Karjala Cup v Helsinkách? Velký zážitek

Karjala Cup v Helsinkách? Velký zážitek

Když mě v polovině srpna David kontaktoval s otázkou, jestli mám zájem jet na listopadový Karjala Cup do Helsinek, ani vteřinu jsem neváhal. V minulosti jsem zápasy Euro Hockey Tour hrané na Severské půdě sledoval pouze v televizi, na daleký výlet jsem se tedy pochopitelně těšil. Můj zájem posléze podpořila také nominace na finský turnaj, ve které figuroval liberecký kapitán Petr Nedvěd a obránce Marek Trončinský. Což jsem jako člen redakce Bílých Tygrů velice uvítal.

S blížícím se odjezdem ve mně však převládaly drobné obavy. Jednalo se o první “eSporťáckou” akci,
na kterou jsem vyrazil. Vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. Zpětně ovšem mohu říci, že jsem si krátký
pobyt v Helsinkách užil.

Odjezd byl naplánován na čtvrtek večer. Původně jsme měli vyrazit z Prahy, ovšem nakonec jsme
na dlouhou misi odstartovali z Liberce. Naším domovem na příští hodiny se měl stát Davidův nový
vůz, který dostal od rodičů jako svatební dárek. To ovšem zprvu přinášelo drobné komplikace. Vůdce
naší výpravy nás nejprve dovedl ke staršímu automobilu a se slovy “To je ono” aktivoval na klíčcích
centrální odemykání.

K jeho údivu se však zvuk připomínající odemčení vozu ozval mezi zaplněným parkovištěm až z auta
postaveného o několik metrů dále, bílou Hyundai jsme tak našli až na druhý pokus. Drobný problém
vzápětí představovala také automatická převodovka, se kterou se hlavní řidič Roj v minulosti ještě
nesetkal. Rozjet se nám nakonec podařilo až po několika minutách, které jsme strávili důkladným
prostudováním návodu 😀

Po několika kilometrech jsme nakoupili zásoby jídla a pití na dlouhou cestu v místním pekařství a
vzápětí navštívili také vietnamskou večerku. Cesta poté ubíhala vcelku svižně, i když jsme ve větších
městech chvilkami bloudili. S Rojem jsem se v průběhu střídal v řízení, více kilometrů však odřídil
bezesporu on.

Za svítání jsme dorazili do Litvy a zanedlouho přejeli také lotyšské hranice, kde starší část posádky
trvala na krátké zastávce u Baltského moře. Na tzv. našem fleku jsme se odvážili do ledové vody
vkročit, čímž jsme neporušili zažitou tradici. Shodou náhod zastavil u písčité pláže také muž s
libereckou poznávací značkou na vozidle, který mířil opačným směrem než my. Prohodili jsme s ním
pár slov, ovšem on se na rozdíl od nás ve studeném moři smočit neodvážil.

Prázdné žaludky jsme poté naplnili v estonském “Mekáči” a spěchali do Tallinu, odkud nás měl trajekt
odvézt do Helsinek. K velké lodi jsme nakonec přijeli na poslední chvíli a více než dvouhodinovou
plavbu se snažili zkrátit brouzdáním po internetu. Bezdrátové připojení na moderním plavidle, které v
sobě ukrývalo také kasino, nás však svoji pomalou rychlostí a častými výpadky neuspokojilo.

Po příjezdu k našemu hostelu v Helsinkách jsme ve společenské místnosti ihned naladili fotbalové
klání, v němž český tým bojoval s Černou Horou o účast na evropském šampionátu. Po výhře našich
barev jsme s dobrou náladou vyrazili na kratší prohlídku města a David nás vzápětí dovedl do
nedaleké české restaurace Hádanka, ve které jsme ochutnali místní pivo.

Další den byl již na programu hokej. V tiskovém středisku Hartwall arény jsme potkali také několik česky hovořících novinářů včetně Roberta Záruby. Na první zápas Rusů se Švédskem si našlo do
hlediště cestu pět a půl tisíce fanoušků, ovšem větší zážitek přinesl bezpochyby nadcházející duel.

