V prosinci 2012 jsem byl eSports vyslán na další zahraniční hokejovou misi. Tentokrát šlo o výjezd, který sliboval víc dobrodružství než předchozí akce dohromady – jako součást výpravy o jednom členu jsem si to namířil do Finska na Mistrovství světa žen do 18 let. David si dal zřejmě dohromady, že mám rád mládež, že mám rád holky (jak nečekané) a že se občas dokážu obejít bez rad druhých 🙂 , což vyústilo v dokonalý mix.
Samozřejmě jsem ani chvíli neváhal zkrátit si Vánoce. Měl jsem vůbec poprvé vycestovat do zahraničí sám a také sám strávit Silvestra. Jako bonus mě čekal první let v životě, respektive hned lety čtyři. Z Prahy do Varšavy mě mělo přepravit nejmodernější letadlo světa, opěvovaný Dreamliner.
Tohle letadlo se svým názvem trochu minulo, po spuštění do provozu totiž minimálně svým konstruktérům z Boeingu zařídilo pár bezesných nocí. Až poté, co jsem se vrátil, se začaly rojit zprávy o jeho poruchách po celém světě. Tuhle mu blafla elektroinstalace, tuhle baterky, tam zase prodělalo výron paliva. Můj stroj (asi) nic z toho nepotkalo, „pouze“ jsme odstartovali o hodinu později. Prý chyběly potřebné dokumenty… ale bůhví, jestli spíš piloti nehledali hasicí přístroje.
Na místo jsem se každopádně v noci dostal bez potíží. Co se později ukázalo jako největší vada celé cesty, byla skutečnost, že jsem bydlel ve druhém místě konání než všechny týmy včetně českého. Hlavním dějištěm sice byla dvacetitisícová Heinola, ale ubytování měly holky v národním sportovním areálu Vierumäki, který má podobu sportovišť a hotelů náhodně rozmístěných po lese. Navštívit trénink a udělat mimozápasové rozhovory jsem tak stihl pouze jednou o volném dnu.
Už při prvním vstupu do haly bylo znát, jak velkého rozsahu celé mistrovství bude. Organizátorům stačilo vědět, že jsem „ten z České republiky“, a hned jsem dostal na krk akreditaci o velikosti tramvajenky. Na nevěřícné dotazy, zda jsem opravdu přijel až z Čech, jsem vůbec odpovídal různým osobám. Třeba i manažerovi reprezentace Martinu Loukotovi, s nímž se mé vztahy nevyhrotily ani poté, co mi s úsměvem řekl, že je z Pardubic 🙂
Nutno říct, že za mě pořadatelé museli být rádi. Co se novinářů týče, zaregistroval jsem jen Adama Steisse z IIHF (který mi shodou okolností na květnovém MS ve Stockholmu zařizoval akreditaci), dvoučlenný tým spadající pod Hockey Canada a jednoho chlápka z USA Hockey. Zámořští reportéři tedy byli na rozdíl ode mě součástí týmů. Nikoho jiného jsem nepotkal.
Mohlo by se zdát, že je při takovém výletu důležité ovládat angličtinu, ale rozhodně to tak horké nebylo. V průměru jsem jí vládl mnohonásobně líp než domorodci. Několikrát na mě promluvili finsky a když jsem na ně já promluvil anglicky, radši zmlkli. Něco podobného platilo i předposlední den, kdy jsem měl majitelce mého příbytku platit za noc pobytu navíc. Když pořád nechápala, že na faktuře potřebuju mít údaje firmy, radši ji roztrhala a řekla, že 20 Euro za takové složitosti nestojí.
To nejdůležitější ale přinesl hokej. Adaptace na holky u mě proběhla bez potíží, bylo to srovnatelné s mládeží – ve hře byla touha, srdce, bojovnost; všechno, co mě na hokeji baví nejvíc. A to všechno ještě v extra balení. Hned od začátku bylo jasné, že si mě ženský hokej získal.
Definitivně jsem do toho ale spadl až třetí hrací den. Češkám šlo proti Rusku o všechno, musely vyhrát za tři body, aby postoupily ze skupiny a nemusely hrát jen o udržení. Hrálo se ve Vierumäki, v suverénně nejmenší hale, jakou jsem kdy viděl. Na mé straně nebyly kolem mantinelu ani dva metry místa, seděl jsem „v patře“ přímo nad trestnými lavicemi.
O postupu jsme rozhodli až dvě a půl minuty před koncem a holky vyřvaly hymnu na lesy, což se opakovalo i ve čtvrtfinále, kdy jsme otočili zápas s domácími Finkami. V životě jsem necítil takovou hrdost, že jsem z Česka! Podle ohlasů jsem onlajnem dokázal minimálně jednu maminku rozbrečet. Po zápasech byste ale nepoznali, jestli se vyhrálo, nebo prohrálo, holky byly při všech rozhovorech v klidu a i přes jejich počáteční obavy se mi se všemi pracovalo skvěle.
Co se týče poznávání Finska, přelom prosince a ledna rozhodně není tím pravým obdobím. Na 61. rovnoběžce trvá den pět a půl hodiny, a to ještě musí vyjít slunce. To bylo ale k vidění jen první den a potom už bylo venku přinejlepším polární šero. Ve městě toho jinak moc zajímavého nebylo. Tak maximálně sortiment piv v místním supermarketu – objevil jsem hned sedm českých značek. Česká stopa tam nahoře tím pádem nečítá jen hokej, ale i náš druhý národní symbol.
Mistrovství světa juniorek pro mě každopádně znamenalo skvělý zážitek. Zážitek díky partě, která bojuje v českém dresu, a nejsou to přitom žádné hvězdy. Zážitek, že jsem to jen já, kdo lidi u nás doma živě informuje o akci na konci Evropy. Zážitek, že můžu psát na reprezentační úrovni o někom, kdo mi za to sám poděkuje! S holkama jsem ještě neskončil.
