Poklidné prožití vánočních svátků? Ani náhodou. Dva dny po Vánocích vyrážím do Ruska, kde se koná světový šampionát do dvaceti let. Ostatní členové výpravy dorazili na místo určení o den dříve, já letěl s americkým novinářem déle.
Ani by to nebyla cesta do Ruska, kdyby nenastaly komplikace. Odlet byl naplánován na středeční večer. Po pasové kontrole jsem dostal zprávy, že se snad ruší všechny lety do ruské Ufy ještě téhož dne. Na odletové tabuli ale žádnou změnu nehlásili, a tak jsem tuto informaci bral s rezervou.
Právě před vstupem do letadla jsem se měl potkat s americkým kolegou Chapinem, někdy přezdívaný jako „Čejplin“. Čas běžel a my se stále nepotkali. Z dlouhé chvíle se tedy procházím bezcelní zónou a najednou vidím Chapina za sklem, kam se cestující dostanou těsně před nástupem do letadla. Co je na tom zvláštního? Nikdo jiný kromě něho se zde nenacházel, dodnes nemohu pochopit, jak se tam přes všechny kontrolní zařízení a ostrahu dostal :-). V té chvíli jsme ale dostali informaci, že se let přesouvá na čtvrteční ráno. Musel jsem tedy orodovat u letištního personálu, aby Chapina pustili ven a ti byli stejně jako já překvapeni, jak se mohl na zmiňované místo dostat.
Po úvodním pozdravu jsme tedy nastalou situaci řešili. U přepážky nám sdělili, že se poletí ráno a můžeme využít hotelu naproti letištní hale. Nadšení jsme tedy moc nebyli, ale co jsme ostatně mohli dělat? V hotelu jsme se mimo jiné seznámili s otcem jednoho z amerických hráčů panem Pietilou. I on pochopitelně mířil do Ruska. Jeho postřehy byly přinejmenším zajímavé.
Další den jsme se tedy konečně dostali do letadla, mimochodem jsem měl zaplacenou „business class“. Polštář, deka a rozšířený výběr jídla samozřejmostí. Tehdy jsem ale ještě nevěděl, že jídlo v letadle bude na delší dobu tím posledním, alespoň co se týče vydatnosti a kvality. Upřímně říkám, kdybych to býval věděl, nabažil bych se ho :-). V Ufě toho totiž k mání tedy opravdu moc nebylo. Snad jen… kopr, kopr, kopr. Na tyto podmínky si ostatně stěžovalo mnoho týmů.
V Rusku jsem byl poprvé v životě, a tak jsem byl plný očekávání. První zajímavost byla k vidění ihned na letišti. Nikde se totiž nenacházel žádný taxík, což bylo trochu překvapující. Jestliže si ti pražští stěžují na nedostatek klientely, doporučuji Rusko.
Jaká by mohla být charakteristika Ruska? Mnohým se vybaví jako první zima! Mě nejprve také, odteď to jsou ale paneláky, těch je tam nepřeberné množství. V jednom takovém jsme i bydleli. Konkrétně v pronajatém bytě, jehož interiér byl vcelku slušný. Snad jen… v Rusku mají asi odlišný styl hygieny. V koupelně se nevyskytovalo klasické umyvadlo, a tak jsme si museli čistit zuby u dřezu v kuchyni.
Na bytě jsme bydleli ve složení: vedoucího člena výpravy Michala Slavíka, farmáře Petra Dejnožky, Janka Šimka a již jmenovaného Chapina. K tomu, proč se Petrovi přezdívalo farmář, se ještě dostanu.
V bytě byl pouze jeden stůl, na kterém se dalo pracovat, překvapivě o něj boj nebyl, tak jsem u něj povětšinou sedíval já. Sem tam se přidal i Janek, s nímž jsem pravidelně chodil na večerní nákupy do obchůdku pod barákem, který měl být otevřen nonstop, ne vždy tomu tak bylo. Možná jej na noc zavírali i kvůli nám, místní slečinka u pokladny z nás nebyla moc nadšená, přestože jsme jí nic špatného neprováděli.
Nyní už se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu – práci a cílu naší cesty. Hrálo se ve dvou arénách vzdálených přibližně patnáct minut cesty autobusem. Náš byt se nacházel nedaleko Sportovního paláce, kde v základní skupině hráli Češi. Měli jsme to tedy kousek pěšky, i když v tom nelidském počasí to občas bolelo (tím mám na mysli přechod v mrazu). Petra Dejnožku možná ale bolelo i něco jiného, jednoho večerního dne totiž na mírně strmém kopečku hodil lidově řečeno výstavní „držkopád“. Nakonec se ale rychle oklepal a pokračoval :-).
