Hned první den po příjezdu do Spojených států jsem hodně přemýšlel o pravěku. Dneska už lidi skoro neběhají, zvláště pak v Americe vůbec ne. Autem je to rychlejší a před každým fast foodem je parkoviště. Přesto tu pořád sem tam někdo ještě zpátečnicky zautíká, jako třeba (před zákonem) ve filmu bratří Coenů Fargo.
V zásadě existují dva typy běhů. Do první skupiny patří utíkání, kdy přesně víte, kam běžíte, jak je to daleko a kolik máte času na to, abyste to stihli. V takovém případě si můžete rozvrhnout síly tak, aby váš běh splnil účel a buď to zvládnete nebo prostě v průběhu běhu zjistíte, že to nemá cenu a zastavíte. Podobné typy běhu se v dnešní uspěchané společnosti pořád ještě vyskytují.
Druhý typ běhu je však o poznání vzácnější, stojí však o to více sil. Je to typ běhu, kdy nevíte, kam přesně poběžíte, jak daleko ještě budete muset běžet a nemáte představu ani jak rychle musíte běžet, abyste to zvládli. Takhle utíkají třeba antilopy před lvy. Ty nejslabší musejí vyvinout v každém nejbližším okamžiku maximálně možnou sílu, aby svému lovci unikli. Přitom neví, jak daleko ještě poběží a nemohou si optimálně rozvrhnout síly.
Podobný typ běhu mně v životě utkvěl v paměti pouze třikrát a vždycky jsem takhle vražedně sprintoval na letišti. Vždycky to navíc bylo na severoamerickém kontinentu. Poprvé mi bylo sedmnáct. Tehdy jsem se domníval, že všechna letiště světa jsou přibližně stejně velká jako to naše ruzyňské hřišťátko a domníval jsem se, že na newyorském opravdovém letišti LaGuardia dojdu od terminálu, z něhož odlétají letadla Delta Airlines k terminálu TransWest Airlines pěšky. Když se terminál TransWorld Airlines pořád neblížil, logicky jsem se dvěma kufry o hmotnosti 23 kilogramů výrazně zrychlil krok. Běžel jsem jako o život, ale po dvou kilometrech se mi podlomily nohy a ruce mi vypověděly poslušnost.
K cíli mi zbývalo ještě více než 20 kilometrů, což jsem pochopitelně nevěděl. Z bídy a zoufalství mě – nuzáka, který téměř neumí promluvit anglicky – vysvobodil asi čtyřicetiletý Jordánec s turbanem na hlavě, který mi zavolal a možná i zaplatil dopravu k vytouženému terminálu. Navíc na mou výslovnou a velmi naléhavou žádost mě na mé cestě k odbavení oněch 20 kilometrů osobně doprovázel. Byl to jeden z nejvíc stresujících a traumatizujících zážitků mého dosavadního sedmnáctiletého života, nehledě k tomu, že se celá událost odehrávala v půl čtvrté v noci.
Vzpomínám si dodnes, jak jsem tehdy seděl v letadle – zhluboka oddychoval, řinul se ze mě pot, měl jsem nejvyšší tep v životě a nemohl jsem uvěřit tomu, že v tom letadle opravdu sedím. Byl jsem úplně mokrý a celou cestu do Seattlu jsem ani nepomyslel na to, že bych zavřel oči.
Další dva běhy už spadají do roku 2009. Při návratu z MS juniorů 2009 v Ottawě byla vánice a letadlo do Toronta mělo značné zpoždění. V Torontu, kde jsme měli přestoupit na let do Frankfurtu, se nám nedostávalo času a tak jsme s Míšou Slavíkem a Honzou Hrabalem běželi jako šílení. Nevěděli jsme přesně kam, bojovali jsme, ale náš běh ovlivnili dva faktory.
