Pro lidi s vášní pro hokej

Jak jsem si oblíbil Moskvu

Autor: Richard Müller • 08.01.2018 • Kategorie: Euro Hockey Tour

Rok 2017 se pomalu blížil ke konci a já jsem tušil, že mám za sebou hodně bohatou sezonu. V květnu jsem absolvoval svou premiéru na mistrovství světa v ledním hokeji, v červenci nabral zkušenosti na týdenním natáčení v dánské Kodani a v srpnu nakoukl pod pokličku mládežnického hokeje na prestižním memoriálu Ivana Hlinky v Břeclavi. Věděl jsem, že jsem byl nominovaný na turnaj EHT ve Švédsku, jenže kvůli nastávající maturitě to bohužel nepřipadalo v úvahu. Naštěstí se mi ale s vedoucím moskevské výpravy Lukášem Kratochvílem podařilo domluvit výměnu a třetí adventní víkend jsem tak mohl strávit na věhlasném turnaji Izvestija, neboli Channel One Cupu, konaném v hlavním městě Ruska.


Už na začátku podzimu jsem dával dohromady doklady a údaje, které byly nezbytné pro vstup na území Ruské federace.  Brzy jsem se také dozvěděl, kdo se na cestu vydá se mnou. Až na Lukáše Kratochvíla to byla valašsko-slezská parta, posílená nepřehlédnutelným Adamem Bagarem, který pak v moskevském přeplněném metru sehrál stěžejní člověka, kterého jen tak lehce neztratíte.

Pár dní před odjezdem nás ještě stmelil přes skupinový chat Lukáš a nastínil hrubý plán našeho prodlouženého víkendu. Padl návrh společného obědu a přesunu na letiště. Sešli jsme se v kanceláři eSports a po jídle jsme vyrazili na letiště. Tam už čekala připravená finská reprezentace, kterou zanedlouho doplnila i ta naše. Po odbavení veškeré bagáže jsme mohli konečně odletět. Na palubních obrazovkách svítila jako cílová destinace letiště Šeremetěvo, na kterém jsme přistáli okolo osmé hodiny místního času.

A bylo to tady! Poprvé jsem se ocitl na východě a poprvé v Rusku. I když postupně mi docházelo, že to pravé Rusko se nachází až několik desítek kilometrů mimo centrum Moskvy. Na Šeremetěvu nás „srdečně“ přivítala pracovnice místního letiště, jejíž přísný výraz mám stále před očima. Ani ten nejodvážnější z nás této Rusce nechtěl oponovat a přístup k pasové kontrole probíhal v její suverénní režii. Po zdlouhavém čekání přijely pro novináře autobusy, které nás dopravily přes předměstí Chimki až do centra Moskvy k Českému domu. Od něj jsme už museli vlastními silami k hokejové VTB aréně, v jejíž těsné blízkosti jsme bydleli.

První zádrhel přišel při nákupu karet na tamní metro. Paní v okýnku neuměla ani slovíčko anglicky, ale naštěstí jsme se dokázali domluvit. Cestování v Moskvě je na naše poměry levné a každý dostal na svou kartu kredit k deseti jízdám. Vozy metra, kterými jsme jezdili, byly totožné, jako ty, v nichž jezdili naši rodiče za totality, ovšem čistota v nich a na stanicích byla naprosto špičková. Praha by se mohla nechat inspirovat. Vstup do metra a všech veřejných prostor, včetně nákupních center, probíhá přes rámy a všude jsou policejní hlídky. Ze začátku mi to přišlo docela zvláštní, ale brzo jsem si zvykl a cítil se o něco bezpečněji.

Na hotel jsme se dostali pozdě večer, a i když jsme měli hlad, únava byla silnější. Ještě jsme však museli vyřešit problém s přikrývkami a polštáři, ale recepční byl pohotový, a nakonec měl každý kde spát. Ještě, než jsme zalehli do postele, rozvrhli jsme si práci na následující tři dny a naplánovali i využití volného času, kterého bylo, po mých předchozích zkušenostech, opravdu hodně.

Druhý den ráno nám nehrál do karet časový posun, ale pokud jsme chtěli něco vidět, museli jsme si přivstat. Obhlídli jsme gigantickou Rivieru naproti hotelu, což byl třípatrový obchodní komplex, zašli si pro akreditace a vyrazili do města.

Konečně jsem viděl Moskvu i v denním světle a vypadala krásně. Role průvodce se ujal nejzkušenější Lukáš a šlo mu to parádně. Prohlídka Rudého náměstí včetně obchodu GUM a fotka před chrámem Vasila Blaženého nesměla chybět.

Po obědě nás čekalo první utkání české reprezentace proti Kanadě. Dříve, než jsme ale vešli do arény, poznali jsme na vlastní kůži absurditu zdejší ochranky. Ke dveřím pro novináře vedly dva vstupy. První, nikým nehlídaný a druhý, u kterého stál ambiciózní Valoďa v uniformě. Oba vstupy byly vzdáleny asi 10 metrů od sebe, my jsme mohli ale projít pouze tím druhým, přestože k prvnímu jsme se mohli dostat zevnitř a také jim vyjít ven z areálu. Dodnes nechápu, co tam ten chlapík hlídal a z jakého důvodu. Ono je to vlastně jedno, hlavně že hlídal a vedl si dobře!

Utkání probíhalo klasicky před poloprázdným hledištěm. Po vyhraném zápase jsme se vrhli na rozhovory s českými hráči a reportáže. Když bylo hotovo, zopakovali jsme si ranní prohlídku města, tentokrát ale v záři vánočních světel. I tohle byl jeden z mých velkých zážitků a Rusové mohou více než konkurovat Vídni či Praze. Ze střechy jednoho z center jsme se podívali i do dalekého okolí a v dáli se tyčila Lomonosovova univerzita, která byla cílem hned následující ráno.

