Když se řekne „Rouen“, už to pro mě není jen velká neznámá kdesi na severu Francie. Rouen… Vybaví se mi deset mimořádných dní tohoto roku, které jsme strávili jako redaktoři v dějišti ženského mistrovství světa v ledním hokeji. „Hokej, ženy, zpěv,“ dala by se charakterizovat naše dubnová výprava. Co víc si přát?
Milí „esporťáci“, zážitků, vzpomínek a vůbec námětů z rouenského pobytu máme tolik, že bychom o naší „služební cestě“ mohli klidně sepsat román. Ale protože víme, že jste časově vytížení, pokusíme se vám naše každodenní počínání a atmosféru turnaje alespoň ve stručnosti přiblížit formou tradičního blogu. Níže nabízím mou část naší společné trilogie…
Sen každého muže: autobus plný holek!
„Ženský, jo? Tak to se těšíš, co?“ vyslechl jsem si několikrát před odjezdem narážky na to, kdo bude po celou dobu turnaje předmětem naší práce. Nepolíben ženským hokejem jsem dorazil na sraz v pražských Holešovicích, pozdravil se s Matějem a Martinem a než jsme se stačili rozkoukat, seděli jsme v autobuse plném českých reprezentantek.
Jednou z největších výhod našeho výjezdu bylo, že jsme cestu do Rouenu absolvovali právě s týmem. Přestože si novináři mají držet odstup, seznámit se předem s realizačním týmem a dostat se alespoň trochu do povědomí hokejistek, nebylo na škodu. Brzy jsme zjistili, že děvčata, trenéři, kustodi i manažer týmu David Moravec jsou fajn.
Naší hlavní spojkou s týmem se stal kustod Maroš. Už na parkovišti v Česku nám svěřil GoPro kameru se slovy, ať natáčíme holky, že „je tam karta a rovnou se to streamuje do České televize“. Doteď nevím, jestli si dělal srandu, nebo tomu fakt věřil. Je známo, že prací kustodů není jen brousit nože, ale hlavně vytvářet pohodu v týmu. Marošovi se to ať už záměrně či nezáměrně povedlo aplikovat i na náš reportérský tým.
V Rouenu hrají hokej uprostřed řeky Seiny
V cíli nás přivítal bývalý česko-francouzský hokejista David Dostál, který v dějišti šampionátu plnil roli českého team hosta. Zimní stadion v Rouenu se nachází na ostrově uprostřed řeky Seiny a v této souvislosti jsem si po příjezdu hned vzpomněl na legendární pražskou Štvanici uprostřed Vltavy. Snad také tato podobnost genia loci přinesla našim reprezentantkám štěstí, když na šampionátu později potvrdily roli favoritek a s přehledem postoupily do elitní skupiny.
„Bude to plácaná,“ slýchal jsem v mnoha variacích před turnajem od mnoha „odborníků“, ale opak byl pravdou. Ženský hokej je sice jiný, než ten mužský, ale neméně poutavý! Překvapilo mě, jak mužské hity dokážou hokejistky nahradit rychlostí a dravostí – připomínalo mi to juniorský hokej. Hlavně sledovat výkony Češek byla radost. A výkony ostatních týmů? Popravdě řečeno nic moc, ale pocvičit se v psaní a přechylování cizích ženských jmen nikdy není na škodu. Že? Evo Mario Beiter Schwarzlerová? (rakouská útočnice)
Atmosféra během zápasů byla různá. Na domácí Francouzsky bylo vždy plno a fanoušci hnali své reprezentantky hlasitým povzbuzováním „Allez!“ („Do toho!“), ale jindy jsme byli téměř jedinými diváky. Bezkonkurenčně nejlepšími fanoušky ovšem byly francouzské děti, které dokonale ovládají znění i choreografii takových hitů, jako je Kendo Anthem nebo Gangnam Style. Hudební repertoár v hale byl celkově velmi povedený.
