S úsměvem vzpomínám na školní den z loňského listopadu. Zatímco já jsem trčel ve škole na nudné přednášce, česká reprezentace žen se už pomalu chystala do daleké Jokohamy na Turnaj pěti zemí. Na jaře toho roku jsem měl tu čest se svým libereckým kolegou Lukášem Šonským informovat českou veřejnost z mistrovství světa žen v kanadské Ottawě, kde si naše holky odbyly premiéru v elitní skupině. Moje spolužačka shodnou náhod kamarádí s reprezentační útočnicí Terezou Vanišovou a tak se mě před učebnou zeptala: „Když jsi byl s holkama na mistrovství v Kanadě, poletíš s nimi teď i do Japonska?“. Na to jsem se jen usmál s odpovědí, že to už je moc daleko a do tak exotické země už eSports své lidi neposílá. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že přesně za rok se tam jako vyslanec firmy skutečně vydám!
Vše se zrodilo úplně nečekaně. Jeden z horkých letních víkendů jsem trávil v západočeské Horní Bříze, kde jsme s kolegou Kubou Vaisem tradičně psali onlajny z mistrovství ČR žen v hokejbale. V sobotu ráno jsme se připravovali na první zápas turnaje, když mi zazvonil telefon s oznámením „David Schlegel volá“. Hlavou mi ihned problesklo, že to bude určitě kvůli nějakému maléru, takže jsem přemýšlel, co se tak mohlo v posledních dnech pokazit. Po otázce, jestli bych chtěl letět na podzim s ženskou hokejovou reprezentací do Japonska na baráž o elitní skupinu, jsem byl v naprostém šoku a naskočila mi husí kůže. Nad takovou věcí jsem samozřejmě nemusel přemýšlet ani zlomek vteřiny.
Čas uběhl jako voda a velký den se přihlásil o slovo. Když jsem se, vyzbrojen od eSpoťáků úplně novou kamerou a dalšími novinářskými náležitostmi, blížil do Prahy na letiště, nervozita už pořádně pracovala. Cítil jsem obrovský závazek, protože jsem dobře věděl, kolik peněz a důvěry do mé cesty firma investovala. Navíc to bylo úplně poprvé, co jsem jel někam psát úplně sám. A taky ta neskutečná dálka!
První „zádrhel“ nastal při mezipřistání v Londýně na největším evropském letišti Heathrow, ale místo znepokojení jsem se při něm neubránil smíchu. V hale nefungovaly eskalátory, na což cestující, jež šli první, zklamaně zírali. Jak se teď dostaneme do druhého patra? Když ale přišla skupinka mladých Čechů, která seděla v letadle hned vedle mě, bylo rázem po problému. Zastavené schody jen přelétla pohledem a bez otálení se po nich vydala vzhůru, na což cizinci překvapeně zírali.
Cesta do Tokia trvala přibližně 11 hodin a opravdu se neskutečně vlekla, i když letušky zpříjemňovaly cestu, jak jen to šlo. Konečně jsme přistávali a tak jsem se zvědavě díval z okýnka. Betonové pilíře v moři a plující letiště? Už to byl první signál, že mířím do úplně jiného světa. Ale to nejlepší přišlo teprve po vystoupení z letadla. Co si můžete pomyslet, když na vás mluví i eskalátory? Ano, byl jsem jako na úplně jiné planetě.
Po vyzvednutí kufru jsem si to namířil k východu, ale když jsem viděl zamračenou policistku, která po mně chtěla kufr otevřít, tušil jsem, že to bude na dlouho. Následovala důkladná prohlídka, kdy mi byla důkladně zkontrolována i igelitová taška s ponožkami a trenýrkami. Docela jsem soucítil s místním personálem, když mě napadlo, že mi třeba „fusekle“ bude kontrolovat i cestou zpátky. 😀
Cestu k hotelu jsem znal pro jistotu nazpaměť a při čekání na autobus do Jokohamy jsem zjistil, že po již zmiňovaných betonových pilířích v moři se přepravuje nadzemka. Už tehdy jsem poznal vyhlášenou japonskou pohostinnost, když mi řidič ochotně pomáhal s těžkým kufrem do autobusu a na pozdrav se klaněl. O tom, že místní doprava je přesná jako švýcarské hodinky, se snad ani nemá cenu zmiňovat.
Po vystoupení z autobusu a cestě k hotelu na mě okamžitě dýchl duch velkoměsta. Hustá síť nadchodů a spousta vysokých budov. I když personál měl mluvit anglicky, zrovna jsem narazil na personál, který se sice neustále usmíval a klaněl, ale anglicky neuměl takřka nic. 😀 Nakonec jsme ale domluvili a tak jsem vyrazil k zimnímu stadionu, který jsem měl přímo ve své ulici a byl jsem u nějak zhruba za 5 minut klidné chůze.
