Pro lidi s vášní pro hokej

Skvělé zázemí a prázdné tribuny Globenu. Zima mi ale jedinému nebyla!

Autor: Martin Zíta • 15.05.2014 • Kategorie: Euro Hockey Tour

Už si přesně nevybavím, kdy mě zpráva, že bych měl jet do Švédska, zastihla, ale moc dobře vím, jak jsem byl překvapený. Když jsem totiž minulý rok musel na poslední chvíli odmítnout cestu do Weidenu na olympijskou kvalifikaci žen, nečekal jsem, že druhá šance přijde tak rychle (nebo, že vůbec přijde).

Očekávání z celé cesty navíc ještě zvýšila právě naše destinace. Švédsko patří mezi země, u kterých jsem si kdysi řekl, že je navštívit musím a díky Davidovi a všem okolo se mi to podařilo. Aby toho nebylo málo, tak mě také čekala vůbec první cesta letadlem, a hned business třídou. Laťku mám tedy nasazenou vysoko a možná už bych do letadla neměl nikdy sedat. :)

Sluší se také přiznat, že na místo našeho pražského srazu jsem dorazil s menším zpožděním. Štafetu opozdilce z mé ruky naštěstí rychle přebral Robin Mana a na tu ruzyňskou pětiminutovku se snad rychle zapomnělo.

Ještě než se dostanu k hokeji, kvůli kterému jsme konec konců na sever vyrazili, musím se také zastavit u počasí. K mému velkému údivu totiž byla všem neustále zima, zatímco já jsem strávil první dva dny v kraťasech. Musel to být zajímavý pohled, když se vedle mě postavil Ondra Kubát, jenž každé ráno neomylně sáhl po kulichu. Asi je jedno z jakého „severu“ člověk je, odolnost vůči nižším teplotám holt má v sobě. I já jsem nakonec přesedlal na dlouhé kalhoty, ale spíš než zima mě k tomu donutily společenské normy.

Hokejová stránka našeho výletu nabyla na atraktivnosti už nějaký ten týden před začátkem Švédských hokejových her. Bylo totiž jasné, že na závěrečném podniku EHT se v českém dresu představí Jaromír Jágr, co víc chtít? Legendární forward navíc ukázal svou velikost hned při prvním střídání. Pak bohužel přišlo zranění nohy, kterého jeho hokejové kousky hodně limitovalo. Jakožto Liberečák jsem navíc uvítal i přítomnost obránce Bílých Tygrů Ondry Vitáska, jenž na začátku sezony nevěděl, zda se podívá do extraligy a nakonec se podíval i na MS. Také jsem si ho při první příležitosti (vítězství nad Švédy) odchytl v mixzóně a asi se projevila jeho nezkušenost s praktikami v národním týmu – v půlce rozhovoru si musel odskočit do kabiny na vítězný pokřik – naštěstí ale dostál svého slova a vrátil se.

Největší výzva v mixzóně mě ale teprve čekala. Po zápase Čechů s Ruskem, který bohužel dopadl hodně bídně, jsem dostal za úkol získat ohlasy obou trenérů. Zatímco s Vladimírem Růžičkou to šlo jako na drátkách, u Olega Znaroka jsem lehce narazil. Na anglicky vyřčenou žádost o rozhovor jsem se dočkal trochu zvláštního výrazu v obličeji a ruské odpovědi. :) Naštěstí se v klubku ruských novinářů našel jeden, který můj zmar zaznamenal a nabídl pomoc. Díky jeho překladu jsem nakonec získal, co jsem potřeboval.

S Rusy to při rozhovorech celkově nebylo vůbec jednoduché. Když už jejich media manager, který severským novinářům zamítal jednoho hráče za druhým, přivedl Alexe Ovečkina, tak ruská hvězda komunikovala výhradně v mateřském jazyce.

Jinak nám ale zajistili pořadatelé skvělé podmínky. V hale Hovet jsme se sice ještě museli spokojit s notebooky na klíně, ale o víkendu jsme v Globenu měli skutečně vše. Jen stolečky nepřály lidem menšího vzrůstu, Lukáš Dvořák i Petra Matůšová tak při onlajnu radši spoléhali na vlastní kolena. Novinářský komfort a poměrně líbivý hokej byl ale v hodně hrubém kontrastu s návštěvností. Ta byla skutečně tristní, na duel mezi našimi reprezentanty a Finy nedorazila ani tisícovka diváků. V tak krásné hale, jakou je Globen, to člověka skutečně zamrzí.

Když ale Ondra Vlk přišel s informací, za kolik se prodávají lístky, už to tak nepochopitelné nebylo. Z cenové hladiny v celém Stockholmu se vůbec českému návštěvníkovi pořádně zatočila hlava. Obyvatele země, která je proslulá mimo jiné i vysokými daněmi, s tím podle všeho moc problémů nemají. Pokud tedy budeme brát v úvahu obsazenost podniků na zahnání žízně a hladu, jeden večer jsme se usadili snad až na třetí pokus. Nedobytnou pevností se pak stala česká restaurace U Švejka, ze které jsme za náš pobyt vycházeli neúspěšně několikrát.

Pokud nás nečekaly hokejové povinnosti nebo jsme neobjevovali stockholmské krásy, trávili jsme čas na hostelu, kde se o zábavu staral Ondra Kubát. Jeho historky z návštěvy Severní Korei a zásoba tamní hudby nás provázely od čtvrtka do pondělí. A když už toho bylo dost, přišel na scénu Krteček nebo Tomio Okamura a jeho přemýšlení nad problémy, které nás pálí u nás doma.

Jiným druhem zábavy byl boj o sprchu nebo záchod, které sdílelo celé patro. Kolikrát si člověk myslel, že má vyhráno a než posbíral věci do sprchy, tak je zase mohl položit. Osobně jsem si také nevědomky vytáhl nejkratší slámku v otázce postele, když jsem Petře nabídl spodní část palandy. Můj spánek tak provázelo neskutečně hlasité vrzání při sebemenším pohybu, nepamatuji, kdy jsem naposledy strávil celou noc nehnutě v jedné pozici – ve Stockholmu to v rámci eliminace rušení nočního klidu byly všechny čtyři. :D

Poslední den se nám ale asi trochu vymstilo, že jsme si celou dobu libovali nad ochotou a jazykovou vybaveností každého, na koho jsme narazili. Paní, která hlídkovala u samoobslužných pokladen, si totiž usmyslela, že nám švédsky vysvětlí, co děláme špatně. A když už i poslední člověk v obchodě věděl, že tuto řeč neovládáme, rozhodla se, že nám to pro jistotu zopakuje. Zatímco platící Ondra Kubát se už uchýlil k češtině, asi všichni víme, v jakých chvílích po ní člověk v zahraničí sáhne, pro zbytek naší výpravy to byla celkem zábava.

Ani paní Anita, pokud si správně pamatuji její jmenovku, mi však dojem z pobytu ve Stockholmu nezkazila. Pár dní po příjezdu se mi zdá, že mi celá cesta dala hodně. Jak v ohledu „profesním“, tak v čistě osobním. Snad to nebylo naposledy, co jsem vyrazil někam za hokejem a snad to nebylo naposledy, co jsem v kraťasech vstoupil na skandinávskou pevninu.

Martin Zíta


Email autora: martinzita@email.cz | Zobraz všechny články autora Martin Zíta

Napište váš názor