Pro lidi s vášní pro hokej

Ve Finsku je ještě lépe, než jsem si myslela

Autor: Lucie Hromádková • 02.12.2013 • Kategorie: Euro Hockey Tour

V televizi běží výroční zápas naší Komety a přítel u toho ochutnává finské pivo s názvem Karjala. A to mi připomnělo, kde že jsem to před třemi týdny byla a kde mi bylo tolik fajn…

Do Finska jsem se chtěla podívat zhruba od té doby, co jsem byla plnoletá. Pro kamarády jsem byla až úchylná, protože jsem se zpaměti naučila finskou hymnu, listovala v zakoupené učebnici finštiny a ve slovníčku hledala hlavně často užívaná slova. Tehdy jsem si totiž myslela, že se finsky opravdu naučím a někdy to na severu i uplatním v konverzaci se sympatickými Finy. Když po letech přišlo na lámání chleba, tak se přiznám, že jsem ji na letošním pracovním výletě rozhodně neuplatnila – zvládla jsem akorát moi a pro změnu někdy hei :) Jazyk je krásně hrčivě znělý – jako studentce bohemistiky mi přijde neuvěřitelné, jak si ti lidé můžou rozumět – ale to si určitě říkají i oni o nás. Nechápu, jak se Sasu Hovi naučil československy. Fakt ne.

Zatížená jsem bývala kromě jazyka i na Finy. To mě sice s pubertou opustilo, protože naši chlapi jsou taky fajn, ale na Tuoma Ruutu se ráda podívám dodnes :) Na setkání s ním u nás v Brně na Euro Hockey Tour před pár lety rozhodně nezapomenu. V Helsinkách, kde jsme kvůli Karjale sídlili, byly oba typy Finů – ti světlí mě nefascinují, ale když člověk narazí na tmavého, je to radost pohledět. Ale dost o jazyce a chlapech – přeci jen jsme jeli za hokejem.

Na Kometě jsem letos ještě nebyla, což je hodně rázný skok ze stavu, kdy jsem moc let chodila na každý zápas s permanentkou v kapse. Na hokej letos nemám kvůli škole, praxi, kupě doučování a rekonstrukci bytu vůbec čas. I když jsem si to ještě před dvěma lety představit nedovedla, hokej mi nechybí. Aspoň jsem si to tedy myslela před prvním zápasem Karjaly. Jakmile ale první zápas  odstartoval, hned jsem si vzpomněla, proč mě hokej doprovází už polovinu života. Press tribuna byla hned za brankou, takže jsme měli gólové akce i tvrdé hity jako na talíři – v reprezentační úrovni opravdu bylo o co stát. Hokej mě zase chytnul.

Ve Finsku se mi plnily sny – přistála jsem na finské půdě, což je pro mě samo o sobě téměř posvátné. Slyšela jsem Finy mluvit finsky a to je opravdu zážitek. Helsinky jsou pěkné severské město, ostrov s pevností Suomenlinna je ráj na zemi, připadala jsem si jako v jiném světě, jako v severské pohádce. Nic krásnějšího jsem možná ještě ani neviděla a to se mi česká krajina hodně líbí. Ani zima na Suomenlinně nebyla nepříjemná, což se nedá říct o cestě na lodi z Helsinek na ostrov. Jako jediná z party jsem byla odhodlaná vydržet na přídi lodi celou cestu – polovinu trasy dobrovolně, druhou polovinu nedobrovolně, protože jsem přimrzla k zábradlí. Skoro :) Výhled na obě helsinské katedrály z moře ale za ten mráz stál.

Všimla jsem si v Helsinkách pár zajímavostí – zelený panáček, když už se chystá opustit semafor a pustit na scénu toho červeného, začne blikat, což upozorní chodce, že jejich interval brzy vyprší. Nedokážu vysvětlit proč, ale moc sympatické mi byly také helsinské šaliny. Fajn bylo i bydlení na hostelu – člověk se setká opravdu se všemi kulturami a nemůžu říct, že by mi to vadilo. Všichni byli milí, komunikativní a ve společenské místnosti jsme měli jeden večer o zábavu postaráno díky anglickoněmecky mluvícímu, ne úplně střízlivému Němcovi :) Své kouzlo měl i fakt, že jsme bydleli přímo na atletickém stadionu, z jehož věže byl krásný výhled na celé město.

Zaujala mě i láska Finů k lékorkám. V obchodech mají i samostatné regály s lékorkami. Všudypřítomní byli také mumínci, hlavně v obchodech se suvenýry. Já jsem se rozhodla jít jinou cestou suvenýrů – přivezla jsem plno lékorek a zmíněných piv :) Díky pivům jsem zažila taky jediné helsinské ráno – každý den jsme vstávali kolem desáté, kdy už (ano, už) bylo venku pošmourno. V pondělí před odletem jsem chtěla koupit piva, tak jsem si přivstala, abych stíhala. V osm ráno bylo krásně růžové nebe, jasný vzduch a Helsinky byly nejpěknější za celých pět dní. Byla jsem ráda, že jsem je takhle zažila. V osm ráno jsem se však nedočkala oněch piv, protože ta se mohou v obchodech prodávat až od devíti hodin. Čekal mě tedy ještě jeden výlet do „naší“ Alepy.

Tento blog jsem schválně pojala jen útržkovitě a pocitově, protože dokonalou reportáž o Karjale napsal Libor, se kterým jsem si pěkně zavzpomínala na prvoligové časy. Se vším, co Libor psal, mohu jen souhlasit – od letu, přes všechny zápasy a výlety to byl jeden velký zážitek, za který eSport.cz moc děkuju! Jsem váhavý a líný člověk, takže i přesto, že Finsko byl můj sen, jsem zpočátku přemýšlela, jestli poletím. Důvod byl prostý – má chabá angličtina. Na základce i gymnáziu jsem měla vždycky němčinu – a to je můj závěrečný vzkaz pro ty, kdo anglicky neumí (ač vím, že už jich dnes moc není) – učte se :) Člověku je trapně, když se v zahraničí sám pořádně nedomluví.

A teď se jdu dodívat na hokej v televizi, i když Karjalu už má přítel dopitou a já za ní udělala tímto blogem také tečku. To ale neznamená, že na něco z výletu zapomenu – naopak! A vždycky budu vzpomínat s vděkem vůči firmě, pro kterou mám tu čest psát už skoro osm let. Závěrem musím poděkovat i Špírymu, který se mnou byl schopen komunikovat v buse z Brna do Prahy v pět ráno, i Michalovi Slavíkovi za fajn vedení – pomáhal nám při práci, všechno měl dobře přichystané, zorganizované, nenechal nás trpět hlady a snažil se usmívat v každé situaci. Teď už jen doufat, že si někdy splním další sen, a to vydat se do o něco severnějšího a přírodnějšího Finska.

Lucie Hromádková


Email autora: hromi19@centrum.cz | Zobraz všechny články autora Lucie Hromádková

Napište váš názor