Vysoká škola? Určitě ano!

V poslední době jsem vedl v eSports.cz několik debat s redaktory na téma vysoká škola. Řada lidí podléhá dojmu, že vysoká škola je k ničemu a že nejlepší školou ze všech je praxe. Chtěl bych varovat před touto interpretací. Vysoká škola je strašně důležitá věc. Tenhle článek píšu pro všechny letošní maturanty, kteří chtějí do práce a myslí si, že se už všechno naučili na střední škole. Mí rodiče, ale i řada lidí, se kterými se stýkám v každodenním životě, se domnívají, že jsem promrhal pět let studia, když jsem věnoval energii tomu, abych vystudoval molekulární biologii na přírodovědecké fakultě UK. “Teď jenom kříčíš gól s opilými fanoušky, případně zábavu pro tu lůzu popisuješ. Pět let jsi studoval a zahodil jsi to do koše, marníš svůj život,” říká mi táta, který je profesorem kybernetiky na Západočeské univerzitě a celým jménem se jmenuje Prof. Doc. Ing. Miloš Schlegel, CSc. Vždycky mu oponuju, i když ho o své pravdě asi už nikdy nepřesvědčím. Ty debaty jsou od roku 2001 pořád stejné. Tátu jsem zklamal.

Vysoká škola je ovšem podle mě o něčem úplně jiném než o probírané problematice. Na každé vysoké škole, včetně studia žurnalistiky nebo molekulární biologie, jsou učitelé, kteří vyučují látku z minulého století. Často jde o věci, které už ani vůbec nejsou pravdivé, nebo třeba pravdivé jsou, ale svět už na ně pohlíží úplně jinak. Tyto přednášky jsou už dávno překonané, přesto ovšem nejsou zbytečné. Stejně jako musí existovat špatné knížky, aby vynikly ty dobré, musí existovat špatní učitelé, aby měli možnost vyniknout ti dobří. Na začátku studia je těžké odhadnout, které přednášky jsou dobré a které špatné, proto je dobré chodit na všechny.

Mým nejoblíbenějším profesorem na VŠ byl celosvětově uznávaný profesor imunologie Václav Hořejší. Byl na nás tvrdý, někdy až krutý, ale uměl a vyprávěl o látce v logických souvislostech. Zaujal mě hned na jedné z prvních přednášek natolik, že jsem se v hodině přihlásil a položil dotaz. Probírali jsme protilátky a nemohl jsem uvěřit účinnosti jedné metody, tak jsem mu řekl, že je to tak fascinující, že se tomu zdráhám uvěřit.

Pan Hořejší vzal do ruky křídu (ano, tehdy  se opravdu ještě někdy psalo křídou): “Tonegawa et al. (to byl autor článku) a doplnil název článku a název zahraničního časopisu (to už si nepamatuji), o němž jsem nikdy neslyšel a v němž článek před lety vyšel. Hodně mě to vyvedlo z míry, a tak jsem se zeptal, kde daný časopis mohu sehnat a jestli je někde k mání i v české verzi.

Pan Hořejší se mě nejdřív zeptal, jak se jmenuju a pak dodal: “Snad si nemyslíte, pane Schlegele, že jsem nějaká knihovnice nebo překladatelka. Buď si to zítra najdete a zjistíte sám, a pak z vás možná někdy něco bude, nebo si to nezjistíte a jednou třeba budete dělat šikovného laboranta. Tím, že bych vám ten článek našel, bych rozhodně ničemu nepomohl.”

Ta naše debata vzbudila o přestávce docela ohlas. Mí kamarádi-spolužáci mě utěšovali a říkali, že je pan Hořejší arogantní a že si myslí, že nad něj není. Druhý den jsem do knihovny nešel a celý týden jsem si na to nenašel chvilku. V pondělí jsme měli další přednášku a po ní se za mnou pan profesor Hořejší zastavil a zeptal se mě, jestli jsem si ten článek sehnal. Polilo mě horko a nedokázal jsem mu říct pravdu.

