IIHF hazarduje se jménem světového šampionátu

Hrozně jsem se sem těšil. Nikdy nezapomenu na únor 2007, kdy jsem viděl svou pozdější ženu, jak v červené mikince stála asi o tři řady níže v poloprázdném hledišti (bylo na rozdíl od MS asi hodinu před zápasem) a úplně se mi zatajil dech, jak se mi líbila. Dekorace v podobě stejně červených sedaček se pro mě stala takovým geniem loci. Od té doby je pro mě stockholmská hala Globen nejkrásnější halou na světě.

Dalším důvodem, proč jsem se do Švédska těšil, byl Henrik Lundqvist. Úžasný člověk vynikajících morálních vlastností, velmi pracovitý, poctivý, slušný a milující hokej, navíc vtipný a příjemný společník. Je pro mě ztělesněním Švéda. Země, kde se nekrade a kde se věci dělají pořádně. Pozval jsem ho v říjnu na svou svatbu a on přiletěl. Nebral ohled na náklady či pracovní povinnosti. Bylo to pro mě obrovské vyznamenání.

Čekal jsem od stockholmského šampionátu hrozně moc, a to nejen z osobních důvodů. Švédská televize Canal + předvádí parádní přímé přenosy a hokejové zpravodajství z Elitserien. Podle mě je to – pokud jde o kvalitu přenosů z nejvyšší soutěže – jediná televize v Evropě srovnatelná se Zárubovou ČT. Na rozdíl od ČT ovšem stojí sledování Elitserien na Canal+ spoustu peněz (všechny zápasy stojí okolo 1250 Kč měsíčně), výhodou však je skutečnost, že Canal+ přenáší úplně všechny zápasy.

Navic každý rok jezdíme na Švédské hokejové hry, kde se vždycky příkladně starají o novináře. Kromě vynikajících sladkostí a slavných párečků se švédskou hořčicí je k dispozici nepřeberné množství nejrůznějších nápojů od mustu (pro mě nejlepší limonáda na světě!), džusu, coca coly, mléka, kávy či čaje. Atmosféra na skandinávském derby Švédsko – Finsko, kterým každoročně turnaj vrcholí je v Evropě na mezinárodní scéně neopakovatelná.

Když na úvodní zápas šampionátu Německo – Itálie přišlo okolo tisíce lidí, kteří viděli hokej na úrovni rozhraní první a druhé ligy, říkal jsem si, že snad fanoušci dorazí v hojnějším počtu až na zápas České republiky, ale ani na Čechy s Dány nebyl nikdo zvědavý. Přišlo opět pouhých tisíc diváků.

Na večerní zápas Švédů s Norskem pak přišlo oficiálně sedm tisíc lidí (podle mě bylo fanoušků sotva pět tisíc) a Dánové s přehledem Švédy po celý zápas překřičeli. To už byla situace vážná. Na jiných šampionátech se vůbec nikdy nestává, že by zápasy domácího týmu nebyly vyprodané. Obvykle se vstupenky na zápasy domácího týmu prodávají před halou za násobky standardní ceny, ať je jakákoliv.

Následující den svolali Švédové tiskovou konferenci, na kterou sice zvali novináře v angličtině, ale prvních třicet minut na ní hovořili pouze švédsky. Pak už začínal zápas, takže anglická tiskovka stejně neměla žádný smysl.

Na tiskovce bylo oznámeno, že ceny lístků na švédské zápasy byly sníženy z 1295 SEK (cca 3900 Kč) na 395 SEK (1200 Kč). Na poměrně dramatickou změnu stačil jeden den šampionátu. Ovšem ani to nepomohlo, aby se podařilo vyprodat zápas Švédska s Českou republikou… Vyprodáno bylo poprvé až na zápas Švédsko – Německo šestý den šampionátu. Respektive, bylo oznámeno, že je vyprodáno, ve skutečnosti v hledišti bylo tak tisíc volných míst.

Obrovským zklamáním šampionátu je také absence fanouškovské vesnice (fan village, fandorf) v okolí haly. Zatímco na všech ostatních šampionátech hrála ve stanu živá hudba a tisíce fanoušků sledovalo na velkoplošných obrazovkách právě probíhající zápasy, popíjeli k tomu pivo a bavili se, ve Švédsku nic takového není. Po posledním zápase na všech devíti šampionátech, které jsem navštívil, začal “karneval”, kde se spojovali fanoušci všech zemí. Tady se hned po zápase pospíchá domů. Atmosféra v okolí haly je zoufalá. Nejvíce fanoušků se srocuje ve frontách v nedalekém McDonaldu. Přitom když bylo mistrovství světa v hokeji ve Švédsku naposledy (2002 v Jönköpingu a Göteborgu), byla fanouškovská vesnice ozdobou šampionátu.

