Na mou první eSports akci jsem se dostal vlastně náhodou. Když mi na začátku března volal Áda, zda bych neměl zájem jet s ženskou reprezentací na mistrovství světa do Francie, že to jeden člověk odřekl, v první chvíli jsem ani netušil, o jaký sport že se to má jednat. Popravdě, o ženském hokeji jsem neměl do té doby skoro žádný přehled. Ovšem představa, že poznám nové lidi, navštívím Francii, a hlavně že blíže poznám holky, hrající ten nejlepší sport na světě, mi nedovolila odmítnout.
Pár dní před odjezdem jsem se mou dosavadní znalost o ženském hokeji – že se v něm nehraje do těla – snažil doplnit o další informace. Hledal jsem na internetu všechno možné, týkající se ženského hokeje. K mému překvapení ale těchto materiálů bylo opravdu poskrovnu a ve většině případů byl jejich autorem Martin Voltr, vedoucí naší výpravy. Podstatná byla však především informace, že ženská reprezentace jede do Rouenu s jediným cílem – postoupit do elitní skupiny.
Odjezd byl naplánován od holešovického hotelu Expo, kde jsme se měli sejít s Martinem Voltrem a Tomášem Lichnovským a společně s celým týmem vyrazit směr Rouen. Ani jednoho z nich jsem z dřívější doby neznal, ale velmi záhy bylo jasné, že si budeme rozumět. V autobuse nám byla přidělena první sedadla, hned za dvojicí řidičů. Když jsem poprvé vlezl do autobusu, abych si odložil bundu, oslovil mě sympatický chlapík: „Ahooj, vy jste novináři? Jak se jmenuješ?.“ Přátelský muž byl už na první pohled kustodem národního týmu a po chvíli mi doslova vrazil do ruky GoPro kameru, ze které se údajně měl přenášet živý stream přímo do České televize. Ani jeden z nás tomu samozřejmě nechtěl věřit, ale kustod Maroš mi informaci zopakoval. Jak jsme však po nějaké době zjistili, opravdu tomu tak nebylo. 😀
Po patnáctihodinové cestě jsme konečně stanuli před zimním stadionem Patinoire de l’Ile Lacroix, který vypadal už z venku celkem normálně. Uvnitř nás však zaujaly nepochopitelně vysoké mantinely a pojízdné lavice s jakýmsi květníkem, což měly být hráčské lavice a držáky na pití. Jinak však hala s kapacitou 2747 diváků, což je na francouzské poměry hodně, splňovala naše očekávání (až na chybějící prkýnka na záchodech). Hned za střídačkami byly dlouhé stoly pro novináře (připomínaly školní lavice), které se ukázaly jako výborné místo pro psaní onlajnů. Díky Davidu Dostálovi, který dělal české výpravě team hosta a výborně se staral i o nás, jsme měli již dva dny před začátkem šampionátu na stadionu dokonce vlastní wifi připojení. Vlastní bylo ale jen do doby, než u nás o heslo začali škemrat zástupci českého týmu. Poté už jsme se nemohli ani sami připojit. 😀
Za pozornost určitě stálo naše ubytování v trošku vzdálenějším hotelu Ibis. Kromě toho, že v malém pokojíčku nebylo prakticky žádné místo k sezení, jsme zjistili, že dva z nás budou muset sdílet společnou dolní postel. Toho se ovšem ochotně ujal Martin a já. Vzápětí jsme však zjistili, že budeme muset sdílet i jednu peřinu, což pro Hradečáka s Motorákem rozhodně nepřipadalo v úvahu. Nakonec se nám však podařilo dorozumět se s recepčním „hotelu“ a měli jsme každý svou.
Ve svém ubytování jsme trávili minimum času, ale když už byla možnost se ráno déle prospat, vždy zaúřadovala dotěrná francouzská uklízečka, která se pro nás stala legendou. Po důrazném zaklepání vždy následovala fráze: „S’il vous plaît, messieurs“ a další dlouhá část věty, které jsme se radši ani nesnažili porozumět. Po našem hlasitém odporu k jakémukoli úklidu tak brzy ráno, se ale pokaždé otevřely původně zamčené dveře a uklízečka při pohledu na nás raději zmizela.
