Pro lidi s vášní pro hokej

Vzhůru na Karjalu!

Autor: David Matula • 27.11.2010 • Kategorie: Euro Hockey Tour

Na tradiční turnaj EHT jsme vyrazili ve čtvrtek jedenáctého listopadu, tedy na svatého Martina, který naštěstí nechal svého bílého oře ve stáji a jak se později ukázalo, tak se mu nechtělo ani do ostatních zemí  EU, kterými naše cesta vedla. Vyráželi jsme krátce po šesté hodině večerní ze stověžaté matičky Prahy. Přičemž já osobně jsem měl v sobě již dvě hodiny vysoce záživné jízdy autobusem z Chomutova. Tak či tak zhruba patnáct minut po šesté jsme odrazili od patníku a vyrazili směr Finsko.

Naším novým domovem se na zhruba čtyřiadvacet hodin stala bílá Škoda Octavia v kombajn verzi. Aby seznámení proběhlo úplně, cestovali jsme čtyři – David „Áda“ Schlegel (esports), Radek „Roy“ Kučera (esports), Lukáš Caha (redaktor Znojma) a Já. Hlavním městem naší vlasti jsme projeli bez problémů a během chvíle byli na dálnici směr Hradec Králové. V tomto krajském městě jsme zakotvili v místním Albertu, abychom nakoupili potřebné poživiny a tekutiny na dlouhou cestu.

Nejlepším zážitkem však bylo Royovo taneční číslo s nákupním košíkem, škoda jen že o tom neví nikdo ze StarDance. Než jsme stačili pořádně zahřát naše cestovní místa, byli jsme v Polsku. V zemi, která během chvíle zaujme svou infrastrukturou.  Na dálnice zapomeňte, značení obcí nepřehledné, obchvat hlavního města vedoucí výhradně přes okolní vesničky a v neposlední řadě rychlostní silnici s přechody.

Trvalo to dlouho a zdálo se to nekonečné, ale s ranním rozbřeskem jsme dojeli do Litvy. Načerpání tekutin do našeho bílého vozítka proběhlo s menšími potížemi, až jsem pohledem ke kase benzínky pojal podezření, že došly peníze a kluci to budou muset odmakat. Naštěstí šlo jen o technickou závadu a naše cesta mohla nerušeně pokračovat. V první pobaltské zemi naší výpravy jsme se zastavili na oběd. Objednali jsme si jídla, pivo a tři čaje, jelikož právě tři jsme se střídali o volant, takže místní pivo nám zůstalo zapovězeno.

Jaké překvapení na nás  čekalo, když nám sympatická blonďatá servírka přinesla čaje a jeden v hrníčku z dílny českých ručiček. Nápisy typu na „na chřipku a nachlazení“ byly jasným důkazem. Prvotní poznámka Ády ohledně pravého krásného ručně malovaného litevského hrníčku vzala rychle za své. Místní kuchyně byla výborná a po krátkém posezení jsme opět vyrazili na cestu. Putování Litvou utíkalo plynule a rychle a po chvíli jsem ve velmi „pohodlné“ poloze na několik hodin usnul, takže jsem se vzbudil až před Rigou.

Hlavní město Lotyška jsme objeli a za chvíli vjeli do Estonska. Poslední pobaltská země  nás uvítala vydatným deštěm, a tak jsem se opět dal na spánek, přeci jen únava byla velká. Vzbudila mě až světla Tallinnu a teď jen najít ten správný dok – podařilo se. Čekání na trajekt jsme vyplnili pojídáním kuřecích řízků a jiných chutných pokrmů, vše potom splachovali vychlazenou plzničkou. Poprvé jsem vstoupil na loď a očekával, co se bude dít. O mořské nemoci jsem slyšel a viděl dost, ale vše proběhlo v pohodě včetně prohlídky širého moře z paluby.

Okolo půlnoci jsme kotvili v Helsinkách a vyrazili směr hostel u olympijského stadionu. Ubytování proběhlo velmi rychle, když jsme hodili tašky do pokoje a ve třech vyrazili na jedno finské. Zakotvili jsme v české hospodě nesoucí název Hádanka. To co ztrácí tato hospůdka na velikosti, získává na své útulnosti. Ačkoliv jsme si mohli dopřát staré dobré české pivo, dali jsme se na degustaci. Finské pivo nebylo špatné, stejně tak britský vzorek London Pride.

