Zčásti díky své povaze, zčásti kvůli své nezkušenosti jsem nikdy nepatřil mezi ty, kteří si z každého nově navštíveného místa odváželi kontakty na desítky přátel. S firemním parťákem Davidem Schlegelem jsem měl možnost zúčastnit se několika pracovních konferencí a z Davidových hurá akcí „Vezmi si 20 vizitek a získej 40 jiných“, či „Pivo tam stojí 10 liber, ale musíme tam jít kvůli kontaktům“ jsem nikdy nebyl nadšený. Několik týdnů po návratu z ruské Ufy však konečně doceňuju, jak moc mi staré i nové kontakty pomohly. A nemám tím vůbec na mysli jen zištnou stránku. Prostřednictvím tohoto blogu bych rád připomenul a ocenil ty, kteří naší výpravě třeba i nevědomky cestu do Ruska usnadnili nebo zpříjemnili.
Před odletem
Přípravy zájezdu začaly už dva měsíce před startem turnaje, kdy bylo potřeba zajistit dopravu a ubytování. Machrem na letenky v naší firmě je Ondřej Kubát, který zná ty správné servery a odhadne pravý okamžik, kdy je cena nejvýhodnější. U mě jako milovníka všeho tureckého si navíc výrazně šplhnul, když nám rezervoval letenku s Turkish Airlines s přestupem v Istanbulu. Při cestě zpátky jsme dokonce město na dvou kontinentech plánovali navštívit, ale díky našemu štěstí v neštěstí jsme nakonec letěli přímým letem ČSA a doma byli asi o 10 hodin dřív. Ondrovi to vůbec nevyčítám 🙂 V tomto odstavci se sluší zmínit i Petra Brabce. Ten se nyní věnuje především studiu a svému byznysu s letenkami, na své esporťácké kořeny však nikdy nezapomíná. Letenky od něj kupujeme v případech, kdy není třeba vyřizovat víza.
Z hlediska ceny a blízkosti k arénám se jako nejvýhodnější ubytování jevil Hostel Afrika. Mimochodem jedním z hudebních hitů šampionátu byl song This Time for Africa od Shakiry, složený k fotbalovému MS 2010. To spíše na okraj k africkým paradoxům místa, kde Evropa přechází v Asii. Na bydlení v hostelu jsem už z řady předešlých akcí zvyklý, podvědomě jsem však stále cítil, že vzhledem k počasí a velké náročnosti práce bychom si zasloužili něco lepšího. Trn z paty mi vytrhla Lena Kolpaková z Moskvy, když mi pověděla o výhodnosti pronájmů bytů v Rusku a zprostředkovala i rezervaci námi vybraného bytu. Snad kromě umyvadla v koupelně (zuby jsme si čistili nad vanou nebo kuchyňským dřezem) nám zde nic zásadního nechybělo, na rozdíl od hostelu jsme měli soukromí a zpětně to hodnotím jako dobrou volbu. S Lenou mě na jiném turnaji virtuálně seznámila Dominika Handzušová, naživo jsme se viděli párkrát, ale spolupráce s ní nám hodně pomáhá. Snad jsem se jí trochu odvděčil dovezením několika balíků čaje, které v Moskvě nemůže sehnat.
Každodenní rutina
Přijeli jsme, ubytovali se a po hodinovém spánku jsme zamířili na stadion. Mistrovství světa do 20 let jsou z hlediska objemu práce suverénně nejnáročnější akcí, na které jezdíme, a první dny, než si tělo i mozek navyknout na nový režim, dostáváte opravdu zabrat. Nikdy jsem neměl dobrou paměť na jména, hlášky z filmů, polohu krytek od objektivů a momenty z hokejových zápasů. Přiznám se, že teď dva týdny po návratu už mi naprostá většina zápasů splývá v jednolitý proud boje s časem, pomalým FTP a žaludkem vzpouzejícím se místní stravě snad ještě víc, než prodlevám mezi ní. Byl jsem hrozně rád, že vkrádání stereotypu nám pomáhali brzdit chlapíci rovněž z vod sportovní žurnalistiky, avšak s jinou náplní práce a tedy i jiným pohledem na věc.