Město hokejem vůbec nežije. Propagace šampionátu prakticky neexistuje. První zmínkou o právě probíhajícím mistrovství byla pro mě až reklama společnosti Nivea na eskalátorech stanice metra Globen. Naproti tomu jsme potkávali mladé kluky, kteří rozdávali letáky, jenž lákaly na fotbalový zápas nejvyšší švédské soutěže AIK Stockholm – Djurgården. Tento zápas, na který mimochodem stojí vstupenka 300 SEK (asi 900 Kč) navštívilo 27 112 diváků…

Když si vzpomenu na Quebec, Rigu, Moskvu, Bratislavu, ale i Prahu, tak celé město vždy dýchalo hokejem. Billboardy, letáky, restaurace lákající fanoušky ke sledování zápasů, oblepená MHD, fanoušci v dresech, to bylo naprostou samozřejmostí. Tady propagace neexistuje. Nejen že za ni podle mě nikdo nezaplatil ani euro, ale ani se nikdo nesnažil. Je to smutné, ale násobně větší propagaci šampionátu jsem viděl i v americkém Fargu, kde se hrálo jen MS do 18 let…

Byl jsem kdysi členem organizačního výboru mistrovství světa v hokejbalu a zblízka jsem sledoval, jak se v Plzni připravovalo mistrovství světa do 18 let a dobře vím, že při troše šikovnosti se spousta věcí dá zařídit zadarmo. Když se do organizačního výboru začlení schopný městský úředník nebo i politik, mohou městské organizace s reklamou a propagací výrazně pomoci. Rádiím a místním novinám se věnují do soutěží vstupenky na méně atraktivní zápasy.

Lidem, kteří jsou ochotní pomoci s rozdáváním letáků uprostřed města či restauracím a různým frekventovaným místům, které pomohou s rozšiřováním letáků či jinou propagací, se darují vstupenky na neatraktivní zápasy typu Německo – Itálie. Ano, stojí to čas, úsilí a občas i trochu nervy, ale výsledkem je, že na mistrovství světa přijde spousta lidí, kteří nasají krásnou atmosféru, dobře se pobaví a hokej v některých z nich získá nové věrné fanoušky, v dalších pak fanoušky občasné. V lidech zapojených do organizace pak vzbudíte zájem o to, aby se mistrovství světa podařilo uspořádat dobře a zároveň jim dopřejete dobrý pocit, že k tomu svou prací přispěli.

Tohle mají skvěle zmáknuté v Kanadě a Spojených státech při seniorském či mládežnických šampionátech, ale výborně to zvládli prakticky všude včetně ruské metropole Moskvy. Tady je to strašná bída. Všude si totiž pořadatelé mistrovství počínají jako hostitelé a snaží se o to, aby se návštěvníci z cizích zemí u nich cítili dobře a odvezli si na jejich město příjemné vzpomínky.

Příkladů, že to tady tak není, by se našlo hodně, ale dovolte mi uvést jeden, který se mě jako novináře přímo dotýká. Na všech šampionátech seniorů, ale i do 18 let, do 20 let je možné si zakoupit během náročného dne v tiskovém středisku teplý oběd a teplou večeři. Bylo tomu tak i ve Stockholmu. Zatímco v jiných zemích jsou ceny stravy pro novináře v přijatelných mezích, protože si organizátoři uvědomují, že na novinářích není rozumné vydělávat, ve Stockholmu tomu tak není.

Jinde chápou, že novináři o šampionátu sdělují své pocity miliónům lidí ve svých domovinách, kteří potenciálně mohou na šampionát dorazit,  a snaží se, aby jejich dojmy byly co nejpříjemnější – zvláště pak tehdy, když se ve stejném městě bude hrát šampionát i v příštím roce. Zde nasadili za večeři astronomickou cenu 125 SEK (375 Kč). To je hodně peněz i pro průměrného Švéda a logickým důsledkem téhle ceny byla skutečnost, že na obědy a večeře chodilo jen minimum novinářů. Místo, aby se švédští organizátoři zamysleli, zda by nebylo rozumné ceny trochu snížit, tak po čtyřech dnech novinářskou restauraci zavřeli úplně. Takže jsme nyní o hladu.

Mimochodem, novinářů je tu s velkým přehledem nejméně za všechny šampionáty, které pamatuji. A příští rok jich může být ještě méně.