A teď přišlo to nejhorší, dostat se na stadion mezi novináře. Okamžitě jsem zamířil k modernímu vestibulu, kde bylo plno různých visaček a kartiček. Na obou stranách jakési „předhaly“ byly stolky, šel jsem tedy k tomu napravo. Jak jsem se později dozvěděl, byla to chyba. Po otázce, jestli se zde vydávají novinářské akreditace, mi k velkému údivu elegantní pán oznámil, že tady určitě ne. Obešel jsem tedy stadion a zkusil to z druhé strany, kde byl další vchod. Po chvíli čekání za mnou přišla mladá slečna s rouškou a na stejnou otázku přivedla své nadřízené, muže a ženu ve společenském oblečení. Bohužel, domluvit se s nimi anglicky bylo hodně složitou záležitostí, ale dosáhl jsem alespoň částečného úspěchu, když slečna s rouškou odběhla a po chvilce se vrátila se vstupenkou na hokej. Teprve později jsem se dozvěděl, že se jednalo o sídlo jedné z místních firem, která se zimním stadionem měla jen společnou budovu. 😀
Na stadion jsem se tedy dostal a u novinářské tribuny jsem byl naštěstí odkázán na pána, zřejmě z japonské hokejové federace, který ovládal angličtinu perfektně a byl velmi ochotný. Ihned pochopil, co potřebuji, a zvědavě se vyptával, kdy jsem z takové dálky přiletěl a tak podobně. K mému překvapení mě zavedl k vestibulu, kde jsem byl úplně na začátku, jen k protější straně „přehaly“. Tam už měli mé jméno na seznamu a akreditaci jsem měl okamžitě na krku. Když jsem hodnému funkcionáři oznámil, že předtím jsem byl na druhé straně s nepořízenou, dlouho se mi omlouval a neochotnému chlapíkovi přede mnou od plic pořádně vyčinil. 😀
Potom mě se slovy, že kdybych cokoli potřeboval, mám se na něj obrátit, dovedl přímo do kabiny našeho realizačního týmu, kde jsem se seznámil s manažerem týmu a obrovskou persónou českého hokeje Davidem Moravcem, asistentem Tejralem a hlavním trenérem Jiřím Vozákem, s nímž už jsme byli v Kanadě, ale tehdy dělal ještě asistenta a s Lukášem jsme tak byli v kontaktu jen s oblíbeným koučem Karlosem Manhartem, na jehož slivovicový dýchánek z letního hokejbalu asi nikdy nezapomenu. 😀
Při hokeji mě hned zaujala atmosféra. Hlavně to, jak Japonci hru neuvěřitelně prožívali. Na českých stadionech to po zahozené šanci v ochozech jen zahučí, ale tady se vždy ozval neuvěřitelný řev. Potěšilo mě, že na stadionu jsem nebyl jediným člověkem z daleké ČR, protože na tribuně vlála i česká vlajka. Naše hokejistky nakonec i přes aktivní výkon bohužel prohrály 0:2, takže pozápasové ohlasy na kameru probíhaly ve smutné atmosféře. V mixzóně mě zaujalo neskutečné množství japonských novinářů, kteří vyhrazený prostor vždy zaplnili až po úplný okraj. K oficiální plachtě turnaje jsem se tak dostal až jako poslední a udělal rozhovory ve chvíli, když už většina české výpravy byla na hotelu.
A právě v tom byl kámen úrazu, protože jsem k nepříjemnému zděšení zjistil, že jsem si při rozhovorech omylem nezapnul mikrofon, který jsem si přitom nanečisto tak dlouho zkoušel, a měl jsem jen němý film. Bylo už pozdě večer, tak jsem naštěstí využil dřívějších známostí v týmu a musel vzít zavděk alespoň poslaným audiem, které mě ale hodně pobavilo a zvedlo mi náladu. 😀 I přesto se kvůli této obrovské chybě jednalo o nejhorší den mé dosavadní redaktorské kariéry.
Druhý den jsem využil volného času k natáčení videa pro hokej.cz, při němž jsem musel hodně improvizovat. Na hotel, kde byla ubytována naše reprezentace, jsem to měl zhruba stejně daleko jako na zimák, takže zhruba tak pět minut chůze. Většinu času jsem potom trávil v místním pressku pro novináře, jež bylo na tak malou arénu zařízeno velmi hezky. Musím uznat, že jsem si mezi místními žurnalisty připadal jako černá ovce. 😀 Jediným Evropanem byl se mnou ještě jeden chlapík z IIHF, který mimochodem po zápasech zpovídal i české hokejistky.