Zajímavá příhoda se nám stala hned v noci po prvním hracím dni. Jako obvykle jsme na naši pozdní večeři vyrazili do místní pizzerie, kterou jsme měli po cestě, a následně jsme se chystali jet posledním metrem domů. Jaké bylo ale naše překvapení, když před vchodem do metra už stály mříže. Hned vedle byl ovšem výtah, který nás svezl dolů, do stanice metra, a my jsme začali zjišťovat, zda tedy poslední spoj pojede či ne. Začal jsem být trochu nervózní, protože Martin dlouho cosi zkoumal a vtipkovali jsme, jak by bylo zajímavé, kdyby výtah vypnuli, a my jsme se neměli jak dostat zpět. Pro jistotu jsem ho tedy zkusil přivolat a ověřil jsem, že je vše v pořádku. Martin však ještě chvíli pokračoval ve zkoumání, a když jsme zhruba po třech minutách opět přistoupili k výtahu, už opravdu nejel! Nejprve jsme byli trochu v šoku, ale měli jsme štěstí. Kousek od naší zastávky totiž vedla trasa metra nahoru na silnici a tak jsme se tedy vydali po kolejích.
Naštěstí jsem u sebe stále měl Marošovo GoPro a mohl jsem tak tento netradiční příběh zdokumentovat.
Samotný turnaj probíhal bez problémů (až na výpadky wifi). Naše holky procházely turnajem jako nůž máslem a bylo jasné, že opravdu ani nelze počítat s ničím jiným, než že celé mistrovství vyhrají. Úroveň ženského hokeje mě dost mile překvapila, tvrdou hru totiž holky nahrazovaly bruslením a bojovností. Důležitým zjištěním pro mě také bylo, že hokejistky nemusí být vždy „poloviční kluci“, ba někdy přesně naopak. Bylo to dokonce tak horké, že nám některá děvčata nedala spát. To se ale údajně také stalo minimálně jednomu zástupci eSports před námi.. 😀
Nedá se tedy divit tomu, že nám nevadilo trávit vskutku celý den na zimním stadionu a k tomu pak ještě na hotelu pracovat až do ranních hodin. K týmu jsme se postupně dostávali víc a navazovali bližší vztahy. To platilo především o výše zmíněném kustodovi Marošovi, který dokonce navrhl, abychom se s týmem jeli podívat o volném dni k moři. Jeho nápad nás velice potěšil a po svolení Davida Moravce, manažera reprezentace, jsme se výletu skutečně zúčastnili.
Zapomenout nesmím ani na naše tradiční večeřící místo o volných dnech. Právě k těmto účelům vybral Marťa restauraci Flunch (čti flánč). Ta se u nás těšila velké oblibě – po zaplacení prvního jídla jsme si totiž mohli brát to další naprosto neomezeně – a tak jsme zde rádi trávili večery. Při neustálém komolení jména podniku jsme pak nakonec byli rádi, že se domů jede autobusem a neletí letadlem, kterému by se mohla porouchat levá filánž. 🙂
Poslední historka se nám stala při naší poslední noci. Po tradiční večeři ve Flunch jsme poprvé vyrazili do města za písničkou a pivem. Nikde nám to příliš nevyhovovalo a tak jsme nakonec usedli za stůl skoro v poslední hospodě směrem domů. Když už jsme měli dost, šli jsme k baru zaplatit. Tomáš a já jsme byli první, vzali jsme si tedy bundy a čekali na Martina. Toho však u baru zdržela skupinka černých dredatých týpků, kteří byli evidentně pod vlivem nějaké látky „dost v pohodě.“ Vrátili jsme se tedy k baru a pochopili, že se jeden z černých mužů nemůže zbavit dojmu, že narazil na Harryho Pottera! 😀 Po chvíli naléhání ho tedy Martin obdaroval svým autogramem (nemohl se samozřejmě podepsat jinak než jménem bradavického učně). Pak se nás ještě zvídaví chlapíci ptali, odkud jsme. Jen slyšel jeden z nich Česká republika, okamžitě vypálil: „Ivan Lendl, Pavel Nedved!“ K našemu zklamání ale neznali Jaromíra Jágra.
Celé mistrovství světa bylo pro mě ohromným zážitkem. Devadesát procent zápasů bylo opravdu atraktivních a vyrovnaných, takže jsme se ani nestihli nudit. O skvělou atmosféru se navíc při některých zápasech domácí Francie staraly děti ze škol, které obsadily celou jednu tribunu a vytvářely fantastickou atmosféru. Naše holky si už dva dny před koncem šampionátu zajistily zlaté medaile a tedy i postup do elitní divize. Slavit se tak mohlo dlouho dopředu.
Jsem Davidovi hrozně vděčný za to, že jsem se mohl této skvělé akce zúčastnit a poznat dva výborné kluky, Tomáše s Martinem. Ocenit musím také přístup realizačního týmu, který se k nám choval naprosto v pohodě, a především trenér Vozák nás dokázal mnohokrát svým vtipem rozesmát. Zkrátka jsme si to parádně užili a já doufám a věřím, že to nebyla moje poslední akce s ženskou reprezentací.
