Přestože se vůbec nepovažuji za nějkého rusofila, už delší dobu mě zajímá život spíše na východ od našit hranic. Možná je to zapříčeněné tím, že ve všech Franciiích, Itáliích a Německách jsem už několikrát byl, ale nemyslím si to. Mně všechny tyto zápaďácké země připadají stejné. Navíc když jedete třeba do Paříže, všechno, co tam chcete vidět, vlastně už znáte a víte o tom skoro všechno, protože jsou toho plné noviny, časopisy, televize, historky přátel a podobně.
To se při výletu na východ prakticky nestane a to se mi tom líbí nejvíc – stále obevujete něco nového, divíte se, žasnete. Navíc nepotkáváte téměř žádné turisty (ani nebílé imigranty, kteří na západě „ředí“ tamní kultury), takže skutečně přesně uvidíte život v zemi do které jedete. Omsk byl na takové poznávání skutečně ideální místo.
Já i Áda, mírně znalí poměrů z naší návštěvy Moskvy z před tří let, jsme byli oproti Sukovi co se týče nabývání nových zkušeností trochu hendikepovaní, ale stejně jsme si potvrdili to, co jsme si mysleli – pravé Rusko poznáme až teď.
Místo Eifellovky jsme vprostřed Sibiře viděli Věčný oheň (něrabotaje o svátcích a víkendech), místo procházky mezi pyramidami jsme se prošli na zamrzlé řece Irtyš, místo Nou Campu jsme šli na zápas do Areny Omsk. Viděli jsme, jak žije místní chudina, která má kadibudky na zahrádce před chaloupkami, obchod s potravinami zřízený snad v bývalém atomovém krytu, zničili jsme se dagestánským koňakem za rytmu hymny zájezdu Don’t stop me now… Hlavně jsme však poznávali lidi.
Ve městě jsme byli jako cizinci fenomenální atrkce, každý si s námi chtěl povídat nebo nám s něčím poradit. Problémem nám nebyla ani ruština, za pár dní byli dva z nás schopni na úrovni komunikovat. Zbývající dle svých slov alespoň paněmal. V Autobuse nám o své příbuzné, jež odejla do Ameriky, líčila asi stoletá Věra, neobvykle blízko jsme přišli dělníkovi ve středních letech – ten totiž strávil několik let v Německu, a tak rád po letech využil příležitost prosvištit si pár říšských větiček. Díky spřátelení se s sedmnáctiletou Sofií, která nám nejprve ukázala cestu autobusem, jsme si mohli udělat i docela pěkný obrázek o tom, jak je na tom místní omladina. Mladá slečna s námi a se svými dvěma kamarádkami trávila velkou část pobytu.
Anglicky (ani nijak jinak) neuměla ani jedna. Z města byly dvě z nich jedinkrát, před pár lety u moře v Soči. Velmi se divily, že neznáme sociální server mojmir.ru, asi deset minut jsme jim vysvětlovali, že emaily mohou posílat i ony nám, aniž bychom byli na oněch stránkách zaregistrovaní a že koncovku *.cz máme protože, žijeme v Česku a ne v Rusku. Při projezdu auta jakékoliv značky vyjímaje Volhu, Žiguli, Ladu nebo Moskviče nám nadšeně ukazovaly: „To je audi. Máte u vás taky audi?“. Připadali jsme si jako velmoži, jak jsme se s oblibou sami označovali.
Příště se pojede do KLDR.
Pobavil jsi mě,málokdo píše tak čtivě a otevřeně…dík 😀