Když se rozneslo, že jsem přicestoval do Jokohamy až z České republiky, hned se kolem u mě střídali moji japonští kolegové, kteří vždy prohodili pár slov. Nejvíc mě potěšil komentátor, který přede mě položil soupisku českého výběru a ptal se mě, jak se jednotlivá jména mají v češtině správně vyslovovat. Klobouk dolů, šlo mu to znamenitě. Méně nadšení byli už moji souputníci na novinářské tribuně. Zatímco první den jsem sledoval jejich velkou radost já, tentokrát se karta otočila. Holky urvaly po skvělém výkonu důležité vítězství 2:0 a Japonci se zvědavě ohlíželi, kdože to slaví góly v jejich síti. 😀
I když jsem měl z českého úspěchu pochopitelně velkou radost, zároveň už jsem věděl, že mě poslední den mého pobytu v země vycházejícího slunce bude čekat pořádná honička a stres. Rozhodující bitva se uskutečnila ve všední den, proto se hrálo až v 19 hodin. Poslední autobus na letiště Haneda mi jel ve 21:55, asi 8 minut chůze od arény. Do toho jsem ale musel počítat s případným prodloužením či samostatnými nájezdy, a to jsem ještě potřeboval natočit ohlasy.
Během volného dnu jsem nelenil a navštívil český trénink, po němž jsem znovu natáčel ohlasy. Před kameru jsem si tentokrát pozval místo tradičního respondenta trenéra Vozáka Davida Moravce a bylo jasně vidět, že vlasatá kometa má bohaté zkušenosti z televize. Z hráček po vítězném utkání doslova sálala bojovnost a odhodlání vrátit se zpět mezi světovou elitu. Pressko bylo otevřené, tentokrát jsem v něm byl úplně sám. Stále zde byla veškerá elektronika jako notebooky, tiskárna či plátno, na které se promítaly zápasy, a občerstvení. To by u nás takhle asi do druhého dne nezůstalo, pomyslel jsem si. Večer jsem si po práci udělal procházku nedalekým parkem, jehož dominantu tvořil obrovský fotbalový stadion, na němž se hrálo i MS 2002, jak připomínal žlutý vzkaz z květin opodál.
Den rozhodujícího mače nadešel, což pro mě znamenalo vystěhování mého útulného pokoje. Bydlel jsem až v devátém patře, tudíž jsem měl výhled jako z ptačího hnízda. Toho jsem večer předtím litoval, protože jsem trochu víc otevřel okno a k hrůze zjistil, že mi nejde zavřít. Tajemství se nakonec skrývalo v malém černém tlačítku, které se mi podařilo objevit až po dlouhém hledání. 😀
Na hotelu už pracoval v dalších dnech personál, který už angličtinu dobře ovládal. Rozloučení se tak neobešlo bez vřelých díků za návštěvu a zdvořilé klanění, které v Japonsku vidíte doslova na každém kroku. Veškeré věci jsem si nechal v tiskáči a vydal se na poslední procházku městem. V Jokohamě jsem po ulicích chodil se sluchátky v uších a oblíbil si poslouchání píšničky „Big in Japan“ od legendární skupiny Alphaville, jež měla v metropolitní oblasti Japonska a druhém největším městě země, kde kolem mě chodili po ulicích jen samí Japonci, naprosto specifické kouzlo. Mimochodem, poslouchám ji i při psaní tohoto blogu. 😀
Naposledy jsem navštívil také malý krámek s potravinami, který jsem měl přímo před hotelem. Nakupování probíhalo hlavně metodou pokus – omyl, protože všechny cenovky s popisem zboží jsou jen v japonském písmu. Proto se stalo, že když jsem si koupil dlouhou bagetu, po prvním kousnutí jsem zjistil, že je naplněná čokoládou. Po dobu pobytu jsem vyzkoušel i několik značek místních piv a domů si přivezl 4 plechovky známého Asahi. Prodavači jsou rovněž velmi slušní, nadšeně vám děkují za nákup a klaní se přitom skoro až k zemi.
Naposledy jsem si prošel okolí hotelu a sousední monstrózní park s Nissan Arénou, kam si chodí místní odpočinout od ruchu velkoměsta a vyřádit se při běhání, jízdě na kole nebo fotbálku na umělce. Okolní čtvrtí prochází také koleje, po nichž se velkou rychlostí proháněla nadzemka. Znovu jsem se také došel podívat na zastávku a ujistil se, že se z ní po skončení zápasu opravdu dostanu na letiště. Přitom jsem se svezl výtahem a nějakou dobíhající paní jsem ve dveřích omylem skoro slisoval. 😀
Už byla tma a cestou zpátky na stadion jsem procházel ulicí plnou lákavých restaurací. U jedné z nich jsem se zasekl, protože vypadalo opravdu lákavě. A protože jsem měl hodně peněz a říkal jsem si, že do Japonska už se třeba nikdy v životě nepodívám, rozhodl jsem se okusit místní speciality. Vzal jsem tak za kliku a vešel do restaurace, která byla unikátní v tom, že jste se celou dobu mohli dívat do kuchyně, takže vám japonské pochoutky dělali přímo před nosem. Usměvavý pán mi podal jídelní lístek a hned bylo jasné, že anglicky neumí ani ťuk.