“Samozřejmě, článek jsem si sehnal, byl jsem si pro něj dneska v knihovně.” Pan Hořejší mě víc netrápil a odpoledne jsem opravdu do knihovny zašel. Nejenže tam článek neměli, ale dokonce tam vůbec ani neznali časopis, ve kterém měl být článek publikován. Podobně jsem dopadl v Technické knihovně u radnice, článek jsem nenašel ani na internetu. Nikdy se mi nepodařilo se k publikaci dostat, ale zřídil jsem si kartičky do knihovny a po přednáškách jsem tam začal celkem pravidelně chodit. Překvapilo mě, co zajímavých článků v časopisech vychází a nad řadou z nich jsem po nocích hodně přemýšlel.

Studium vysoké školy pro mě ovšem nebylo procházkou růžovou zahradou, ba naopak. První dva roky jsem se školou doslova protloukal. Šel jsem sice studovat molekulární biologii, ale v úvodních dvou ročnících jsem musel projít obecnou biologií a zvládnout zkoušky ze systému bezobratlých, morfologie rostlin, systému rostlin, systému řas, anatomie člověka a největší chuťovkou – mojí noční můrou – byl systém obratlovců.

U zkoušky jsem nepoznal okouna ani pandu velkou (tipoval jsem medvídka koalu a jako náhradní variantu, po níž šel profesor do kolen, jsem zvolil medvídka mývala), na druhou stranu jsem poznal řadu vyhynulých živočichů z druhohor. “Jak to, že poznáte mantu a nepoznáte okouna, pane Schlegel? Nejste nějaký nervózní?” ptal se profesor Král. Nervózní jsem rozhodně byl, ale já se o živočichy nikdy nezajímal.

U okouna jsem věděl, že je na obrázku přede mnou nějaká velice známá ryba, ovšem o to víc jsem byl po neúspěchu s pandou v obavách, že se podruhé kolosálně ztrapním. Pak mi pan Král, oborem ornitolog (věda o ptácích), ukázal obrázek stehlíka. Toho jsem poznal podle šmouhy nad křídlem způsobené nekvalitním tiskem obrázku (přísahám, že podle ničeho jiného) a pan Král povídal: “Stehlíka dávám lidem, které chci vyhodit, ale zase jste mi to zkazil.” Nakonec jsem dostal trojku.

Zkouška ze systému živočichů mi opravdu dneska k ničemu není. Myslím, že bych dneska nepoznal ani okouna ani mantu, dokonce ani druhohorního maposaura… Ovšem překonal jsem sám sebe, to také není k zahození…

I když nějtěžší zkouškou byl suverénně systém obratlovců, ze všeho nejvíc jsem nenáviděl kytky. Nehýbou se, navíc nás o rostlinách učili beznadějně sterilní taxonomové, pro které bylo nejdůležitější, jestli kytka patří do podřádu šupinolisté nebo pološupinolisté, ale podstata světa visí – dle mého neskromného úsudku – úplně někde jinde. Nenáviděl jsem to z celého srdce a tak jsem si schválně zapsal zkoušku z morfologie rostlin už v předtermínu.

Nikdy nezapomenu, jak já, zapřísáhlý nepřítel biflování, jsem se po nocích učil na tuhle první zkoušku. Bil jsem hlavou o mříže denně do tří do čtyř do rána po tři týdny, cítil jsem před tou premiérou obrovskou zodpovědnost před celou rodinou a měl jsem obrovskou vůli uspět. Na zkoušku jsem tehdy přišel v půl osmé ráno, dostal se nakonec na řadu – aniž bych pozřel sousta či kapky vody – se srdcem v kalhotech v půl čtvrté odpoledne jako poslední ze všech (čestné slovo, že úplně poslední!). Neměli jsme určené pořadí a já se prostě nikdy netroufl přihlásit, že už chci být zkoušen, takže jsem prostě šel jako poslední.

Šlo to do té doby celkem dobře. Myslím, že asi patnáct lidí prošlo (většinou za jedna) a jen jednu hysterickou slečnu paní vyhodila. Dostal jsem vývoj květů čeledi hluchavkovité. Věděl jsem, že jsou uspořádány v lichopřeslenech, ale nedokázal jsem nakresilt, jak se lichopřesleny ve vývoji vyvíjely. Byl jsem z toho nešťastný. Seděl jsem tam s tužkou v ruce nad papírem, tekly mi slzy po tváři a beznadějně jsem říkal: “Nevím.” Strašně jsem si to přál vědět, ale byla to moc vysoká matematika na to, abych na to mohl jen tak přijít… V půl páté jsem pak odjížděl s nepořízenou na kolej. Když nepočítám problémy s holkama, byla to asi moje největší deprese na vysoké škole.

Úterky a čtvrtky jsme měli málo školy, a tak jsem si zvykl jezdit do technické knihovny v Klementinu. Oproti taxonomiím či systémům to byl balzám na mou duši. Pravidelné chození do knihovny mně nakonec strašně pomohlo. Když ve třeťáku skončily předměty, které mě nezajímaly, rázem jsem se z jednoho z nejslabších studentů vyšvihl minimálně mezi lepší průměr. A to prakticky bez práce. Ačkoliv jsem se učil výrazně méně než většina mých spolužáků (dříve to bylo přesně obráceně, já dřel jako kůň a pořád jsem toho uměl nejméně. Oni se mi smáli a volali na mě okoune či mývale 🙂 ), znal jsem dobře trendy v molekulární biologii, významné vědce i jejich objevy, s některými jsem si dokonce mailoval. Věci mi připadaly daleko logičtější než ostatním, mnohem lépe jsem dokázal odhadnout metody, které použít při pokusech, a mí spolužáci si za mnou často chodili pro rady.

V té době už jsem začal s Mishankem a xRadisem budovat eSports.cz a i když jsem firmě věnoval enormní úsilí, pořád jsem ve škole patřil výsledkově k nejlepším. Den před státnicemi jsem byl v Brně domlouvat web pro Kometu, i přesto jsem zkoušky zvládl s vyznamenáním a z diplomky jsem měl za jedna. Nakonec jsem se rozhodl dát před molekulární biologií přednost eSports.cz. Byly v tom i osobní důvody, ale ten nejvýznamnější byl ten, že nerad sedím se založenýma rukama. Bylo nad mé síly čekat půl roku na nový enzym nutný k provedení pokusu, či několik měsíců na schválení grantu. O tom můžu napsat blog někdy příště, teď k podstatě věci.

Nevěděl jsem často, jak daný problém řešil vědec XY, ale protože jsem věděl, jak byly řešeny analogické problémy, vždycky jsem tu zkoušku v pohodě zvládl. Jediným důvodem byl fakt, že jsem byl v obraze. Řada lidí měla teoreticky daleko lepší znalosti, připravila se na zkoušku mnohem lépe, znala různé metody do detailu, ale nečetli články a nechápali důvody, proč si vědci vybrali k pokusům právě tuhle metodu a nevybrali si metody jiné.

Myslím, že to platí pro kohokoliv, kdo studuje vysokou školu. Buďte v obraze, hledejte podstatu věci a naučte se odlišovat věci důležité od nedůležitých. Do obrazu vás nedostane nějaký učitel či probíraná látka, tam se musíte dostat samostudiem a přemýšlením. Jediný nezbytný předmět, ve kterém je dobré dávat pokaždé ve škole pozor, je anglický jazyk.

Ono totiž o samotné studium na vysoké škole zas až tolik nejde. To se dá nějak ošulit, ale jednou bude třeba jít do práce. Dobře, ve státní správě se asi dá najít teplé místečko, kde se dá v klidu přečkat “nekvalifikovaně” do důchodu, ale mladý člověk by si měl klást vyšší cíle. Měl by toužit být přínosem pro společnost, měl by se snažit něco dokázat. Tím, že jsem se naučil třídit informace jako molekulární biolog a kriticky je posuzovat, jsem se naučil také třídit informace jako jednatel eSports.cz. Troufám si říct, že nebýt svého studia na vysoké škole, šlo by mi to daleko hůře. Takže, kluci a holky, vzhůru na vysokou!