V Helsinkách se totiž poprvé představila naše reprezentace, která vyzvala domácí Finy. Utkání
přihlíželo takřka dvanáct tisíc diváků, kteří vytvářeli po celý zápas úžasnou atmosféru. V hledišti sice
chyběl sektor stojících fanoušků ( tzv. kotel) a nezaregistroval jsem ani jeden buben, bez kterého
by se čeští příznivci neobešli. Ovšem i přesto Hartwall aréna burácela a sborovými pokřiky hnala
modrobílé kupředu. Finové zápas zvládli na jedničku a Hadamczikův výběr porazili jasně 4:0.

Po dopsání reportáží a rozhovorů jsme spěchali do centra města, kde nás David chtěl pozvat na
jeho oblíbený pokrm – sushi. V pozdních večerních hodinách byly však všechny restaurace nabízející
tuto pochutinu zavřeny. Nakonec jsme museli vzít zavděk místní pizzerii, ze které by však populární
Zdeněk Pohlreich vzhledem k všudypřítomné nečistotě se sprostou výhružkou zřejmě okamžitě
odešel.

Po příchodu na hostel nás ještě spoluzakladatel eSports pobavil svými poznámkami k vlastní
sestřenici, která se i přes svůj velmi nízký věk přidala na facebooku ke skupině pro dospívající, jež
nesla vulgární název 😀

Další den jsme se chtěli v ranních hodinách vydat na delší prohlídku Helsinek, nýbrž jiný termín již
nepřipadal v úvahu. Ovšem kromě Terezy nedokázal nikdo ze svých peřin vyskočit včas, a tak jsme
museli poznávání finské metropole oželet. Naopak jsme znovu navštívili Hartwall arénu, v neděli
totiž hostila ve svých útrobách další dva duely.

Bohužel jsme za celý turnaj viděli pouze jedinou branku českého týmu, o kterou se v zápase proti
Rusku postaral kapitán Petr Nedvěd. Češi ale proti sborné padli, když rozdílovou trefu inkasovali
deset vteřin před koncem základní hrací doby. Po posledním vystoupení Čechů na turnaji jsme se
vydali na prohlídku arény, po které již následoval poslední zápas – severské derby.

Znovu nás pohltila atmosféra, ze které chvilkami skutečně mrazilo v zádech. Ovšem dech beroucí duel
jsme museli v jeho polovině opustit, rozhodli jsme se totiž stihnout dříve plující trajekt do Tallinu.
Jenže nastala komplikace. Roj tentokrát doporučil opustit halu vnitřkem – východem pro diváky,
nikoli tiskovým střediskem jako doposud.

Ostatní členové naší party odešli z haly dříve, já a Sanny jsme se však o pár chvil opozdili. Takže
zatímco část posádky již netrpělivě vyčkávala ve voze, my jsme marně hledali správný východ z arény,
který by nás přiblížil k našemu automobilu.

Nakonec jsme nabrali zhruba patnáctiminutové zpoždění a brzký trajekt i přes následnou snahu
nestihli. Nalodění proběhlo až o hodinu a půl později. Zpáteční cesta kromě bloudění v estonském
hlavním městě a zácpě v Polsku větší komplikace nepřinesla. S přibývajícími kilometry však převládal
souboj o místa ve voze. Já jsem naštěstí většinu cesty odseděl na sedadle spolujezdce nebo za
volantem, největší utrpení ale přinášelo prostřední sedadlo vzadu. Jelikož jsme vyrazili v pěti, nebylo
na malinkém “místě hrůzy“ mezi dvojicí kamarádů takřka žádné místo. Spánek či pouhé pohnutí bylo
na nejhorší pozici v automobilu takřka nemyslitelné.

Zpět do Liberce jsme nakonec dorazili v úterý nad ránem a plni velkého množství zážitků a nových
zkušeností se vydali zpět do svých domovů.

Přidat komentář

💬

Příspěvek je zatím bez komentáře. Buďte první, kdo ho okomentuje!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *