Pro lidi s vášní pro hokej

Expedice Istanbul, den druhý: Dal bych si jeden gyros prosím!

Autor: Lucie Štěrbová • 02.02.2012 • Kategorie: Cesty na východ, Osobní

„Je to rebel!“ Ondra Kubát se rozhodl, že si bude zcela záměrně objednávat místo tradičního tureckého kebabu gyros. Padají sázky, jak dlouho bude trvat, než dostane přes tlamu. Začne s tím hned potom, co přetrpí ranní prohlídku Hagia Sofia. Zatímco většina členů naší desetičlenné skupinky zaklání hlavu a s pusou dokořán obdivuje stavbu, která byla až do jejího odsvěcení největší sakrální stavbou planety, Ondra někam zmizí a najdeme ho až po hodině kafrajícího, že si za peníze, které vrazil do vstupu, mohl dát pár piv někde v okolí.

Mimochodem - sporťáky nezapřeme ani uvnitř Hagia Sofia. Už nevím, kdo s tím přijde jako první, ale po chvíli všichni přemýšlíme nad tím, jestli by se dovnitř vešlo hokejové kluziště. Nejdál jde ve svých vizích asi Roj, který kromě kluziště rovnou umístil i diváky a videorozhodčí – těm přisoudil místo na bývalé kazatelně.

Z Hagia Sofia je to jen pár desítek metrů k Modré mešitě. Do ní se ale nedostaneme, zrovna probíhá modlitba a dovnitř míří stovky muslimů. Zatímco mužům patří přední hlavní část mešity, ženy se modlí až vzadu, v oddělených prostorech. Všichni bez výjimky ale sundávají na prahu mešity obuv a omývají své nohy v dlouhé řadě kohoutků a umyvadel.

Naše další kroky vedou na Hippodrom, respektive na to, co z místa, kde se ve starověku závodilo třeba na válečných vozech, zbylo. No, moc toho není. Hadí sloup je v polovině zlomený, vandalismus není podle popisku jen jevem posledních let. Egyptský obelisk a Konstantinův sloup, což je nestarší stavba v Istanbulu, za podívání stojí.

Roj podlehne po několika minutách přemlouvání dětského prodavače a kupuje od něj průvodce po Istanbulu v češtině. A to si nejdřív myslel, že vyvázne, když vítězoslavně anglicky prohlásil, že je z Česka. Prodavač se totiž po tohle sdělení rozzářil ještě víc, s nezaměnitelným přízvukem pronesl „Ahoj, jak ce maš?“ a odněkud vykouzlil už zmiňovanou publikaci. Měkkosrdcatý Roj za ní nakonec, i přes dlouhé smlouvání, vyplázl mnohem víc, než v kamenném obchodě.

No, alespoň se můžeme mrknout, kudy to bude nekratší cestou k přístavu. Zatetelím se, když Míša zvolí cestu skrz Velký Bazar. Čtyři tisíce stánků a obchůdků, dobrá polovina z nich plná zlata a šperků, kilometry uliček, které jsou z obou stran lemované zbožím. Umím si představit, jak se holky při čtení těchto řádků tetelí a kluci zvedají oči v sloup :)

Michal každopádně vydává pokyn, že se nebudeme nikde zastavovat a Velký bazar jen projdeme k Egyptskému bazaru. Podaří se mi vyhrát alespoň jednu bitvu, když prosadím hodinový rozchod právě před Egyptským bazarem. S Pavlem hledáme místo, kde bychom si mohli sednout na čaj a na kebab.

Nakonec sedneme v kavárničce spíš západního střihu, s výhledem na hlavní vstup do Egyptského bazaru a dáme si tradiční turecký černý čaj. A konečně na mě nikdo nekouká jak na blázna, když do něj vysypu polovinu cukřenky. Čím sladší, tím lepší, tvrdí Turci. Pavla jeho chuť uchvátí natolik, že ho pak na Egyptském bazaru nakoupí asi půl kila.

Těsně před společným srazem s ostatním s Pavlem objevíme ještě stánek s vařenou kukuřicí. A srdce člověka, který za ní na nejrůznějších festivalech v Česku kolikrát „vyplázne“ i šedesát korun, musí zaplesat. Tady za ní chtějí jednu tureckou liru, v přepočtu asi jedenáct korun. Jenže – zatímco místním před námi prodavač kukuřici skutečně prodává za jednu liru, nám si řekne rovnou o dvě. Komentuje to tím, že na rozdíl od lidí před námi, my jsme ji dostali osolenou. Nemáme sílu se hádat.

To Ondra Kubát se na Galatské věži tak snadno nedá. Zatímco já s Pavlem odcházíme a ostatní rezignovaně sahají do peněženek, aby zaplatili jako turisté dvakrát dražší vstupné než místní, Ondra vyjde ven, pečlivě natrénuje turecký pozdrav a zase zamíří dovnitř s cílem paní u pokladny přesvědčit, že je rozený Turek. Nepovede se mu to.

Závěr dne potom patří cestě po bulváru Istiklal až na náměstí Taksim. Roj tady trochu ztrácí nervy, protože se každou chvíli na někoho čeká. Tu si Radek s Tomem odběhnou pro další kebab, tu Áda chytá signál na mobil. V ohromném množství lidí je skoro nemožné dopočítat se naráz všech členů expedice a to, že se na konci bulváru sejdeme všichni, se rovná menšímu zázraku. Ten se ale nekoná v okamžiku, kdy se ptáme na cenu cesty k našemu hotelu jednoho z místních taxikářů.

Cena, kterou nadhodí, by nás zruinovala, ceně, kterou navrhneme my, se on zase vysměje. Nakonec se pěšky vydáme zhruba směrem, kde Míšova GPS tuší tramvajovou zastávku, a poprvé tak máme možnost potykat si s místní hromadnou dopravou.

Zapomeňte na revizory, papírové jízdenky a cvaknutí lístku po nástupu do tramvaje. Tady si na zastávce v automatu vytočíte žeton, ten vhodíte do turniketu a vstoupíte na nástupiště, kam co několik minut přifrčí tramvaj. Pak už stačí jen nastoupit. Dokud neopustíte prostor vymezený turnikety, můžete jezdit, co hrdlo ráčí, přestupy-nepřestupy. Poctivost cestujících hlídají dispečeři. Co zastávka, to prosklená budka, kde některý z nich sedí. A že těch zastávek v Istanbulu je!

Večer v sobě kluci ještě najdou sílu na několik piv Efes a odvahu na ochutnání místní pálenky – která je logicky určená jen pro turisty. Správný muslim alkohol nepije. Já při představě zítřejší cesty lodí po Bosporu panáky odmítám. Žaludek mi dost pohoupe zítřejší plavba po Bosporu.

Lucie Štěrbová


Email autora: Lucie.Sterbova@seznam.cz | Zobraz všechny články autora Lucie Štěrbová

Napište váš názor