Mistroství světa v inline hokeji v Pardubicích je za námi a já ho stále nemohu vymazat ze své mysli, ostatně to by byl ale velký hřích! Když jsem se dozvěděl o své nominaci po boku novinářské legendy a mého kolegy z Hradce Králové Martina Voltra, nebo držitele zlatého Gregora za objev roku Daniela Horažďovského, srdce mi zaplesalo radostí. Pocity byly srovnatelné, jako když jsem v 16 letech poprvé obdržel pozvánku do hokejbalového reprezentačního mužstva hráčů do 16 let na světový šampionát na Slovensku.
V neděli 1. června začala má strastiplná cesta do Pardubic. Proč strastiplná? Protože bydlím v malebném podoorlickém městečku v Letohradě a proklestit si cestu mnoha přestupy v úžasných vlacích českých drah je nepopsatelný „zážitek“. Když jsem se však po téměř dvou hodinách a 67 kilometrech v zádech dostal do ČEZ Areny, začala ta pravá ořechová zábava.
Hned od prvních okamžiků jsem se společně se svými kolegy pustil vehementně do práce, na čemž se nejvíce zasloužil náš boss Petr Dejnožka s dohlížejícím Ondrou Kubátem v zádech. Když jsem se dozvěděl, že bude asi potřeba, aby někdo z nás psal onlajn přenosy v angličtině, musel jsem si odskočit na toaletu. Druhý den jsem si ale řekl proč ne? A tak začala moje první zkušenost s angličtinou v praxi. Musím říci, že chyb jsem kupil mnoho, ale postupem času se vše vykrystalizovalo a dokonce jsem byl od kluků a Davida Schlegela pochválen, což je pro mě ta největší odměna za odvedenou práci.
Na turnaji musel každý z nás vypracovat nadčasový článek, a jelikož to byla moje vůbec první akce, na kterou mě z eSports nominovali, tak se mi celkem třásla kolena. Vše mi ulehčila honba za německými ohlasy po jejich první porážce s výběrem Spojených států amerických, který dal našim západním sousedům za vyučenou 10:3, ale Němci se vůbec neprezentovali špatným výkonem. Nicméně jsem slyšel jednoho z německých hráčů mluvit česky a v tu chvíli mě trklo, že tady je něco v „nepořádku“. Byl to kupodivu kladenský odchovanec Aleš Jiřík, se kterým jsem si perfektně popovídal a nadčasový článek o českém bojovníkovi ve službách německé družiny, jehož do Německa přivedl Vladimír Kameš, ano, přesně ten Vladimír Kameš bývalý výtečný gólman, byl na světě!
Další koloběh článků, onlajn přenosů a další práce byl již rutinní záležitostí. Každý z nás se musel na perfektně organizovaném turnaji cítit jako hýčkaný profesionál, na jehož práci závisí fungování celé inline hokejové federace. Bylo tak nutné poznávat i nové tváře, s nimiž jsem se na turnaji střetl.
Stejně jako po úspěchu dychtiví hokejisté, kteří musí pečlivě odpočívat, musíme nabírat nové síly i my. Pro tyto chvíle byly nejvhodnější večery po vyčerpávajícím zápasovém programu, kdy jsme se všichni navzájem poznali, ale ne detailně. Proto organizátoři vtlačili do napěchovaného programu den volna, při němž vypukla nekonečná pouť za zážitky ve společnosti těch nejpohodovějších lidí, a také jednoho neunavitelného notáře Daniela Horažďovského, mého spolubydlícího z pokoje nesoucí označení 6. Naším domovským svatostánkem se okamžitě stalo restaurační zařízení zelená žába, nebo jak se to tam vlastně jmenovalo. Důležité bylo, že do půllitrových kalíšků tekl chutný zlatavý mok, který nás vždy v časných ranních hodinách posílil na cestu do hotelu.
Nikdy nezapomenu na situaci z pardubických ulic, kdy si to vyprázdněnou cestou razili eSporťáci a před nimi rozjančený americký národní tým v čele s bezvadně pohybově vybaveným americkým trenérem, jenž nás vyzýval k tanci se slovy „Dance off!“. Okamžitě se mi začaly hýbat nezvykle boky, ale už jsme byli pořádně unavení, tak jsme museli odmítnout a vydali se na cestu do hotelu. Celou cestu jsme se však za milým pánem s reprákem na rameni chtěli vrátit, ale na pokoji už nás čekala v pořadí druhá basa piv a tato touha přebila veškeré naše předchozí myšlenky.
Po jednom volném odpoledni, jsme se vrátili plní energie zpět k práci, která nám šla pěkně od ruky. Proběhlo spoustu motivačních hovorů, bez kterých by to na takové grandiózní akci vůbec nešlo. Škoda jen, že inline hokej mě moc neuchvátil, jelikož jsem zastáncem tvrdého kontaktního hokeje, ale pryč s těmito negativními řádky! Krásné pocity mi vrátila úchvatná hra finského výběru, jenž prošel turnajem bez porážky. Já jsem byl navíc poctěn psát český onlajn přenos z finálového klání, které Finsko vyhrálo nad Kanadou 6:2 a prsty mě radostí klapaly do klávesnice jako dobře namazaný stroj.
Účast na světovém šampionátu předčila veškerá má očekávání a s radostí musím konstatovat, že jsem v Pardubicích poznal mnoho nových a úžasných lidí, kteří si na nic nehrají a odvádí za obrazovkou notebooku a v zákulisí turnaje maximum. Do žil mi byla nalita nová krev a motivace dále rozvíjet své schopnosti, aby tato akce nebyla zároveň mojí poslední. Můj text bych zakončil slovy: suvenýr, suvenýr!
