Pro lidi s vášní pro hokej

Finské hry 2012: Kiitos, Suomi!

Autor: Pavel Buňat • 22.11.2012 • Kategorie: Euro Hockey Tour

Začnu trošku obšírně. Před odjezdem do země tisíce jezer jsem uměl jediné finské slovíčko. Ne snad že by se moje slovní zásoba po čtyřdenním pobytu nějak výrazně rozšířila, ale tímto výrazem lze totiž shrnout příležitost od eSportu, kterou jsem dostal, a také celé pracovní nasazení ve Finsku. Byť si doteď třeba ještě nejsem úplně jistý s jeho správnou výslovností. Již možná tuší i nezasvěcení do tohoto podivného a přece úžasného ugrofinského jazyka. Kiitos! Děkuji!

Karjala Cupu jsem se měl zúčastnit již v roce 2011. Tehdy jsem bohužel nabídku, ač velice nerad, musel odmítnout. O to více mě proto potěšila zpráva od Ády zhruba o půl roku později. Podruhé již nebyl důvod cestu do Suomi odmítnout, a tak začalo velké těšení.

Konečně nastal 7. listopad 2012, den, kdy jsem vyrazil vlakem z Havlíčkova Brodu na dlouhou cestu. V Praze na nádraží jsem potkal Míru Fantala z Olomouce a Marka Kratochvíla z Plzně, mé budoucí spolupracovníky na finských hrách. Společně jsme se vydali metrem do kanceláře eSportu a později do bytu, kde jsme měli strávit noc před brzkým ranním odletem. Tak nějak dopředu jsem už tušil, že ze své první cesty letadlem budu lehce nervózní. Proto vyrážíme s výše uvedenou dvojicí bavit se do kina, navíc doplnění o Ondru Kubáta. Dokumentární film Dva nula nás před cestou opravdu velice pobavil. Kdo neviděl, neuvěří :-). Pouze se spánkem jsme to trošku nepodchytili. Ulehnout v jednu hodinu v noci a vstávat v 3.45 hod., to nebyl zrovna nejlepší nápad… Ve zmiňované sestavě pod vedením Michala Slavíka a Lukáše Peroutky přesto vyrážíme vzhůru severu!

Před odletem jsme společně s Mírou pořádně nervózní. Později jsme však zjistili, že nejvíce nebezpečný z celé cesty do Turku byl přesun z esporťáckého bytu na Letiště Václava Havla. Noční jízda autobusem totiž nejednou nabízela otázku, zda za volantem nesedí přinejmenším Sébastien Loeb, dohánějící ztrátu z předchozí erzety. Nakonec jsme to ale zvládli – pražské letiště, holandský Schipol, a konečně i cedule s nápisem „Helsinki“.
Následně jsme se autobusem přesunuli do Turku, což nám zabralo více než dvě hodiny. Na autobusové nádraží jsme tak dorazili zhruba o půl šesté a naší první zastávkou na cestě po městě je nedaleké „občerstvení“. Tedy pokud se tak vůbec podnik sloužící jako fast food, obchod se suvenýry, trafika a herna dohromady vůbec dá nazvat. Naše objednané pokrmy byly dobré, jen Michalovi obsluha přináší jiné jídlo, než si objednal. Na tom by nebylo tolik divného, kdyby mu ona paní o pět minut později nepřišla vynadat, že jí něco jiného. A to měla do té doby ještě problémy s angličtinou… Ale musím zde podotknout, že toto byla naše jediná „negativní“ zkušenost z Finska. Promrzlým Turku jsme se vydali na hostel, který nás všechny mile překvapil vysokou kvalitou. Rozložili jsme tábor, zkontrolovali WiFi připojení a vyrazili zpět do města. Večerní Turku nabídlo krásnou podívanou na hru světel i na neustále sportující obyvatelstvo. Při zpátečně cestě jsme zakoupili v marketu jídlo na druhý den a každý pintu místního piva Karjaly. Na hostelu jsme později v pohodlných křeslech naplánovali práci na druhý den, vychutnali si pivo a ulehli do postelí. Ráno Michal přichází s informací přísného zákazu požívání alkoholických nápojů v prostorách hostelu…

Páteční dopoledne se neslo v duchu přesunu do HK Areny. Bohužel jsme vystoupili o zastávku dříve, a tak jsme se museli do hokejového stánku trochu projít skrz přilehlou louku a cestou pro koně. Na stadionu jsme obdrželi akreditace, kluci si dali párky v kelímku (v rohlíku pravděpodobně na severu neznají) a já již podruhé ochutnal místní pizzu. Před startem prvního utkání Švédsko – Rusko jsme se ještě pokochali krásou stadionu. Obdiv si zasloužily zejména zkosené tribuny, které dávají takřka dokonalý výhled ze všech míst. Pouze horní řady nejsou pro lidi, kteří trpí závratěmi.