Po návratu na pokoj jsem usnul prakticky střelhbitě. Budíček okolo půl desáté ráno, po kterém následovala ranní koupel a cesta do Hartwall arény. Ve dveřích jsme se minuli s reprezentačním kapitánem Romanem Červenkou a po získání akreditací zamířili do tiskové místnosti. Snídaně proběhla právě zde a z místních koláčků se nám všem čtyřem dělaly boule za ušima. Vzájemně jsme si potom vyměňovali názory – „ty vole, ty jsou dobrý“.

Po seznámení se s místním prostředím jsme vyrazili na první utkání Švédsko – Rusko. Po dohodě s Lukášem jsem dělal online přenos a do poloviny utkání to byl slušný očistec, ale s postupem času bylo vše lepší a druhý přenos o den později byl již o něčem jiném. Celkově na mě utkání a prostředí jak přímo v aréně, tak mimo ní, udělalo velký dojem.

Po zápase jsem měl volno, jelikož  reportáž včetně rozhovorů měl na starosti Lukáš, který coby kovaný němčinář musel mluvit anglicky. Zvládl to výborně. Ve chvilce volna jsem si tak posbíral do sbírky několik cenných podpisů. Odpolední utkání navazovalo však v krátkém sledu a než stačil Luky dopsat reportáž, již seděl v aréně a psal další online přenos. Já si naopak krom klasické zápasové reportáže střihl i živé vstupy do rádia Hej.

Přesně ve chvíli, kdy nás začali z tiskové místnosti vyhánět, jsem dopsal zápasovou reportáž, a tak jsme mohli vyrazit na večeři. Večeře byla sice na naše poměry drahá, ale dobrá. Během vyprávění historek jsme se také velmi pobavili. Okolo půl noci jsme opět zapadli do postelí a já čím dál tím více začal pociťovat, že na mě leze nějaký moribundus. Moc jsem se nevyspal. Ráno jsme potom vyrazili finskou šalinou na prohlídku místní metropole. Škoda, že nezbylo více času, jelikož naše prodloužená půlhodinka na prohlídku takovéhoto města byla trestuhodně málo.

Po návratu do haly začal kvapík, jelikož jsme přišli prakticky na úvodní buly dopoledního duelu mezi Ruskem a českou reprezentací. Opět jsem si střihl živé rádio vstupy a jistě se stal neobjevenou mediální hvězdičkou. Po zápase následovala několikahodinová prodleva, kterou jsem opět vyplnil lovem podpisů. Současně jsem již naplno cítil, jakoby mi na prsou ležel pytel s cementem a hrčelo to ve mně jako v úlu. Čaje Lipton v tiskovém centru na tom nic neměnily.

Večerní duel mezi Finskem a Švédskem byl pomyslnou třešničkou na dortu. Neuvěřitelný  hokejový zážitek se vším všudy! Musím uznat, že něco podobného jsem doposud nezažil. O několik hodin později, kdy už jsme cestovali trajektem zpět, jsem si v klidu uvědomil, že jsem přičuchl k práci, která mě vždy lákala.

Zpáteční cesta probíhala velmi rychle a třemi pobaltskými zeměmi jsme prakticky proletěli a než  se člověk stačil pořádně rozkoukat, byli jsme opět v Polsku. Jedinou zajímavou zastávkou na naší zpáteční cestě bylo chvilkové zastavení na „našem místě“. Jedná se o plácek vedle silnice, kde stačí seběhnout kopeček, a pokud chcete, tak jste v Baltském moři. Nikdo z nás ovšem nenašel odvahu se smočit.

V polovině cesty Polskem nás potkalo nepříjemný problém s autem. Nevím, co se přesně stalo, ale auto sice jelo, ale bez výraznějšího zrychlení. Předjíždění se tedy stalo prakticky nemožné. I s tímto handicapem jsme dorazili do Prahy v dobrém traťovém čase. Poslední bus mi sice ujel, naštěstí na mě již čekal můj nastávající švagr a já vyrazil na svých posledních 100 km cesty. Zároveň jsem mohl hned vyprávět nespočet skvělých zážitků, které jsem během těchto pěti dní prožil. Byl to prostě zážitek se vším všudy, na který se nezapomíná!

David Matula


Email autora: Owendm@seznam.cz | Zobraz všechny články autora David Matula

Napište váš názor