Katastrofální nabídkou se prezentuje i místní fanshop s oficiálními suvenýry mistrovství světa. Sortiment považuji bez nadsázky za strašnější než na mistrovství světa divize 1 do 18 let v polské Toruni.  Tam se aspoň dala koupit trička, mikiny, čepice a puky s logem šampionátu. Tady trička, mikiny a čepice vůbec nevyrobili (!!!), puky byly po čtyřech dnech vyprodané. Místo toho prodávají švédské, kanadské, české, lotyšské, ruské a německé dresy za šílené ceny. Tyto dresy ale nemají žádnou exkluzivitu, koupíte si je – s trochou nadsázky – na kdejaké vietnamské tržnici. Předloni v Německu a loni na Slovensku byly fanshopy narvané k prasknutí a stála se fronta dlouhé desítky minut na to, aby se člověk do fanshopu vůbec dostal. Teď jsou fanshopy poloprázdné.

Snad jediným pozitivem mistrovství je podle mě maskot Hockeybird. Byl to dobrý nápad, navíc si myslím, že je vtipný a snaží se bavit ty zbytky diváků, kteří na šampionát zavítají. Tragikomický nádech však získal Hockeybird při zápase Lotyšsko – Itálie, který sledovalo pár stovek převážně lotyšských fanoušků. Předváděl se na tribuně, kde zápas nesledoval ani jeden jediný fanoušek, zapadl mezi sedačky a nebyl schopný sám sebe vyprostit. Trvalo snad 20 minut než si ho někdo všiml a pomohl mu zpět na nohy.

Myslím si, že IIHF hazarduje se jménem mistrovství světa v hokeji. Nikdy jsem ještě žádné mistrovství světa všech kategorií nekritizoval, všude se mi líbilo – v Rusku, Bělorusku, Rakousku, Lotyššku, Polsku, Kanadě, USA, Slovensku, Německu, České republice či Švýcarsku. Tohle je ovšem naprostý propadák. Snad se z toho u nás doma poučíme a v roce 2015 připravíme krásné mistrovství, na které budou fanoušci vzpomínat.

V roce 2004 naše země, konkrétně Praha a Ostrava, vytvořila stále platný divácký rekord v historii světových šampionátů, ale málokdo zapomene na neskutečnou buzeraci spojenou se vstupem do Sazka Areny (tohle zde naštěstí neexistuje), kdy si člověk nemohl vzít dovnitř  jakýkoliv předmět, který ochranka svévolně označila za potenciálně nebezpečný, což mohla být třeba kniha. Nezapomenu na nadřazené chování vůči českým fanouškům, kteří skákali v hlediští a skandovali “Kdo neskáče, není Čech” a ochránka začala proti skákajícím zasahovat. Vzpomínám i na nesmyslné vstupy do fanouškovské vesnice za žetony. Nikdy nezapomenu, jak číšníci okrádali v restauraci vybudované k mistrovství světa padesát metrů od haly zahraniční hosty. Mého rakouského kolegu novináře a kamaráda Herwiga Gressela okradli třikrát za sebou a pak jsem se už styděl tolik, že jsem za něj chodil patit sám. Fanoušci si stěžovali na pražské taxikáře – zloděje. To vše byla hrůza, ale Praha – a i celá země – žila hokejem a cítili to i všichni zahraniční návštěvníci Prahy i Ostravy.

Tady se nic takového neděje. Chybí nadšení, vášeň. Jakoby nikdo Švédům neřekl, že není žádná povinnost pořádat mistrovství světa. Světové šampionáty by měly pořádat země, jejíž lidé po nich touží a které jsou ochotny připravit návštěvníkům mistrovství hezké prostředí.

V novinách (naposledy v Hospodářských novinách) se čas od času objevují prostoduché výzvy k tomu, aby MS 2014 bylo z politických důvodů odebráno Bělorusku. Já jsem přesvědčený o tom, že právě Bělorusko a jeho moderní metropole Minsk připraví krásný šampionát, na který budou místní obyvatelé zvědaví a k jeho návštěvníkům se budou chovat vřele. Způsob, jak skvěle se Minsk zhostil šampionátu do 18 let v roce 2010, tomu nasvědčuje.

Čekal jsem, že mistrovství prospěje, že prvních sedm zápasů každého týmy má pevné termíny a přivábí to tak více fanoušků z cizích zemí. Švédsko i Finsko jsou ovšem drahé země, v jiných končinách by to mohlo fungovat. Co opravdu nefunguje je koncept dvou pořadatelských zemí. Podle mě každá země musí být sama odpovědná za zdar šampionátu a musí pro to udělat maximum. Když se pro úspěch nic neudělá, sám nepřijde.

Chtěl bych skončit optimisticky. Takže: Zítra půjdeme do muzea na loď Vasa.