Pro lidi s vášní pro hokej

MS žen v Kamloops: nezapomenutelné zážitky a historický úspěch ve fastfoodovém pekle

Autor: Vojtěch Balon • 15.04.2016 • Kategorie: Všechno ostatní

Cesta do Kamloops pro mě začala už o den dříve. Ačkoliv jsme letěli z Prahy přes Frankfurt, kde bydlím, tak jsem se musel předtím dostavit na pražské letiště, protože letenka z Frankfurtu by prý stála neporovnatelně víc (rozhodně si nestěžuji, aspoň jsem se narozdíl od kluků v Praze alespoň trochu vyspal, protože jsem se v noci nemusel kodrcat na letiště z Plzně nebo Havlíčkova Brodu jako oni). Po pohodovém o hodinu zpožděném letu s ani ne poloprázdným letadlem ČSA do Prahy a noci strávené na letišti jsem byl připraven k odletu za kanadským dobrodružstvím.

Cesta proběhla kromě výměny názorů s vyloženě nepříjemnou policistkou z pasového oddělení ve Frankfurtu víceméně bez problémů. První opravdová potíž nastala až po příletu malinkatým letadlem (moc bezpečně nevyhlíželo, spíš vůbec) do cílové destinace, kde Láďa zjistil, že mu nepřiletěl kufr (o dva dny později konečně dorazil).

Upovídaná taxikářka nás po pětadvaceti hodinách na cestě dovezla z miniletiště v Kamloops na náš motel. Zadejte si do vyhledávače obrázků heslo “american motel”, přesně tak nějak vypadal. Prostě jako z amerického filmu, jen s tím rozdílem, že u nás se nevraždilo. Kanadské Kamloops obecně působilo spíš americkým dojmem - město je plné obřích aut či fastfoodů a když jsme šli hned první večer na jídlo do Wendy’s, k menu jsme dostali litrovku koly. Jo, dobrá prasárna. “Už nikdy víc,” shodli jsme se.

To jsme se ale šeredně mýlili, jelikož jsme se tímto způsobem stravovali celých deset dnů. Jinak to totiž v neustálé časové tísni nešlo…

Příjemné překvapení na nás čekalo druhý den po vyřízení akreditací. Zjistili jsme totiž, že si můžeme kdykoliv zavolat o odvoz zdarma odkudkoliv kamkoliv. Místní obyvatelé byli obecně příjemní a pohostinní, jaká to příjemná změna oproti Česku.

Povedená byla i středeční návštěva zápasu play-off tamních Blazers proti Kelowně, který Kamloopští i za přispění Ondřeje Vály a Jiřího Smejkala ovládli 5:1. Na toto utkání jsme se původně ani neměli dostat, sekretářky v sídle klubu nás odpálkovaly se slovy, že akreditace vůbec nebudou vydávány (???). Kolega Petr Adler z NHL.cz nám však připsání našich jmen na guestlist zařídil, za což mu ještě jednou moc děkujeme!

Nad plán se dařilo i české reprezentaci, parta sympatického lodivoda Jiřího Vozáka totiž poprvé v historii dokráčela do čtvrtfinále. Češky za sebou v základní skupině nechaly houževnaté Japonky a především zkušenější Švýcarky, v boji o nejlepší čtyřku ale nakonec padly skvěle hrajícímu výběru Suomi.

Celý týden jsme si plánovali, jak v sobotu (volný den) někam vyrazíme. Naši řidiči básnili o lyžařském středisku Sun Peaks či horských túrách v nedalekém Cinnamon Ridge, z toho ale nakonec sešlo. Dopoledne jsme strávili doděláváním toho, co jsme nestihli v předchozích dnech, protože práce bylo ažaž a zřídkakdy jsme se dostali do postele před druhou hodinou ranní.

No a odpoledne? Od týmového manažera Davida Moravce, bývalého útočníka Buffala Sabres či Plus Oilu Orlová, jsme se dozvěděli, že hráčky odpoledne vyrazí do nákupního centra a že můžeme jet s nimi. Chozením tam a sem a pořizováním materiálu jsme strávili hodně přes dvě hodiny, nicméně později jsme usoudili, že podstatná část videostopy není použitelná.

Volná sobota se ukázala být jedinou příležitostí vyrazit večer za písničkou, tak jsme šanci vzali za pačesy. Onoho večera se toho událo hodně, přes různé zastávky jsme v brzkých ranních hodinách skončili v domě číslo 644 na Columbia Street, kam nás dostala Láďova hláška “Kašlete na ty holky, pojďte za tím dědkem, on má aspoň pivo.” (takhle to samozřejmě neřekl, jedná se o slušný přepis). Tam jsem se na gauči ponořil do říše snů, tudíž nemůžu říct, jak to celé dopadlo. Třeba budou kluci ve svých blozích sdílnější…

Jak se turnaj blížil ke svému konci, více a více se na nás podepisovala šílená strava, kterou jsme konzumovali. Zápas o třetí místo a finále jsme si ale nemohli nechat ujít, a tak jsme na zimák samozřejmě dorazili. Strhující boj o zlato nakonec ovládly hráčky Spojených států, které prošly celým turnajem bez jediné porážky.

Po zápase jsme se ještě naposledy vydali do mixzóny. Já si vyndal pomyslnou nejkratší sirku - rozhovor s nepříliš sdílnou Kanaďankou Krzyzaniakovou, která se zmohla na více kyselých úšklebků než slov. Po pogratulování americkému kouči Kenu Kleeovi jsme se ještě s kluky vydali přímo na led, nakradli gatorady z chodby vedoucí k šatnám a vydali se na motel.

V úterý nás již čekal odlet do našich luhů a hájů. S trochou štěstí jsme v motelu dostali zpět stodolarovou zálohu (recepční zapomněl na to, že jsme ztratili asi tři vstupní karty) a vydali se na malé kamloopské letiště. Let do Vancouveru jsem strávil vedle kanadské obránkyně Laury Fortinové, o řadu za naší výpravou pak seděl zmiňovaný americký kouč Ken Klee, bývalý hráč snad sedmi klubů NHL.

Ve Vancouveru jsme si dali první normální jídlo po deseti dnech a utratili poslední dolary. Devítihodinový let do Německa proběhl bez problémů, ale jedna z letušek se netvářila dvakrát přívětivě, když si Láďa poručil ke snídani pivo.

To je z naší cesty do srdce Britské Kolumbie zhruba vše. Na závěr bych chtěl poděkovat klukům za skvělé zážitky a celému eSports.cz v čele s Davidem, že mne na takovou akci nominovali. Bylo to skvělé! Tedy až na to jídlo…

Vojtěch Balon


Email autora: bojler998@gmail.com | Zobraz všechny články autora Vojtěch Balon

Napište váš názor