Pro lidi s vášní pro hokej

Sedm bakuských zářezů

Autor: Vojtěch Jurák • 13.07.2015 • Kategorie: Všechno ostatní

Když by mi někdo před půl rokem řekl, že strávím začátek léta (a své jednadvacáté narozeniny) v Ázerbájdžánu, nevěřil bych mu. Účast na přednášce zabývající se molekulární biologií (o které vím velké kulové) by mi v té chvíli připadala mnohem pravděpodobnější, ovšem opak byl nakonec pravdou. Nejen, že jsem na žádné přednášce nebyl, ale díky eSports.cz se mi naskytla možnost strávit více než dva týdny v Baku na prvních Evropských hrách.

Své dojmy z pobřeží Kaspického moře jsem začal sepisovat už během zpátečního letu, ale trvalo ještě několik dní, než se mi podařilo práci dokončit. Celý text byl nakonec přibližně stejně dlouhý jako osmistránková seminárka, na níž jsme v letním semestru dělali se spolužákem. To mělo několik výhod, ale zejména kupu nevýhod (třeba tu, že by to nikdo nečetl). V tomto blogu se proto s vámi podělím jen o to nejzajímavější, ovšem pokud by si někdo chtěl přečíst víc, nechť se mě nebojí kontaktovat.

Blog jsem se rozhodl pojmenovat „Sedm bakuských zářezů“. Ponechme nyní stranou fakt, že podoba přídavného jména bakuský je poněkud zvláštní a při hledání na internetové jazykové příručně jsem na ní několik minut nevěřícně zíral. Nosnou myšlenkou titulku je oněch sedm zářezů, které symbolizují paralelu mezi českou sportovní výpravou a mojí maličkostí. Zatímco Češi v Baku vybojovali sedm medailových zářezů, já si z ázerbájdžánské metropole odvážím sedm hlavních vrypů do paměti, na které budu vzpomínat do konce života.

Zářez číslo jedna – místní klima

Strašné, ale opravdu strašné vedro. To je bezesporu jedna z věcí, na níž dlouho nezapomenu. Modravé nebe, ostré sluníčko a teploty přes čtyřicet stupňů nebyly v dějišti her výjimkou. Baku znamená v překladu „město, kde vítr fouká“ a právě díky každodennímu fučáku jsme to tam vlastně přežili. Když ale sem tam nastalo bezvětří, vřelo to venku jako v peci. Vliv nedalekého Kaspického moře byl více než patrný. Neumím si dost dobře představit, jaké horko panovalo dál od vody ve vnitrozemí.

Zářez číslo dvě – sporty na hrách

Jednotlivé sporty byly rozsety po celém Baku a okolí (navíc rychlostní kanoistika se jela ještě úplně mimo – v Mingačeviru), takže jsme během těch 17 dní navštívili různé haly a areály. Ázerbájdžán do her napumpoval neuvěřitelné množství peněz, což se projevilo na infrastruktuře, zázemí, stravování… Neumím si představit, že by některý z evropských států dokázal v budoucnu do této akce tolik investovat. V tomto směru nastavila „země ohně“ laťku opravdu vysoko.

Zářez číslo tři – kalčo v olympijské vesnici

Svůj volný čas (kterého nebylo mnoho) jsme tu a tam trávili u stolního fotbálku. S trochou ješitnosti vám musím říct, že jsem za celou dobu her prohrál jednou jedinkrát! Na druhou stranu má jediná prohra byla natolik zdrcující, že mě bude strašit ještě mnoho let. S Kubou jsme hráli proti páru německých novinářů a padli 9:10, přestože jsme vedli už 7:0! V té chvíli jsem byl zralý na Bohnice.

Zářez číslo čtyři – kontakt se sportovci

Jednoznačný palec hore musím dát našim sportovcům, protože ve většině případů byli opravdu, ale opravdu v pohodě. Neměli problém s námi mluvit, často jsme prohodili kus řeči i po vypnutí kamery a s některými jsme se i více seznámili. Daniel Táborský nás dokonce pozval na boxerský trénink, což je při našich postavách docela úsměvná představa (pro okolí, pro nás už tolik ne). Takřka nikdo si na nic nehrál.