Vybral jsem si nějakou polévku, která byla levnější než jízdenka autobusem na letiště. Neměl jsem až takový hlad, tak jsem si chtěl dát spíš jen něco na chuť. Po chvilce čekání mi kuchař s bezelstným úsměvem od ucha k uchu podal požadovaný pokrm, něco jako vylepšená gulášovka s nudlemi, ale v doslova bezedném talíři. Pustil jsem se s chutí do toho a asi po třech soustech jsem měl pocit, že mi snad shoří jazyk. 😀 Nic tak ostrého jsem v životě nejedl, ale nevzdal jsem se a bojoval příkladně. Nechal jsem jen po dně a s vítězným pocitem, ale požárem v ústech, jsem se vydal na cestu k zimáku.
Při cestě do tiskáče jsem musel projít dveřmi, které se otevíraly jen na jednu stranu. Jak jsem spěchal, vší silou jsem tak do nich zatlačil, a protože z druhé strany chtěla ve stejnou chvíli dveře zatáhnutím otevřít japonská paní, schytala pěknou ránu, za což jsem se jí dlouho omlouval, ale vše přijala s typickým úsměvem. 😀
Bohužel, Japonky využily výhodu domácího prostředí a kromě poslední třetiny utkání naprosto ovládly. Na české straně tak zavládl obrovský smutek a mě čekaly v tuto chvíli hodně nevděčné rozhovory. S panem Moravcem jsem už byl předem domluvený, že bez ohledu na výsledek mi hráčky co nejdřív pošle do mixzóny, abych všechno stihl. Nepříjemnou povinnost jsem si odbyl, s koučem Vozákem se rozloučil přátelským plácnutím a spěchal zpět do tiskáče.
V půlce cesty jsem si uvědomil, že jsem si v mixzóně nechal foťák, tudíž jsem sprintoval nazpátek. Přístup k hráčským kabinám hlídal milý pořadatel, který se každému průchozímu zdvořile ukláněl. Mě se tak během deseti minut ukláněl hned třikrát a věřím tomu, že kdybych před ním běhal sem a tam, pokaždé se při setkání ukloní. 😀 První rozhovor jsem bleskově poslal nadšencovi do ženského hokeje Voltřinovi, který se mnou „na drátě“ celou akci na dálku prožíval. Zbytek už jsem nestíhal, takže mě čekal sprint na zastávku.
Přesun jsem stihl s velkou rezervou a s pocitem úlevy čekal na autobus. Když jsem si chtěl zaplatit jízdné a podával řidičovi japonské drobásky, ten jen ukázal prstem na malou kasičku, do níž jsem začal mince házet. Nestačil jsem se divit, když vedle kasičky na malém digitálním displeji naskakovalo, kolik jsem mu tam hodil. 😀
Na letišti jsem ještě rychle poslal Voltřinovi zbývající věci a vydal se na cestu domů. V letadle jsem asi tvrdě usnul, a protože na displeji jako naschvál nechodily údaje o letu, vůbec jsem nevěděl, kde se nacházíme. Najednou jsme začali klesat. Zděsil jsem se, že se jedná o nějaké nečekané mezipřistání, ale naštěstí jsme už skutečně byli v Paříži, kde jsem přestupoval na let do Prahy. Až po svém návratu jsem zjistil, že hned druhý den po odletu zasáhlo Tokio zemětřesení. Už před baráží jsem si představoval, jak mi uprostřed zápasu při zemětřesení skáče u onlajnu notebook, hokejistky popadají po ledě a David mě povzbuzuje svým okřídleným „Láďo, bojuj!!!“. 😀
Na závěr bych rád dodal, že se jednalo o můj nejsilnější zážitek v životě. Je pro mě obrovskou ctí, že zrovna já jsem měl tu čest zastupovat eSports až v Japonsku. Nikdy na to nezapomenu a každému bych takovou neocenitelnou zkušenost přál. Rád bych hodně poděkoval Davidovi Schlegelovi a celému vedení firmy, Voltřinovi za pomoc a cenné poznatky, svým kolegům z eSports a skvělé havlíčkobrodské redakce, přátelům, rodině, českým reprezentantkám za ochotu při rozhovorech a všem, kteří si tento neuvěřitelně rozsáhlý blog dočetli až do konce.