Chapina Landvogta jsem prostřednictvím Dereka O’Briena poznal při loňském MS do 18 let v Brně. Tenhle Američan dlouhodobě žijící v německém Hamburku patří mezi lidi s největším přehledem o hokeji, jaké znám. Jeho schopnost pozorovat hru a výstižně charakterizovat styl každého jednoho hráče je něčím, o čem se mně osobně navždy může asi jen zdát. Chapin podobně jako my hledal levné ubytování a snad k oboustranné spokojenosti jsme se dohodli, že v bytě bude bydlet s námi. Kromě hokejové fundovanosti náš pobyt obohatil také o několik vtipných hlášek, o kterých už ve svých blozích psali kluci.
Naopak zatím pouze podle jména a snad od letmého pohledu jsem znal redaktora Radiožurnálu Pavla Petra. Z česky hovořících novinářů jsme si s ním rozuměli nejvíc a troufnu si říct, že podobně to vnímal také on. Ten skvělý pocit, když tisíce kilometrů od domova slyšíte češtinu od „cizího“ člověka, jsme díky Pavlovi zažívali skoro každý den při hromadných obědech, návštěvách města nebo když jsme si prostě dávali vědět o změnách tréninků.
Do stejné skupiny bych zařadil i Romana Solovojeva, moskevského novináře. Stejně jako Chapina jsem ho poznal v Brně a v Ufě nám pomáhal především znalostí ruského prostředí. Jedinou skleničku vodky, která tu neteče proudem až takovým způsobem, jakým jsem čekal, jsme v Rusku nakonec vypili právě s Romanem. Pokud by se vám ani to nezdálo dostatečným důvodem pro jeho zařazení na tento seznam, pak vězte, že naše příjmení v překladu znamenají to stejné.
Děvušky v tiskáči
Bylo nás pět chlapů bydlících společně v bytě 2+1 a každý den jsme se při teplotě výrazně pod nulou vydávali, abychom komentovali zápasy desítek jiných borců, viděli je ve zpocených dresech a dělali rozhovory s jejich prošedivělými trenéry. Feministky se snad neurazím výrokem, že po týdnu by se i nafrněná, převoněná a zmalovaná Ruska z karlovarské kolonády mohla jevit jako přijatelné zpestření tohoto režimu. V tiskových centrech obou arén jsme navíc narazili na slečny, které mé předsudky o ruském chromozomu XX výrazně změnily k lepšímu. Ve vší počestnosti.
Soňa Kornilajevová nám pomohla hned první den s kopírováním pasů a víz pro povinnou registraci cizinců na úřadech. Zajímavé rozhovory s ní mi navíc daly podklady pro snad i trochu čtivý článek o místních reáliích pro iDnes. Přes internet jsme v kontaktu i nadále a každým dalším rozhovorem mě utvrzuje, že i v zemi, jejíž název končí na „…stán“, může vyrůst člověk s perfektní angličtinou, zájmem o kulturu, všeobecným přehledem a kritickým postojem k fungování ruské společnosti. Jen škoda, že Soňu moc nebaví hokej 🙂
Pro tenhle sport a spolupráci na Onlajnech se mi naopak už podařilo nalomit Světlanu Piskunovou, která se nám v prvních dnes představila jako pracovnice odpovědná za dopravu. Naše první setkání nebylo zrovna idylické. Už třetí rozpis kyvadlových autobusů mezi arénami se ukázal jako neplatný a společně s Jankem Šimkem jsme nervózně sledovali, jak v druhé hale ubíhá čas zápasu, ze kterého jsme měli natáčet ohlasy pro Markízu. Od toho, abych dal slečně Huláka, jí uchránila zřejmě jen její podobnost s Ginny Weasley a Škoda Superb, kterou nám před halu nechala přistavit 🙂 V dalších dnech se už autobusy staly použitelnou dopravou. I tak nám Světlana podobným způsobem pomohla ještě mnohokrát a to přesto, že oficiální vozy nebyly pro média vůbec určeny. Podobně jako v případě Soni, i rozhovory ve výborné angličtině (z její strany) pro nás navíc byly vítaným zpestřením stereotypu.