Za prvé nás asi v polovině cesty zastavila snaživá úřednice, která nás svými otázkami typu: „Kam jedeme?“ a „Co tam hodláme dělat?“ připravovala o drahocenný čas. Chovali jsme se k ní poněkud stroze, čímž jsme ovšem jen zvyšovali její podezření. Na druhou stranu, zase jsme během nucené konverzace nabírali zpět fyzické síly. Druhý, ještě důležitější faktor, ovšem byl ten, že jsme všichni tři byli přesvědčeni, že když nám náhodou uletí letadlo, vedení Air Canada se o nás postará, zaplatí nám hotel a stravu a budeme si při čekání na nové letadlo žít jako králové.
Když jsme pak dorazili zcela vysíleni k beznadějně zamčeným dveřím a u flegmatického úředníka zjistili, že se o nás Air Canada vůbec nepostará, protože tuto událost nezapříčinila ona, nýbrž zasáhla vyšší moc. Nic nepomohla ani má čepice s logem Air Canada, kterou jsem dostal kdysi od Ryanovy maminky. Byli jsme vzteklí a bezmocní, strávili další den a noc na letišti. Navíc jsem v půl čtvrté ráno čekal 110 minut v pořadí, než mě milostivě přepojili na zákaznickou linku společnosti Air Canada, kde mně sdělili, že nám nemohou pomoci a že na další letadlo můžeme čekat třeba týden.
Tentokrát jsme do Minneapolisu přiletěli včas a na přestup do Farga jsme teoreticky měli dost času. Jednak věc je ovšem teorie a druhá jsou američtí úředníci. Myslím, že to byli původně možná i docela příjemní a přátelští lidé, ovšem jejich práce z nich udělala směšné figurky, jsou parodií na sebe sama. Jsou nuceni se ptát stovek lidí denně, zda nejedou do Spojených států krást, dělat nelegální činnost, zda nehodlají převážet na území USA šišku salámu, geneticky upravená semínka nebo drogy v prášku.
Každý soudný cestující jim po osmi až desetihodinovém letu letadlem řekne, že nikoliv. Oni se však přesto musejí všech na všechno zeptat a stanovit míru podezření. V jejich hlasu cítíte směs naučené naléhavosti a rezignace, směs vědomí vlastní odpovědnosti s nutným pocitem, že cestující nebetyčně otravují. Nakonec i my tři jsme tímto výslechem, jehož hlavním smyslem je zvýšit bezpečnost obyvatel Spojených států, prošli, ovšem během stání v další frontě, kdy jsme byli spolu s našimi zavazadly podrobeni důkladnému rentgenu, naše nervozita rostla.
Nakonec jsme asi čtvrt hodiny před odletem letadla dostali milostivé požehnání nastoupit do letadla. Jenže to odlétalo z úplně jiného terminálu. To ovšem samozřejmě nebyla starort snaživých úředníků. Nikdo z nás tří nevěděl, jak je terminál daleko, všichni jsme se řídili jen šipkami, které nás posílali správným směrem. Když jsme běželi asi dvě minuty, ozval se z éteru „last call“ pro pasažéry Houska, Mužíková a Schlegel. Vybičovali jsme se k maximálnímu tempu, ale začal jsem po chvíli ztrácet. Přes enormní snahu jsem ztrácel stále víc a víc.
Neměl jsem v tu chvíli po dlouhém letu prostě dostatek sil. Bojoval jsem, ale tušil jsem, že na mě tahle akce už nestojí. Křičel jsem z plných plic na Houskina, aby běžel co nejrychleji a zastavil „zavírání vrátek“. Tomáš bojoval, Lucka se mu držela v patách, já jsem z posledních sil bojoval s hrozícím kolapsem a snažil se co nejrychleji posunovat se směrem k terminálu C.
Terminál C se asi blížil, ale šipky pořád nic nenaznačovaly. Pořád nás posílaly někam „daleko“. Nakonec jsme po pro mě zcela vyčerpávající bitvě, kdy už jsem nemohl nejen křičet ale ani hlesnout, doběhli a paní nám s úsměvem řekla, že jsme to „zvládli“. Dobelhal jsem se do letadla a začal hlasitě dýchat. Byl jsem úplně mokrý a vyřízený. Nevydržel jsem ani sedět a snažil se to pomaličku rozchodit. Musel jsem vypadat strašně, ale tak podle mě vypadá každá antilopa těsně předtím, než ji lev zakousne…
