Možnost jet na Mistrovství světa žen do osmnácti let, které se koncem března konalo v maďarské Budapešti, přišla jako blesk z čistého nebe, ale o to větší radost mi udělala. Po několika dnech organizačních a jiných příprav jsem se v sobotu 22. března vydal do Brna, odkud mi jel autobus do dějiště šampionátu a kde jsem také poprvé potkal Davida Soumara, redaktora pražského Lva. Právě s Davidem jsme vytvořili mladý tandem a starali se během mistrovství o textové přenosy, reportáže a video-rozhovory. Pro nás oba to byla první taková akce, a proto jsme byli zvědaví, jak to celé zvládneme.
Maďarsko, to byla pro mě velká neznámá. Devět dnů v její metropoli však byla dostatečně dlouhá doba, abych si mohl udělat o této zemi alespoň základní obrázek. V některých věcech za rozvinutějším západem Evropy trochu zaostává – dobrým příkladem mohou být mechanické raziče jízdenek (občas nefunkční) nebo obecně poněkud rozhrkaná a hlučná hromadná doprava (hlavně mimo centrum). Na druhou stranu mě velmi překvapili Maďaři jako takoví – většinou byli milí, ochotní a mluvili aspoň trochu anglicky. A když už nerozuměli, tak třeba podrželi dveře. Za to rozhodně palec nahoru, máme se jako Češi od nich co učit.
Specifickou kapitolou celého pobytu se stala maďarština. David na tom bude asi lépe, ale já jsem si za dobu tam strávenou zapamatoval pouze tři výrazy – szia (ahoj), utca (ulice) a Rákospalota-Újpest vasútállomás (název jedné tramvajové zastávky, překlad do češtiny mi ovšem zůstal utajen). Naše maďarské jazykové nedostatky však nebyly naštěstí díky angličtině problémem, s místními jsme se vždy nějakým způsobem domluvili.
Ze samotného turnaje mi zůstaly v paměti hlavně tři věci. Tou první je velká zima, s niž jsme se každý den setkávali v menší hale budapešťského komplexu Jégpalota. Druhou vzpomínkou je boj s internetem, který se stal takovou každodenní rutinou. Opět mám na mysli především menší z obou hal, kde byl internet velmi kolísavý a zůstal takový celou dobu, přestože jsme se s tím snažili něco udělat. To, že textový přenos nebudeme dodělávat přímo u ledové plochy, ale v nedalekém press centru, bylo vždy prakticky jisté. Otázkou pouze zůstávalo, kdy budeme nuceni vzdát svou snahu psát zpoza mantinelu a běžet. Mým rekordem, jenž jsem si vytvořil hned ve druhém hracím dni, zůstala jedna třetina.
Třetí a jednoznačně nejpozitivnější vzpomínkou je návštěvnost, která v Budapešti rozhodně nezklamala. Největší zájem byl (pochopitelně) o zápasy domácích hráček, kdy nebylo výjimkou ani více než patnáct set fanoušků. Tato utkání byla doprovázena bouřlivou kulisou, jenž hnala maďarské hokejistky dopředu. Také na ostatní zápasy chodilo solidní množství diváků a během celého týdne jsme v aréně potkávali početné skupinky kanadských, švédských, finských, českých, ale i dalších příznivců.
K naší spokojenosti nemalou měrou přispívaly také české reprezentantky a jejich dobré výsledky. Mladé juniorky přijely do Budapeště sebevědomé a měly jediný cíl – získat bronzovou medaili. S přibývajícími duely se ukazovala víra ve vlastní schopnosti a formu jako opodstatněná, protože Češky si v základní skupině poradily s Finkami a Japonkami a se silnými Kanaďankami držely až do poloviny zápasu stav 0:0. Nakonec však prohrály.
Ve vyřazovacích bojích svou pohodu potvrdily, když přehrály Švédky a po dobrém výkonu padly s Američankami. Utkání o bronz proti Rusku, které mělo rozhodnout o (ne)úspěchu na mistrovství, bylo velmi dramatické a vyrovnané. Zejména díky brankářce Kláře Peslarové (posléze vyhlášené nejlepší gólmankou turnaje) a kapitánce Anetě Tejralové (střelkyni jediného gólu) se ale juniorkám podařilo nejdůležitější duel na MS vyhrát. Následná bronzová euforie českých hráček byla velmi emotivní a udělala nám samozřejmě radost.
Z ostatních mužstev na mě nejvíce zapůsobily právě Rusky. Jejich reprezentace dosud nikdy neskončila v této kategorii lépe než sedmá, šampionát v Budapešti je však zastihl ve skvělé formě a staly se velkým překvapením. Už ve skupině přehrály Švédky, ve čtvrtfinále přetlačily Finky a v semifinále vydržely až do prodloužení (!) hrát s Kanaďankami bez branek. Těmi dalšími týmy jsou Spojené státy a Kanada, ty nemůžu nezmínit. Potvrdilo se mi, že vidět zámořská družstva naživo je dobrý zážitek.
Na závěr tedy musím říct, že se z mého pohledu celá akce vydařila. Myslím, že se zadanou prací, i když jí bylo na dva lidi vcelku dost, jsme se vypořádali se ctí. Pro mě byla účast na takovémto šampionátu neocenitelnou zkušeností, za kterou jsem vděčný, a budu na ni dlouho vzpomínat. Připočtu-li k tomu ještě pěkný hokej a bronzový úspěch českých hráček, nezbývá mi než říct – super!
