Začátek celého pobytu v rakouských Alpách v okolí Schrunsu začal velmi zajímavě. Hned na letišti v německém Friedrichshofenu se mé jméno objevilo na kartě jakéhosi postaršího pána. Nejel jsem tedy s ostatními členy olympijské výpravy autobusem, nýbrž se třemi Čechy autem. Po chvíli mi došlo, že se jedná o dobrovolníka, který nás rozveze do hotelů, které pro nás byly zamluvené.
Postupně okolo nás začaly vyrůstat Alpy a poté se kopce zbarvily ze zelené barvy do bílé. Uběhly asi dvě hodiny a v autě jsem zůstal sám s pánem, který neuměl téměř anglicky a já prakticky vůbec Německy. Netušil, kam mě má odvést. Načež jsem mu řekl jméno hotelu, které jsem si pamatoval. Jemu to ale nic neříkalo. Když k nám po chvíli nasedla jistá paní (místní dobrovolnice Dani), vyrazili jsme kamsi dál do kopců, kde ležela vesnice Gaschurn a v ní i můj hotel. Byl asi dvě stě metrů od hotelu, v níž bydlel zbytek výpravy.
Když jsem si prohlídl svůj pro jednoho prostorný pokoj, byl čas večeře. Po ní následoval už jen meeting s Českou olympijskou výpravou, kde byly sděleny patřičné informace a zodpovězeny dotazy. První den se nachýlil ke konci.
Na druhý den mě již dopoledne čekala cesta autobusem spolu s hokejisty na místní stadion. Říkali jsme mu šapitó, jelikož se jednalo opravdu o stan, který svým tvarem připomínal cirkus. I proto byla uvnitř pořádná zima a jediné místo, kde se dalo ohřát, byl prostor u kabin a přilehlý menší bar. I samotní hráči hráli na takovém stadionu poprvé, a jak někteří řekli, tak snad i naposledy. Když česká sedmnáctka dotrénovala, následovala procházka na oběd a posléze odjezd na hotel. Večer se jelo na slavnostní zahajovací ceremoniál. Dorazil jsem s předstihem a po těžké domluvě s hlídači jsem se na svoji akreditaci dostal do VIP prostoru. Byl jsem tak přímo u místa, kudy postupně prošlo všech více jak 40 zúčastněných zemí. Nic si nenamlouvejme, celé zahájení mi přišlo docela zdlouhavé a ke konci jsem již tolik nevěnoval pozornost nachystanému programu, jako spíš vlastnímu pohybu kvůli zahřátí.
Hned v pondělí začali Češi úvodním zápasem turnaje. Bylo pěkné vidět mládežnický hokej na mezinárodní úrovni. Navíc to doplnila vysoká porážka Švýcarů.
Všechny večery (kromě prvního) vyplnila urputná práce při točení videorozhovorů a následné stříhání. Ke kameře jsme si brali ale hokejisty spíš méně často. Více videí bylo natočeno se sportovci v ostatních sedmi disciplínách. Když zbyl čas, zbytek večera (potažmo noci) jsme strávili společným posezením.
Těžkým úkolem bylo přes oficiální mediální zdroje olympiády zajistit fotografie Čechů. Ať už z biatlonu, skoků na lyžích, krasobruslení anebo i hokeje. Fotografové po většinu snímali Rakušany nebo ostatní národnosti, jen ne tu Českou.
Medaile nakonec do České republiky putovaly. Stříbro získali po finále s Rusy hokejisté a skokani na lyžích se v poslední soutěži umístili na třetím stupínku.
Za celý týden jsem zažil nespočet zajímavých zážitků a událostí, na které člověk jen tak nezapomene. Každému bych přál zažít olympijskou atmosféru, ať už na malé či velké olympiádě.
