U nás v eSports.cz se setkáváme především se zkratkou X.M.L. To znamená eXtensible Markup Language a používáme ho převážně pro publikování dokumentů z našich on-line přenosů na jiných webech. Těchto podobně učených zkratek je spoustu, v Americe je například momentálně daleko populárnější zkratka F.M.L., což znamená F*ck My Life.
V Čechách – a možná ani na Moravě – se o tomto fenoménu mnoho neví, ale vždyť co my víme třeba o největší současné hudební hvězdě a nejprodávanější zpěvačce v USA Taylor Swift? Odpovím za vás: Nic!
F.M.L. v podstatě, řečeno jazykem v saku od Armaniho oblečeného finančního analytika, znamená, že život je krutý a že ne všechno v životě dopadá podle plánů, spousta snů se hroutí před jejich naplněním a řada zdánlivě samozřejmých věcí končí fiaskem. My neanalytici bychom ten termín přeložili jako „je to v p*deli“.
Aby těm, kteří prožili nějaký zoufalý příběh, bylo alespoň na chvilku lépe, vznikla webová stránka
fmylife.com. Tam si tragédi z celého světa vyměňují své příběhy a s určitou úlevou zjišťují, že nejsou na světě sami, kdo má na světě tak neskutečnou smůlu.
O tomto webu jsem se dozvěděl od našeho kamaráda Aarona Taita, aktivního amatérského hokejisty, který měl v Moorhead Sports Center na starosti statistiky a brzy se stal naším dvorním řidičem a průvodcem po Fargu.
A druhý den se to stalo.
Lucka vymyslela výlet do místního nákupního střediska Sheels, kde se prodává převážně sportovní oblečení. Moc jsem si od toho nesliboval, ale hned první pohled na bundu v prvním krámu mě totálně pohltil.
Po pravdě je třeba přiznat, že oranžovo-okrovou bundu značky The North Face (Severní tvář) objevil Houskin, ale od prvního pohledu jsem věděl, že si ji koupím. Aby bylo jasno, nejsem žádný modeman, nejezdím –až na výjimky- nakupovat do Milána a vůbec, věci na sebe nakupuju tak jednou ročně.
Ovšem když jsem tu bundu uviděl, nebylo co řešit. Navíc stála pouhých 60 dolarů. Vyzkoušel jsem si ji a Lucka i Tomáš mi potvrdili, že mi sluší a tak jsem se rozhodl, že si ji koupím. Při cestě k pokladně mě zastavila drobná krásná blondýnka, která se mě s úsměvem zeptala, zda bych se ještě nechtěl po obchodě podívat a že mi bundu schová u pultu a až budu s prohlížením hotov, mohu si u ní bundu vyzvednout a zaplatit ji.
Té usměvavé blondýně asi nešlo odmítnout. Podle mě by jí to neodmítl žádný chlapec nebo muž z eSports! I já jsem úsměv opětoval úsměvem a odevzdal jí do úschovy drahocennou mikinu „Severní tvář“.
Šli jsme se pak s Luckou a Tomášem podívat do všech pater Sheels a pokyvovali hlavou nad výrobky, které v tomto obchodě prodávali. Když jsme se dostatečně pokochali, rozhodli jsme se zaplatit naše zboží a opustit obchod. Lucka s Tomášem nakoupili bez problémů, ale po mé „Severní tváři“ se slehla zem.
Odpovědná prodavačka mi –už se zmenšeným úsměvem – oznámila, že moje bunda „momentálně není k dispozici“ a že bude vzniklou situaci řešit s „oddělením ztrát a nálezů“.
Doslova jsem zesinal. Blažený pocit z toho, jak budeme se Severní tváří patřit k sobě, byl tatam. Když mi další blondýnka – pravděpodobně vyškolená speciálně pro tyto situace – oznámila, že moje bunda byla pravděpodobně odcizena a procesy, které proběhly v poslední půlhodině na kase, jsou momentálně opětovně přehrávány na videu a následně analyzovány, začal jsem ztrácet rovnováhu. Mimochodem, spojení „is beeing reviewed“ mi připomnělo hokej. 🙂
Šokovala mě jednak školená mluva a odborné výrazy slečen prodavaček a jednak totální neosobnost celého jednání. Když mě pak třetí blondýnka, tentokrát o něco starší, oznámila, že je jí to velice líto, ale zboží již v mé velikosti v obchodě nemají, bouchly ve mně saze.
Začal jsem nadávat, naštěstí česky. Lucka pro mě naštěstí měla pochopení, ale rozčiloval jsem se plnými doušky. Padala slova o neschopných blondýnkách, které kdyby se učily, mohly dělat práci, na kterou by stačily a ne svým diletantským chováním kazit lidské sny! O patro výše prodávaly nějaké dětské zbraně, tak ze mě okamžitě vypadly věty, že se o patro výš ještě jednou podívám a ten obchod od té škodné zvěře vyčistím.
Byl jsem taky mimořádně naštvaný na sebe. Ptal jsem se sám sebe, proč jsem tu bundu dával z ruky nějaké možná snaživé, ale v každém případě poloschopné blondýnce a hned si „Severní tvář“ nekoupil, když jsem na milión procent věděl, že ji mermomocí chci.
Lamentoval jsem také nad nepřízní osudu, nad tím, že věci, které člověk nejvíc chce, nikdy nedostane. Slečny prodavačky mě viděly nadávat, ale vzhledem ke svým schopnostem určitě neuměly česky. Jen jsem jim řekl – a nutno přiznat, že poněkud nekriticky – že něco podobného je možné jen v Americe.
Požádal jsem o pomoc Aarona Taita, našeho kamaráda z Farga. Hustil jsem to do něj tak dlouho, až do obchodu po několika hodinách zavolal a světe div se, Severní tvář se našla!
Druhý den jsem přišel na Oddělení ztrát a nálezů, kde mi bundu vydali. Když jsem jí šel zaplatit, namarkovali mi 130 dolarů, což byla více než dvojnásobná částka, než kolik bunda stála o den dříve.
Už jsem ji ale nechtěl dávat z ruky. Čert vem ty peníze.
