Pro lidi s vášní pro hokej

25 tisíc kilometrů pro hromadu zlata

Autor: David Šimon • 15.07.2015 • Kategorie: Všechno ostatní

Když přišla nenadálá možnost, letět s reprezentací juniorů a žen na mistrovství světa v inline hokeji organizace FIRS, neváhal jsem ani vteřinu. Usmálo se na mě štěstí, když jsem byl vybrán a za necelé dva týdny jsem se mohl těšit na odlet do Jižní Ameriky. Po mistrovství světa v ledním hokeji a EURU U21 v České republice, to byla pro mě další velká událost roku 2015.

Inline hokej mi nikdy nebyl cizí, sám jsem ho několik sezon hrál a jelikož kostru juniorského týmu tvořili kluci ze Zlína, byl jsem tak trošku součástí týmu. Z Prahy jsme ani ne za hodinu dorazili do Frankfurtu, kde jsme dále pokračovali do Sao Paola. V letadle jsem se posadil vedle postarší Argentinky, ale stěžovat jsem si nemohl. Své sedadlo opustila, protože jí nešlo sklopit, a tak jsem si na rozdíl od ostatních užil luxus dvou míst a nerušený spánek, ač jej musel utlumit prášek na spaní.

Hodně brzy nad ránem jsme přistáli v Sao Paolo, kde nás čekal výlet do brazilské megalopole s 11 miliony obyvateli. K nezaplacení byl zejména výhled na město z jedné z nejvyšších budov, muzeum fotbalu s trofejí Copa Libertadores a především restaurace Fogo de Chao, kde se probíhaly doslova gastronomické hody brazilské kuchyně.

SAO PAOLO: Něco už jsem procestoval, ale tohle byla naprostá novinka. Sao Paolo je opravdu obrovské. Letiště bylo vzdáleno asi 30 km, ale všude kolem bylo město, ať šlo o slumy chudinských čtvrtí nebo o části, kde žila vyšší vrstva. Centro nepůsobilo nejpříjemnějším dojmem. Na zemi se povalovali lidé, čistota neznamenala zrovna půl zdraví. Jeden den asi stačil…

Do Rosaria, rodiště Lionela Messiho jsme dorazili po půlnoci, hodně unavení po nekonečné cestě, která trvala přes čtyřicet hodin i s výletem v Brazílii. Dva volné dny tak přišly k adaptaci na neznámé prostředí a časový posun (-6 hodin) vhod. Po snídani jsem vyrazil s týmem na výběh a fotbálek k obrovské řece Paraná, odpoledne jsem si prohlédli dějiště šampionátu a okolí i s fotbalovým stadionem místního týmu Newell‘s Old Boys.

Vařená dýně s listovým salátem? Ano, taková byla první večeře, po které následoval útok na supermarket, kde jsme zjistili, že s komunikací bude zásadní problém. Asi až pátý zaměstnanec uměl anglicky a sdělil nám, že americké dolary tedy přijímají. Na pokladně přišel další zádrhel, když nebyl akceptován natrhlý či popsaný dolar. Následně nám vrátili pesa, které vypadaly jakoby je z … tahaly.

Další ráno jsme nedohráli fotbalové utkání, když jsme zjistili, že se nacházíme na půdě pobřežní policie, kde opět nikdo nemluvil anglicky, až přišel nejvyšší šéf. Ozbrojená policejní skupina nás tak vyvedla z objektu a sami se divili, jak jsme se na hřiště dostali. Druhý den už na hřiště pro jistotu zaparkovali helikoptéru.

ROSARIO: Krásné město v argentinském středozemí s milionem obyvatelem. Lidé byli vstřícní, pokud uměli anglicky, tak si i rádi povídali. Když jsem sám vyrazil do města, rád jsem si povídal s místními, kteří mi toho o městě dokázali hodně sdělit. Rosario je větším městem, ale obývají ho zejména studenti a taky spousta psů. Jednoho jsme se k nám připojil v parku a přišel s námi až do hotelu, kde na nás dlouho čekal. Ubytování jsme byli v bezpečné části nedaleko řeky Paraná, podél které se rozléhal obrovský a krásný park. Nebezpečněji mělo být údajně kolem stadionu, kde se dokonce i střílí, což nemůžu potvrdit ani vyvrátit. Po vyhraném finále jsme byli upozorněni, abychom schovali medaile, nebo nás někdo zastřelí. :-D

Šampionát odstartoval kanonádou ženské reprezentace proti Indkám, které udivovaly už od příjezdu k hale. Jako dopravní prostředek zvolily taxi službu, na ploše jakoby se teprve seznamovaly s inline hokejem. Následně turnaj rozehráli i junioři, překvapivě pouze remízovali 2:2 s Itálií.

Druhé a třetí utkání odehrály ženy již v 8:00 ráno argentinského času. Vstávání to nebylo zrovna příjemné a musel jsem opravdu bojovat, ale holky to zvládly skvěle a už to vypadalo, že postupují z první pozice. Ovšem odpoledne po utkání se Španělskem dorazila na hotel zpráva, že o vítězi skupiny bude rozhodovat nájezdový rozstřel. I tuhle situaci děvčaty ustály. Stejně tak junioři, kteří se stejně jako děvčata došli do finále.

KOLEKTIV: Velkou část úspěchu vždy tvoří kolektiv, což se tentokrát stoprocentně potvrdilo. Oba týmy táhly za jeden provaz a vzájemně se podporovaly a užívaly si šampionát.

Den D! Finále odehráli jako první junioři, kteří porazili 2:0 Francii. Ženy zvládly těžké utkání s USA, a po závěrečném ceremoniálu tak přišly na řadu mohutné oslavy, které však byly velmi limitovány. V Argentině se ten víkend zrovna konaly volby, což v jejich zemi znamená přísný zákaz jakéhokoliv alkoholu.

Naštěstí se již před finále spojilo několik chytrých hlav, které obstaraly zásoby k oslavám. Dvanácté patro Urquiza Apart Hotelu tak zažilo velkolepý večířek se zlatým leskem, což ovšem ráno nechápal personál hotelu…

Odlet z Rosaria proběhl bez problémů, po hodině letu však začala bouřka a silné turbolence. Abych se přiznal, horší let jsem v životě nezažil a pocity úzkosti na palubě letadla mě vedly k tomu nejhoršímu, když zhasla světla a při pohledu z okna jsem viděl jeden blesk za druhým. Původně jsem si myslel, že jen problikává světlo na křídle… Nad Sao Paolem už jsem si byl jistý, že je vše v pořádku a se svou spolucestující jsem byl rád, že žijeme. ☺

Nakonec jsme tedy zdárně docestovali až do Prahy, kde ovšem většina z nás zjistila, že zavazadla zůstala ve Frankfurtu. Kufr mi byl tedy doručen o čtyřiadvacet hodin později, ale osobně mi to vůbec nevadilo, protože únava, pocit přeživšího a spokojenost všech mistrů světa byla mnohem více.

David Šimon


Email autora: Dave.3@seznam.cz | Zobraz všechny články autora David Šimon

Napište váš názor