Pracovní zkušenosti, které jsem v Rusku nabyl, jsou pro mě velkým přínosem. Práce pro ČT, Markízu, TV Blick (Švýcarsko), ČTK a Idnes. Vše samozřejmě vyžadovalo maximální koncentrovanost a píli, některé situace byly ale vtipné. Tak například, po zápasech švýcarského národního mužstva jsme si vždy vyžádali některé hráče. Otázku jsme pokládali v angličtině, odpověď jsme však pochopitelně vyžadovali ve Swiss deutsch. Komické bylo, když se k našemu interview přidali i ostatní novináři, kteří předpokládali, že odpověď bude také v angličtině. Sledovat jejich překvapené výrazy v obličeji bylo vtipné.
Nejnáročnější byla práce pro Idnes, kde se vyžadovaly pochopitelně jen zajímavé a bezchybné články. Na tomto portálu si pod jedním článkem v diskuzi vysloužil Petr svoji novou přezdívku „farmář Držnožka“, které už se asi zřejmě nikdy nezbaví :-). Hláška jako „tendenční brak“ se od diskutujících také vyvedla, tímto slovním spojením jsem byl počastován já.
V tiskovém středisku byli i ostatní čeští novináři, jako například Pavel Petr z ČRo. Hrdý Boleslavák, jenž si neodpustil narážku na vzájemné zápasy mezi Hradcem a Boleslaví :-). Jinak naprosto pohodový člověk se smyslem pro humor, mimo jiné nás také zavedl do mekáče, což můj žaludek částečně osvobodilo.
Z těch mezinárodních novinářů musím zmínit například Irenku (viz. foto) nebo Romana, přezdívaného také jako Ivánka. Především Irenka byla komunikativní a milá, občas však až moc hyperaktivní.
V tiskovém středisku se vyskytovala řada pracovníků a dobrovolníků. Navázali jsme kontakt se slečnou Světlanou, která nám pravidelně první dny zajišťovala přepravu mezi oběma halami IIHF oficiálním autem. Poté ale zřejmě dostala vyčiněno od šéfa, a tak jsme museli využít jiných dopravních prostředků.
Zde se nabízí jedna zajímavá historka. Na našich akreditacích jsme měli napsané „Public Transport – yes“. Domnívali jsme se tedy, že můžeme využít služeb veřejné hromadné dopravy bezplatně. V Rusku mají jiný systém placení. Namísto lístků či karet, jak jsme u nás zvyklí, má každá tramvaj svého průvodčího, jenž vybírá od cestujících peníze. Pokaždé se tedy konala hádka, jelikož pracovnice o ničem nevěděly, z osmdesáti procent jsme ale většinou uspěli. Vtip byl v tom, že jsme neměli pravdu. Poslední den jsme se dozvěděli, že onen nápis platí pouze na speciální busy mezi stadiony.
Po všech pracovních zkušenostech a zážitcích nastal konec šampionátu. Finále mezi Švédskem a Spojenými státy americkými moc velký náboj nemělo, jelikož chladní Rusové osmitisícovou Ufa Areny ani nevyprodali. Ostatně, divácká návštěva po celý šampionát spíše zklamala.
Po skončení posledního hracího dne jsme chtěli objevit nějakou restauraci či hospodu. Našli jsme vcelku hezký lokál, ceny jídla byly ale v jiných relacích. Nakonec jsme tedy chvátali do Jankem a Chapinem doporučovaného obchodu s názvem Matrix, toho jsme ale druhý den s Michalem litovali. Zastihli nás menší střevní potíže zrovna v době, kdy jsme se chystali na větší prohlídku Ufy. Nakonec jsme vyrazili.
Došli jsme až k soše pana Salavata Yulayeva, kterého místní Baškirové zbožňují. To je ale tak jediné, co se v Ufě nachází. Jo vlastně ještě, no přece… paneláky 🙂
V Rusku jsme tedy strávili přes deset dní, za tu dobu jsem se mnoho naučil a načerpal zkušenosti. Pobyt hodnotím jako velmi povedený. Děkuji pochopitelně všem členům výpravy (Michal, Petr, Janek a Chapin). Poděkování míří také Davidu Schlegelovi.
A nezapomínejme. Do Ruska jedině s jídlem… 🙂
Celkem dobrý, ale chtělo by to nějaké foto jaklo třeba jídelní lístek a záběry z obchodu. Ten nadpis je drastický. Ahoj děda