Zářez číslo pět – lidé

Potají jsem doufal, že v Baku splynu s okolím, ale už po několika hodinách jsem se smířil s tím, že se tak nestane. Na místní poměry jsem prostě moc světlý. A moc blonďatý. A mám moc modré oči. A vlastně nejsem ani trochu Ázerbájdžánec. Stalo se, že si mě v metru nevěřícně prohlížela nějaká holčina nebo že za mnou došli nějací místní kluci a fotili si se mnou selfíčka. Byl jsem v těchto končinách zřejmě za pořádného exota.

Zářez číslo šest – doprava a její fungování

Doprava po Baku, to byl zážitek sám o sobě. Řidiči jezdili mezi pruhy sem a tam, často troubili a někdy dokonce couvali na dálnici (a to skoro stejně rychle, jako kdyby jeli dopředu). Chodci, pravda, příliš nezaostávali. Nejednou jsem byl svědkem toho, jak do silnice plné aut drze vlezla nějaká stařena a přešla ji.

Na sportoviště jsme cestovali speciálními autobusy. Byly velké, moderní, klimatizované a často jezdily každých třicet minut. V rámci urychlení jízdy dostal každý autobus jako doprovod houkající policejní eskortu, která mu rozrážela cestu bakuskou dopravní džunglí. Stávalo se proto, že jsme v něm s Kubou seděli sami a za doprovodu místních služebních sil se přibližovali na místo konání. Připadalo mi to zvláštní.

Zářez číslo sedm – město Baku

Stejně jako Praha má i Baku svoje Staré Město, které však vypadá pochopitelně docela jinak. Centrum ázerbájdžánské metropole je pěkně udržované, často spravené a působí velmi příjemně. Roste v něm (na místní poměry až nepřirozeně) hodně zeleně, dech mi vyrazil například mramorový podchod. Příliš památek jsme obejít nestihli, to spíš se jen tak podívat po centru. Prakticky odevšad ale šly vidět tři dominantní plamenné mrakodrapy, které v noci zářily všemi barvami. Během jedné z našich toulek jsme s Kubou zcela náhodou narazili na sídlo ázerbájdžánské skautské organizace, což mě v té chvíli zvedlo náladu na maximum (jemu však nikoliv).

Závěrem se sluší poděkovat

Vězte, že není vůbec jednoduché vměstnat všechny dojmy, zážitky, vzpomínky, ale také nové zkušenosti a práci do relativně krátkého textu. Kdybych chtěl mluvit o všem, vydalo by to zřejmě na celou knihu. Každopádně Evropské hry byly pro mě skvělou a neocenitelnou zkušeností a tímto děkuji eSports.cz za projevenou důvěru. Do této země bych se zřejmě jen tak sám od sebe nevydal, proto byla pro mě návštěva Ázerbájdžánu v kombinaci s prací pro Český olympijský výbor velkým zážitkem!

Vojtěch Jurák

Pocházím ze Zlína a stále se považuji za mladíka, který má život před sebou. Poprvé mě novinařina políbila už na základní škole, první výraznější zkušenosti jsem však získal až po nástupu na střední. Tehdy jsem psal o florbale na jeden sportovní web. Od podzimu 2012 jsem redaktorem v eSports.cz a spolu s dalšími kluky zajišťujeme ve Zlíně zpravodajství a onlajny hokejových mládežnických výběrů. Studuji na Gymnáziu Zlín – Lesní čtvrť, v budoucnu bych se rád věnoval sportovní žurnalistice. Mezi mé koníčky patří skauting, cestování a samozřejmě sport. Ze všeho nejraději mám právě hokej, který hraju na amatérské úrovni, a jako fanoušek jsem měl tu čest navštívit několik zajímavých akcí (od MS až po NHL v Evropě). Díky eSports.cz jsem nedávno okusil hokejové mistrovství světa (žen do osmnácti let) také v roli novináře.
Email autora: vojta@jurak.cz | Zobraz všechny články autora Vojtěch Jurák

Napište váš názor