„Dobré ráno, jednou do Pardubic, prosím,“ žádám ještě poněkud ospale paní u nádražní přepážky o vlakovou jízdenku. „Zpáteční?“ ptá se mě. „Nene, jen tam, díky…“ dodám rychle a musím se pousmát. Vždyť na východě Čech strávím celý týden. Týden účasti na Mistrovství světa v inline hokeji 2014! Ovšem pozor, ne jako řadový divák (musím přerušit mé myšlenky, jak stojím s kolou a popcornem v davu fanoušků) – byl jsem povolán, abych jako člen redaktorského týmu eSports.cz informoval o průběhu turnaje veřejnost. A to je zodpovědná práce. Jelikož jsem stál s kufrem a batohem před podobným úkolem vůbec poprvé, vířila ve mně změť nejrůznějších nováčkovských pocitů a otázek, na které jsem zatím neznal odpověď. Jaké to tedy v Pardubicích bylo? Můj pohled nabízím níže…
Novým domovem naší skupiny „esporťáků“ v dějišti světového šampionátu se stal místní hotel Trim. Pěti hvězdičkami asi nedisponoval, ale našim požadavkům vyhovoval bezmezně. Vždyť co jsme vlastně potřebovali? Jen zásuvku a Wi-Fi kvůli počítačům, ledničku na nějaký ten nápoj nebo potraviny a koupelnu. Výhodou byla blízkost pokojů číslo šest a sedm, které si každý večer po náročném hracím dnu dokázaly ještě zpříjemnit společné chvíle poslechem nejrůznějších žánrů hudby (včetně hymny IIHF) nebo sledováním oblíbených videí. Co se týče vnějšku hotelu, tak před budovou bylo k dispozici parkoviště, včetně vyhrazeného místa pro kočárky, které jsme rovněž jedním humorným způsobem využili. Ale jak, to je tajemství… Za zmínku určitě stojí také vlídná paní recepční, které jsme svěřovali klíče od pokojů.
V dopoledních hodinách jsme se městskou hromadnou dopravou přemisťovali do ČEZ Arény. S novinářskými akreditacemi, které se nám hrdě houpaly na prsou, jsme každodenně přicházeli do části hlediště vyhrazené médiím, kde na nás čekali pardubičtí nebo hradečtí kolegové. Z místní novinářské lóže je perfektní výhled na hrací plochu a nabízí veškerý komfort pro kvalitní redaktorské zázemí. Vždyť hned ob místo vedle mě pravidelně sedávali také redaktoři České televize. Jejich příprava na zápas zanesená do velkých archů papíru, kde byly poznámky k jednotlivým hráčům (především českých, ale také jejich soupeřů, na které během turnaje náš tým narazil) mě upoutala. Do oběda servírovaného v místní stadiónové restauraci se každý připravoval na naše hlavní poslání individuálně. Někdo projížděl excelovský harmonogram nadcházejícího hracího dne se zadanými úkoly, někdo jen tak nasával specifickou atmosféru mistrovství. A někdo si vychutnával náš improvizovaný rautový stůl, ale o tom až v další samostatné kapitole pardubického příběhu.
Naším úkolem bylo zajišťovat internetovou stránku mistrovství světa (www.inlinehockey2014.com) a psát onlajny ze zápasů – jak v češtině, tak v angličtině. To znamená, že z každého zápasu byly jako výstup dva onlajny a dva reporty obsahující rovněž ohlasy obou trenérů a reakci jednoho hráče z každého týmu. Ve výsledku se na kompletním zpracování jednoho utkání podílelo asi pět osob. Zápasy elitní skupiny se hrály přímo pod stropem ČEZ Arény, zatímco týmy nižší divize bojovaly o postup do vyšší skupiny v přilehlé menší hale. Přebíhání mezi jednotlivými dějišti tak bylo na denním pořádku. Jelikož se zápasy v obou halách časově kryly, pracovali jsme všichni téměř nepřetržitě až do pozdních večerních hodin. Stres asi za ten týden potkal každého z nás, mě pak zejména první den, než jsem se do redaktorské činnosti během posezónní odmlky opět dostal. Nicméně můžu konstatovat, že s novinařinou je to jako jízda na kole – jen naskočíte, párkrát se stačí odrazit a už to zase jede!
Každé ráno se naše povedená partička vypravila na nákup obživy na celý den. Rád bych řekl, že jsme regály místního nedalekého supermarketu nebrali útokem, ale s citem nakupovali jen to nejnutnější pro přežití… Zkrátka namíchali jsme do našeho společného nákupního vozíku mix snídaně, svačiny, chuťovky a večeře, zaplatili a vyrazili zpět do hotelu nebo někdy také rovnou na stadion. Tam bylo jídlo k dispozici celý den až do desíti hodin večer, kdy jsme ze stadionu odcházeli. Bonusem pak byly zákusky nebo chlebíčky v press roomu obstarané ze strany pořadatelů turnaje. Málem bych zapomněl na stříbrné výtahy, které nás spolehlivě vozily mezi podlažími, a na sličné hostesky u jejich výstupů (zvláště ty krátící si dlouhé chvíle čtením Padesáti odstínů šedi).
Závěrem bych chtěl říci, že věty o přínosu podobných akcí pro nás, začínající sportovní redaktory, nejsou jen prázdnými a všeobecně naučenými frázemi. Až při ostrém pracovním nasazení člověk pozná, jak na tom se svými dovednostmi vlastně je. Tím spíš je práce redaktora náročnější u inline hokeje (ve srovnání s ledním hokejem), kde se jen minimálně přerušuje hra a kde jsou přestávky mezi periodami tak krátké, že má novinář jen minimum času na sebekorekturu nebo odpočinek. Při této příležitosti jsem já osobně poznal, jak důležitá je rychlost a přesnost. Další jedinečnou stránkou turnaje bylo použití angličtiny v praxi. Jít a vyptávat se rodilého amerického trenéra nebo australského kapitána týmu na dojmy z právě odehraného zápasu chce nejen kuráž, ale také určitou dávku sebejistoty podpořené nějakou znalostí. Následné přepisování (nebo překlad) rozhovoru z diktafonu jakbysmet. Jsem rád, že jsem s lidmi, kteří výše zmíněnou charakteristiku a dovednosti splňovali, mohl tvořit jeden tým. A to myslím nejen na stadionu, i když tam především, ale také mimo něj…