Nejen díky těmto dvěma slečnám musím ochotu osazenstva tiskových center v Ufě pochválit. Život v Rusku občas přináší u nás nečekané problémy (v tiskáči začne kapat ze stropu), ale oni se je vždy s největším úsilím snažili řešit.
Kolegové esporťáci
Na závěr jsem si nechal poděkování kolegům, kteří se mnou trávili nejvíce času a plnili samotný cíl výpravy. Se všemi jsme se znali už z některých předešlých akcí eSports, ještě nikdy jsme však dohromady netrávili tak dlouhý čas, nikdy jsme společně nevařili, ani jsem je nikdy předtím „otcovským chvatem“ nebudil ze spánku.
Z novinářského hlediska dělal klukům problém přechod z regionální klubové žurnalistiky na celostátní úroveň. Že o některé zakořeněné floskule a lidové metafory nemají na iDnesu a v ČTK zájem, jim naštěstí dříve nebo později došlo (i díky několika Davidovým bonmotům, viz Jankův blog).
Že je Janek Šimek výborný novinář, jsem věděl už před turnajem, a v Ufě vše jenom potvrdil. Pro příště bych jej pouze poprosil, aby mi nedělal stres odcházením k neznámým lidem domů, a krotil své hlasivky v pokročilých ranních hodinách.
Chrudimskému Petru Dejnožkovi trval přechod na jiný level žurnalistiky přece jen trochu déle. Vše však vynahrazoval největší ochotou plnit někdy i nepříjemné úkoly. Při ranním budíčku obvykle býval nejdříve na nohou (rozuměj po cca 15 minutách). Petr nám také jako jediný rusky mluvící hodně pomáhal v komunikaci s domorodci, kteří neuměli anglicky. Ve většině případů se mu podařilo přesvědčit i průvodčí v tramvaji, že akreditace nás opravňuje k bezplatnému používání MHD (poslední den turnaje jsme se dozvěděli, že věta „Public Transport: YES“ takto míněna vůbec nebyla :-)).
Určitou neznámou pro mě před turnajem byl Sanny Muharem, o to příjemněji mě však v Ufě překvapil svou kreativitou a snahou odvést něco navíc, než se po něm chtělo. Zřejmě nejvíc se také skamarádil s kamerou a střihacím programem, a některé televizní povinnosti jsem mu postupem času mohl bez obav svěřit. Sanny byl k naší výpravě povolán dodatečně, měli jsme původně jet pouze ve třech, žádným přívěskem navíc však rozhodně nebyl.
Na závěr
Cestování mě ještě neomrzelo a na většinu eSports akcí se dlouho dopředu těším. Ufa nebyla tím případem. Šlo o moji první návštěvu Ruska, které přece jen nemá pověst země, kde by se člověk snadno dovolal pomoci, práva a spravedlnosti. Byla tu také zodpovědnost za 3 mladší kolegy a techniku v ceně desetitisíců. A pak také obrovské množství práce, na které jsem si dobře vzpomínal z Ottawy, kde jsem usínal vprostřed článku. Vrchol zmaru přišel na Štědrý den večer, kdy jsem si krátce po rozbalování dárků naměřil teplotu 39,2. Den před odletem jsem při čekání na pohotovosti nevěděl, zda budu schopný letět.
Nevím, do jaké třídy na základce jsem chodil, když jsem dostal poslední injekci do zadku. Ta vánoční však jakoby kromě horečky dokázala zmírnit i všechny hrozby, kterých jsem se obával. Ne však kvůli ní, ale především kvůli všem výše jmenovaným lidem zůstane Ufa místem, kam se jednou rád vrátím. Díky!