A plán nám vyšel. Z našeho pohledu byla sobota volným dnem, ovšem večerní vyprodaný duel mezi domácím Ruskem a Kanadou si nechtěl nikdo z nás nechat ujít. My jsme ale začali na Vrabčích horách, kde se nachází robustní budova univerzity. Netuším, jestli jsem v životě viděl mohutnější stavbu. Nedaleko od Lomonosovovy univerzity je krásná vyhlídka na olympijské centrum a stadion Lužniki. Po návratu z procházky jsme se rozhodli ještě nakoupit suvenýry a nyní to nebylo složité vybírání. Jak jen ty matrjošky a vodky nacpat do kufru?

Samotnou kapitolou bylo i jídlo v Moskvě, které je obecně levnější než u nás. Například v takovém Burger Kingu utratíte zhruba polovinu, coby v Praze. My jsme ale místa v břiše šetřili, jelikož jsme věděli, co nás čeká. Teda alespoň já, který zažil boj se Sushi v Paříži.

Večerní zápas snesl přísné měřítko na ledě, a hlavně i mezi fanoušky. Atmosféra byla nadstandardní a pořadatelé vyšperkovali i doprovodný program. Palec nahoru pro DJ, který donutil svým repertoárem k nenápadně koordinovaným posunkům těla i mě na novinářské tribuně.

Po utkání jsme mířili hned na Sushi. Restaurace vypadal krásně a také nám chutnalo. Mě překvapilo hlavně pšeničné pivo, které mně bylo doporučeno. Co čert nechtěl, byla akce 2+1 pivo zdarma. Mezi jídlem jsem dával Adamovi Bagarovi lekci ruských slovíček a některá z nich zkušeného Porubáka rozesmála. Doufám, že si Adam něco zapamatoval.

Posléze dostal šanci využít své skromné slovní zásoby v praxi. Co by byla návštěva Ruska bez ochutnání pravé vodky? Přiblížili jsme se metrem do samého centra a našli v jedné uličce sympatický klub. Ukořistili jsme volný stůl a pustili se do degustace. Pohostinná atmosféra nás udržela až do brzkých ranních hodin, a i když tři z nás už mířili taxíkem na hotel, já s Lukášem jsme toužili poznat více. Našli jsme tedy ještě další klub a také ochutnali z nabídky baru. Když jsme se vraceli taxíkem na hotel, dali jsme se v trojjazyčném rozhovoru do řeči s řidičem. Udivilo nás, s čím si spojuje Českou republiku a nezapomněl nám pustit ukázku.

Tak nějak podle očekávání nás nevysadil úplně přesně tam, kde jsme chtěli. Nechci tu vinu házet vyloženě na něj. Vzhledem k usmlouvané ceně jsme ale byli spokojení a cestou k hotelu jsme ještě zahnali hlad u okénka s kebabem.

Ráno jsem se probudil s úsměvem, dokud jsem nenakoukl do peněženky. Ale když jsem si uvědomil, co všechno jsme platili, bylo to, dá se říci, za babku. Před námi byl poslední den a večer nás čekal odlet domů. Nejdůležitější byl ovšem zápas proti Švédsku, do kterého šli naši hráči krátce po poledni. Já jsem si odbyl za pomoci mého valašského parťáka Tomáše Kopeckého onlajnovou premiéru ze zápasu českého nároďáku.
Po zápase jsem pospíchal na autobus a musel poprvé opustit naši výpravu, abych na letišti pomohl vyložit zavazadla, která si nechali ostatní odvézt. Místo pozápasových ohlasů jsem strávil čas na Šeremetěvu, kde jsem se však seznámil s Tomášem Houskou a čekání bylo hned zajímavější. Zanedlouho dorazili ostatní novináři, včetně zbylé výpravy eSportu. Prošli jsme přísnou bezpečností kontrolou a přesně včas, podle letového plánu, jsme spolu s hokejisty, sponzory a dalšími novináři opustili Moskvu. Dvou a půl hodinový let probíhal opět bez problémů, na palubě jsme měli skvělý servis a brzy jsme byli nad Prahou.

Teď jen jak se dostat domů na Valašsko? Poslední vlaky už odjely, a přestože mi Adam nabídl přespání, zkusil jsem ještě jednu možnost. Součástí nároďáku byl i obránce Ondřej Němec, který žije na Vsetíně, a jak se zpívá v naší neoficiální hymně „My jsme Valaši, jedna rodina“, zeptal jsem se ho, zdali nemá cestu přes Valašské Meziříčí.

Udělal jsem dobře. Ondra velmi ochotně souhlasil, že není problém jet společně, když máme stejnou cestu. Tři hodiny v autě uběhly rychle a domů jsem se dostal krátce po půlnoci. Nebudu zastírat, že poslouchat jeho zážitky nejen z působení v KHL mě naprosto nadchly. Tato nečekaná tečka zakončila i mojí čtvrtou akci v rámci eSports.

Opět se mi povedlo dostat na nová místa, poznat nové lidi, užít si zábavu a zároveň nabrat zkušenosti. Děkuji firmě za poskytnutí možnosti vycestovat do Moskvy, Lukáši Kratochvílovi za parádní organizaci, národnímu týmu za skvělý sportovní zážitek a Martině s Tomášem za spolupráci při psaní a točení rozhovorů. Doufám, že na tuhle cestu budeme, ať už společně nebo sami, vzpomínat ještě dlouho!

Richard Müller


Email autora: risamiler@gmail.com | Zobraz všechny články autora Richard Müller

Napište váš názor