Pro lidi s vášní pro hokej

V Rusku jsme byli za krále

Autor: Marek Hedbávný • 01.10.2018 • Kategorie: Cesty na východ, Všechno ostatní

Náš ruský řidič se řítí asi tak stovkou, najednou zjistí, že si nejspíš nevšiml odbočky na Čeljabinsk a strhává to do zatáčky. Málem jsme vyletěli do škarpy, na poslední chvíli to ubrzdil.

Naštěstí jsme byli v euforii z nečekaného vítězství naší osmnáctky nad Kanadou, takže jsme se nad tím nakonec jen pousmáli. Kdyby naši nevyhráli, v tu chvíli bych asi z auta vystoupil a zpátky do Čeljabinsku klidně došel.

Už cesta tam totiž byla o život. Při předjíždění jsme se modlili. Po téhle zkušenosti jsem se strašně těšil do letadla. Tak bezpečného…

Je náš řidič vrah?
Ze čtyřhodinové cesty (díky našemu řidiči vlastně trvala o hodinu méně) z Magnitogorsku do Čeljabinsku máme ještě jeden nezapomenutelný zážitek.

Při zpáteční cestě na nás začala blikat policie, zastavili jsme proto u krajnice. Řidič beze slova vystoupil a po krátké debatě s policisty nastoupil do jejich auta. To se najednou rozjelo i s naším řidičem…

V tu chvíli jsme vůbec netušili, co se děje. Je náš řidič snad nějaký zločinec, co se už ani nebrání a rovnou se vzdává?

Policejní auto naštěstí za chvíli zase zastavilo a řidič se vrátil. A odvezl nás na hotel. Živé!

Přespíme v aréně?
Náš další zážitek už byl veselejší – málem jsme totiž nocovali v Traktor aréně.

Byli jsme asi jediní novináři, kteří na turnaji opravdu pracovali, a jeden den jsme byli v tiskáči asi tak do půlnoci. Když jsme chtěli jít zpátky na hotel, všechny východy z arény už byly zavřené.

A tak nás napadl skvělý nápad: že se rozdělíme do dvojic a budeme hledat pomoc.

Dopadlo to tak, že jsme nakonec nehledali jenom cestu ven, ale taky sami sebe.

Já byl s Michalem Tomanem a brzy jsme narazili na dobrovolníky. Jenže jsme netušili, kde jsou Kuba Borovský s Filipem Kortusem. Takže jsme ještě další půlhodinu bloudili po aréně, než jsme se nakonec potkali a pak díky dobrovolníkům společně opustili arénu.

Doteď mě trochu mrzí, že měl tenhle příběh šťastný konec. Kdybychom v aréně přespali, bylo by to zábavnější, navíc na YouTube podobné přespávačky frčí a vydělali bychom balík.

Novináři, nebo králové?
Na Čeljabinsk vzpomínám strašně rád. V Kanadě jsem zažil MS do dvaceti let i Hlinka Gretzky Cup, k nám novinářům se ale Rusové chovali daleko lépe.

Jako ke králům.

Pořád nám nosili nějaké dárky a neustále vychvalovali Pavla Francouze. Udělali nám taky soukromou prohlídku hokejového muzea. Pro všechny novináře dále zorganizovali výlet do města včetně návštěvy obrovské továrny na ocelové tyče.

Dokonce zprostředkovali rozhovory, které jsme pak dávali ruským médiím (konkrétně krásné moderátorce).

Až jsme se museli smát, jak hezky se o nás starali.

Mrzí mě, že se pak v novinách rozmázlo, že Rusové pustili Američanům špatnou hymnu. Pod článkem se pak objevovaly komentáře jako: No jo, Rusáci. Co byste od nich čekali…

Tihleti Rusáci uspořádali nejlepší mistrovství světa osmnáctiletých v historii. Na zápasy chodilo průměrně pět tisíc fanoušků a na utkáních sborné byla skvělá atmosféra. I my novináři jsme měli úžasný servis: například jídlo bylo fenomenální (a ještě k tomu zdarma).

Myslím, že cestování je nejlepší lék na předsudky. Já o Rusech pozměnil názor. Jasně, politické myšlení mají možná zaostalé, ale jinak jsem se tam cítil skvěle. Když jsme jim děkovali, říkali, že jsme přece jejich hosté a že je to samozřejmost.

