Asi bych tomu neuvěřil, co se během jednoho týdne na mistrovství světa v hokejbale dá všechno prožít. Přiznám se, že moje zkušenost s tímto sportem byla před světovým šampionátem prachmizerná. Zhlédnul jsem do té doby asi tolik zápasů, kolik by se hladce dalo spočítat na prstech jedné ruky. Potupně mě ale největší hokejbalová akce sezóny začala zasvěcovat…
Kdyby mi tak před rokem někdo řekl, že pojedu dělat redaktora na mistrovství světa v hokejbale, asi bych se mu hodně vysmál. Píšu přece o hokeji, tak co bych dělal na hokejbale… Jenže pokud jde o eSports, situace se rázem zcela mění a já se nakonec na celou akci těším. Těším se na nové a pro mě jistě trochu nevšední zkušenosti, na ostatní redaktory, které zatím neznám nebo třeba na Ádovy bezkonkurenční historky.
Jediné, co bylo třeba zařídit, to bylo předběžné uzavření známek ve škole. Naštěstí šlo vše tak jak mělo a já si bez problému stihl všechny potřebné záležitosti zajistit. Přiznávám, že mě trochu mrzelo, že jsem se díky hokejbalové akci nemohl zúčastnit hlavního programu každoročních píseckých slavností, alespoň jsem však se svými třídními kamarády stihl koncert pražské hudební skupiny MIG21.
V sobotu ráno, v den zahájení turnaje, jsem skloubil své plány se svými rodiči a v ranních hodinách s nimi vyrazil autem do Prahy. Společně s Michalem Miškovským a Tomášem Nejedlem jsme poté ještě před odjezdem do dějiště mistrovství světa posnídali a pomocí autobusu Student Agency, který nám na hodinu cesty vytvořil veškerý komfort, se přesunuli do města piva. Když jsme přijeli do Plzně, čekal nás první adrenalinový zážitek. Bez jakýchkoliv lístků nebo předplacených karet se bylo nutné dostat k ČEZ Aréně. I když byla sobota, městská doprava v Plzni byla pěkně přeplněná a na každé zastávce jsem se tak modlil ke všem svatým, abychom se nepotkali s revizorem. J
Štěstí ale přálo nám a po šesti zastávkách jsme se ocitli před halou, kde mělo vše večerním zahajovacím utkáním České Republiky vypuknout. Ambice naší země, která šampionát pořádala, na nás dýchaly snad na každém kroku a podle mě snad všechny z nás musela hokejbalová horečka chytnout.
Kdybych měl vypisovat jednotlivě všechny postřehy z mistrovství světa, asi by tenhle blog nikdy nevyšel. J Překvapilo mě fungování práce, kdy jsme opravdu makali jako tým a výsledek byl podle mě perfektní. „Každý bude dělat všechno,“ prohlásil Áda během prvního dne mistrovství a jeho slova se skutečně do puntíku vyplnila. Z pestřejšího programu mimoredakčních prací se mi do paměti nejvíce vrylo mé pětiminutové působení u eshopu v „oblíbené“ Ball Hockey Aréně, kdy jsem prodal jedny velké barvy na obličej. Podotýkám, že v daný okamžik přihlíželo jednomu z utkání žen přibližně deset diváku, a tak si myslím, že jsem ve své roli obstál. J
Plzeňský šampionát pro mě nebyl úplně první přímou praxí v angličtině. Své jazykové dovednosti jsem zřejmě nejvíce uplatnil s kapitánem Velké Británie Carlem Woodem, za kterým jsem šel celkově třikrát na ohlas. Náladu hrajícího trenéra Britů nerozházela ani „dvacítka“ v síti jeho týmu. Velmi skromný byl také jeden z jeho ohlasů, kdy Británie podlehla Portugalsku 1:9: „Já myslím, že to pro nás nebylo tak špatné utkání. Vstřelili jsme branku a dostali méně než deset gólů, takže jsme celkem spokojení.“ S podobným shrnutím by se asi redaktor těžko ztotožňoval, kdyby jej měl prezentoval na webu svého klubu. J
Jak se ale ukázalo, náš redakční tým byl nejen v arénách ale i v centru Plzně známý. Při jednom z nočních výletů Plzní s Kubou Mezlíkem a Radkem Barkmanem nás zastavila věta: „Hele, to jsou redaktoři z hokejbalu…“ Všichni tři jsme si v tu chvíli připadali jako známí reportéři z televize, na otázku jak nás, podle dresů a šál, příznivci českého týmu jsme se ale dočkali poněkud chladné odpovědi: „Přece podle trička.“
Podle mě si nikdo z našeho redakčního týmu nemohl stěžovat na to, že by neměl během dne co na práci. Spíš naopak. Občas byl program redaktora tak vydatný, že byl skutečně rád, že se alespoň došel najíst. Mně osobně to tedy nevadilo a jsem rád, že jsem si podobnou školou prošel. Spěch a klikaté uličky vedoucí z „tiskáče“ na tribunu na mě jednou nastražily srážku s jedním z nejvyšších lidí vůbec. Se zápisem jsem doslova letěl do sektoru pro novináře a v poslední zatáčce jsem se potkal s Tomášem Jílkem. Během své hráčské kariéry jsem nezažil střetu, do kterého bych šel v tak nevýhodné pozici, a to můj oponent neměl na nohou brusle. Nastěstí jsem vše ustál a do dalšího průběhu jsem si nenesl žádné následky.
Celkově tak více než týdenní akci hodnotím nadmíru pozitivně. Nikdy pro mě nebude hokejbal něco jako hokej ale rozhodně se můj názor na tento sport změnil. Během šampionátu jsem si vyzkoušel jinou práci, poznal nové lidi a zažil spoustu nezapomenutelných zážitků. Vždyť na jaké jiné akci bych si mohl pořídil fotky třeba se Smiterem Kailou či dalšími významnými aktéry tohoto sportu?
