Příjezd do finského Oulu pro nás byl trochu bojovkou. Nejprve nás vysadili před hotelem, kde bydleli všichni účastníci výpravy a my jsme se s kufry a taškami vydali hledat náš hotel. Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Podle instrukcí z emailu od hotelu jsme ale nejprve museli najít místo, kde jsme si klíče od pokoje (náš hotel totiž neměl recepci) vyzvedli z jakési krabičky na kód u čínské restaurace a až potom jsme se mohli vydat hledat “hotel”. Slovo hotel píšu v uvozovkách, protože když jsme dorazili na místo, tak jsme zjistili, že ve finském Oulu máme k dispozici na dva dny dvoupokojový byt s vlastní kuchyní a koupelnou.
Při pohledu na činžák zvenku jsme usoudili, že bydlení asi nebude žádná hitparáda, nicméně při odemknutí bytových dveří jsme zjistili, že máme k dispozici krásný moderní byt. Veškeré optimistické vyhlídky nás přešly ve chvíli, kdy jsme po návratu z tréninku zjistili, že areál s naším domem přímo před našima očima zamyká chlápek z bezpečnostní agentury (cca 21:00). Vytřeštěně na nás koukal, když jsme ho dobíhali k autu a prosili ho, aby nám vrata odemkl a pustil nás dovnitř. Stejně jsme nakonec zjistili, že jeden z klíčů, který u sebe máme, je právě od brány.
Mě na Finsku nejvíc uchvátila příroda a místní jídlo, které jsme měli možnost ochutnat na místní tržnici. Tu jsme si sice při plánování představovali trochu jinak, ale nakonec nás naprosto dostala losová polévka, kterou jsme si dali k obědu. Neměla vůbec žádnou chybu – dokonce jsem si na ní našla i recept na internetu a teď si ji vařím i doma :-). Největším gastronomickým zážitkem pro nás následně byla návštěva kouvolské pizzerie v centru, kde celou restauraci obsluhoval jeden člověk a druhý byl v kuchyni. Borci absolutně nestíhali, a když jsme se po nějaké době čekání odhodlali zeptat se na anglický jídelní lístek, tak řekl, že má pouze ve finštině, nebo v ruštině. Azbuku jsme nikdo neznal, proto jsme si vybrali finskou variantu a vybírali naslepo. Já jsem nakonec dostala pizzu, na které bylo snad úplně všechno – salám, sýr, cibule, krevety. No prostě jak by řekl Zdenda Pohlreich: “východoněměcké gastroporno”, v tomto případě spíš finské. Málem mi slezly nehty na nohou :-D.
Zajímavých zážitků přímo ze zápasů reprezentace příliš nemáme, ale jeden přeci jen musím zmínit. V Kouvole byli totiž všichni místní neuvěřitelně vyjevení z toho, že tam hraje reprenzentace, proto organizace na místním zimáku byla zhruba na úrovni zimního stadionu v Opavě (nic osobního). Po příchodu nás poslali pro jiné press karty – na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, ale nikdo ze služby security neměl ani ponětí o tom, kde se nachází press tribuna. Nakonec se vše asi po 45 minutách vysvětlilo a posadili nás na tribunu pro normální fanoušky, kam natáhli prodlužováky a začali tomu říkat “press tribuna”.
Celý vyčerpaní na cestě domů jsme se po zápase chtěli v letadle odměnit alespoň plechovkou Plzničky, ale steward nám sdělil, že bohužel všechno pivo bylo odneseno hokejistům do zadní části letadla a tudíž my máme smůlu. Být trenérem, tak je po předvedených výkonech nechám o chlebu a vodě 🙂