Nemám hlad, jedl jsem včera
S jedním dobrovolníkem - Valentinem - jsme se skamarádili a doteď jsme v kontaktu. Když viděl, jak jsme byli znudění při prohlídce historického muzea, přišel za námi a nabídl nám zajímavější prohlídku městem.

A bylo to super. Vzal nás k soše Lenina, u toho pomlouval Putina, zavedl nás do Gagarinova parku, k pravoslavnému kostelu nebo na hlavní náměstí. Šli jsme taky na kulečník (zatímco Kuba používal fyzikální zákony o úhlu dopadu a odrazu, já s Filipem jsme byli hlavně rádi, že jsme neprotrhli plátno).

Valentin nám ukázal nejlepší burgrárnu ve městě, my ale šli do mekáče. Spolu s námi tam šel i další dobrovolník, takový zvláštní chlapík s asijskými rysy. Možná Kazachstánec. Jmenoval se Jevgenij, my si ale celou dobu mysleli, že je to Sergej.

Ale to je jedno, zmiňuju ho kvůli tomu, že s námi za celou dobu promluvil jedinou větu. Ale byla to legendární hláška. Když jsme si v mekáči objednali, zeptali jsme se ho, proč si taky něco nedal.

Odpověděl, že nemá hlad, že jedl včera.

Holt tvrdý ruský život…

Zelná taštička za dva tisíce
Jen je škoda, že většina Rusů neuměla anglicky, a to ani mladá generace. Valentin nám říkal, že se angličtinu na škole učí, ale jen základy. On je z bohatší rodiny, takže hodně cestuje a anglicky umí perfektně.

Hlavně na jednoho prodavače mám skvělé vzpomínky. Podle rysů to byl nejspíš někdo z Kavkazu. V jeho stánku jsem si nedokázal objednat gyros, i když jsem vyfotil obrázek z výlohy a ukázal mu ho na mobilu. Jen zakroutil hlavou, že ne. Zeptal jsem se Why not?, viděl jsem totiž, že tam přece gyrosový maso zrovna griluje. Ale jen koukal…

O pár dní později jsem mu dal ještě jednu šanci. Tenkrát jsem ukázal náhodně na nějakou taštičku, co tam měl předpřipravenou. Byla hnusná, s nějakým zelím a ještě k tomu bez masa. Za rohem jsem ji hodil do koše.

Na hotelu mi pak došlo, že jsem prodavači nejspíš omylem místo 100 rublů dal 100 amerických dolarů, které jsem si s sebou do Ruska chytře přivezl. Takže jsem si dal taštičku za dva tisíce korun a pak ji vyhodil do koše…

Někdo tu smrdí
Bydleli jsme v takovém zvláštním hostelu. Abychom se dostali do naší cely, museli jsme projít přes jiný pokoj, kde byla lůžka asi tak pro dvacet lidí.

Během našeho dvoutýdenního pobytu se tam vystřídala spousta individuí. Ať už parta ženskejch, která nás ráno v šest hodin budila kvokáním, nebo nějaký zapáchající Rus. A ten tam bohužel bydlel dlouho. Ale zase jsme si z něho dělali spoustu legrace.

Že je v tomhle blogu málo hokeje? O něm to přece až tolik není.

Ale i hokej jsme si moc užili. O skvělé atmosféře jsem se zmiňoval, výbornou úroveň měla i hra. Viděli jsme Jacka Hughese, Alexise Lafrenièra, Olivera Wahlstroma, Kaapa Kakka, Jesperiho Kotkaniemiho nebo Adama Boqvista. Mě osobně uchvátil Slovák Maxim Čajkovič.

Naši se celý turnaj trápili, ve čtvrtfinále ale vyřadili Kanaďany. Medaile z toho sice nebyla, tenhle zápas byl ale úžasný. Takovou euforii z výhry jsem ještě nezažil. Vždyť jsme s úsměvem přešli i tu potenciální havárku…

Obecně to byl úžasný zážitek se skvělou partou. Спасибо!

Marek Hedbávný


Email autora: Marek.Hedbavny@seznam.cz | Zobraz všechny články autora Marek Hedbávný

Napište váš názor