Organizátoři nás usadili na novinářskou tribunu, kde jsme se museli potýkat s psaním doslova „na koleni“, ale nebylo to nic, co by nadělalo redaktorům onlajny.cz větších problémů. Po úvodní výhře Sborné přišlo druhé utkání a s ním i desetitisícová návštěva především domácích diváků. Pro mě souboj Finska a České republiky znamenal premiérový online přenos z české reprezentace. Ten jsem zvládl snad bez větších obtíží, z pracovního tempa mě občas na chvilku dokázaly vyvést jenom místní roztleskávačky a ice girls, a navíc Češi vyhráli! Normálně by mě asi utkání, v němž padne jediná branka, příliš nebralo, ale toto jsem si užil opravdu moc. Rychle jsme přepsali ohlasy, reportáž a vydali se s úderem desáté hodiny na nejbližší promrzlou autobusovou zastávku. Tentokrát už naštěstí normální cestou. Večer se na hostelu po práce jsme se ještě kolektivně bavili elektronickou podobou šachů. Hra některých z nás se protáhla až do půl třetí a skončila lehce ostudně.

Na sobotu byl program prakticky totožný. Jen s tím rozdílem, že před odjezdem do areny jsme potřebovali rozměnit 500 euro. Michalovi se nakonec po řadě neúspěchů tuto „dvanáctitisícovku“ podařilo směnit, a tak jsme opět mohli vyrazit do hokejového stánku. Hned první zápas mezi Českem a Ruskem v nás probudil velkou radost, protože svěřenci Aloise Hadamczika jej zvládli na jedničku a poprvé v historii ovládli celou Karjalu! Zkrátka celé ty roky se čekalo jenom na nás :-).

Bezprostředně po skončení výše zmiňovaného utkání jsem si „chvíli slávy“ užil i já. Kvůli troše krve z mého nosu se výhradně finsky mluvící novinář nenechal odbít a zavolal mi zdravotnickou pomoc. Názorně jsem se tak mohl přesvědčit, že organizačně byl turnaj zvládnut skvěle a místní pořadatelé či třeba právě zdravotníci řešili do puntíku vše. Třeba i takovéto malichernosti.

O poslední hokejový zážitek se pak postaralo severské derby Finsko – Švédsko. Dle mého soudu možná ještě zajímavější utkání než předešlý souboj o celkovou výhru. U přenosu jsem v tu chvíli seděl již s modrobílou vlaječkou a kromě hokeje si užíval i nadšení místních diváků.

Poslední večer jsme zakončili naše severské putování večeří u „rodilého Fina“, já jak jinak než závěrečnou části pizzového maratonu. Na hostelu jsme ještě vyměnili několik postřehů a hokejových znalostí se dvěma maďarskými novináři. O vlastní lize toho sice příliš nevěděli, přesto takový Havlíčkův Brod překvapivě v podvědomí měli :-).

V neděli nás už čekal jenom přesun do Helsinek, kde jsme nakoupili plyšové soby jako suvenýry, a měli tak vše připravené pro cestu domů. Byť musím uznat, že v rusko-finských obchodech dost lákavě vypadaly i matrjošky s Putinem nebo Harrym Potterem…

V Praze jsme přistáli v neděli před půlnocí, kde jsme se také rozprchli do několika směrů. Ať už to byla Praha, Olomouc nebo Plzeň, musím zde ještě jednou poděkovat všem mým spolupracovníkům za skvělý výlet a úžasnou pracovní zkušenost!

Pavel Buňat


Email autora: pavka.bunat@seznam.cz | Zobraz všechny články autora Pavel Buňat

Napište váš názor