Redaktor eSports? Pracovník All-in-one
Tím se dostáváme k samotnému průběhu šampionátu. Rychle jsme se zabydleli v novinářské sekci tribuny, kde jsme měli dostatek místa, protože ostatní novináři přicházeli většinou jen na zápasy domácích Francouzek. V průběhu nás sice pořád trápil vypadávající internet, což je tak trochu charakteristické pro naši „ésporťáckou“ práci, ale zvládli jsme to.
Pokud jste turnaj sledovali, víte, že jsme den připravovali tradiční onlajny, reportáže, videoohlasy a odlehčenější facebookové postřehy. Čistě ze zpravodajského hlediska doporučuji zpětně vyhledat na timelinu Reprezentace žen ČR A – lední hokej třeba rozcvičku českého týmu nebo spontánní koupání hokejistek v Seině po finálním vítězném zápase. Tento ribanový okamžik už se nikdy nevrátí a byla by škoda, kdyby navždy skončil v propadlišti dějin…
Jak už jsem naznačil, na místě jsme působili jako moderní multimediální novináři. Mě osobně nejvíc bavila práce s kamerou, kterou jsme využívali převážně k natáčení pozápasových rozhovorů pro web hokej.cz. U natáčení jsme byli vždy dva, ale přesto jsme si rovnoměrně zvládli rozdělit role reportéra, kameramana, osvětlovače i zvukaře, a potom vlastně ještě střihače.
S’il vous plaît, monsieurs?
Naší „mimostadionovou“ základnou se stal modřeneonový hotel Ibis. Veškeré další pracovní činnosti, jako bylo sepisování zápasových výsledků pro web Českého svazu ledního hokeje, stříhání videorozhovorů nebo pečlivá příprava na další hrací den, se odehrávaly v našem útulném bytečku 1+0. Martin s Matějem jistě ještě teď s láskou vzpomínají na svou manželskou postel, zatímco já na jejich chrápání.
Každoranní jistotou se nám pak stal živý budík v podobě neodbytné černošské uklízečky ve znění: „Ťuk, ťuk, ťuk… Sil vu plé, mesijééé? Tu intonaci už do konce života nevyženu z hlavy. Hanku Zagorovou a Dalibora Jandu, v rytmu jejichž písní jsme připravovali preview na následující hrací den, už jsem naštěstí vytěsnil.
Po Rouenu jsme se pohybovali buď pomocí místní hromadné dopravy (autobus a metro), nebo po svých. Nutno říci, že času na bezmyšlenkovité producírování po městě nám moc nezbývalo, zato naši osvědčenou pěší noční trasu stadion – hotel bychom zvládli projít snad i po slepu.
Bylo to fajn…
Ani tentokrát se asi nikdo z nás úplně nevyhnul stresovým situacím (patálie s internetem nebo Lotyšky inkasující jeden gól za druhým), ale zvládli jsme to. Zatím jsme nedostali žádnou zpětnou vazbu, která je to nejcennější, co může mladý a relativně nezkušený novinář z podobné akce dostat, ale myslím si, že jsme snad neudělali eSports.cz ostudu.
Příkré betonové tribuny, vysoké mantinely a žluté zábradlí stadionu Patinoire de l’Ile Lacroix navždy zůstanou v mojí paměti. Stejně tak budu s nostalgií vzpomínat na vytouženou noční pizzu „za kruháčem“, vynikající restauraci „Filánž“, fialový nátěr našich hotelových postelí nebo na stylově oděné černochy a černošky v prostředcích hromadné dopravy. Ale hlavně: Přirostly nám k srdci „naše“ hokejistky, což doufám potvrdí ve svých blozích i moji kolegové. 🙂
Touto cestou bych rád poděkoval příslušným lidem z eSports.cz, že mi umožnili obohatit se o výše popsané zkušenosti a prožitky, a v neposlední řadě také mým rouenským parťákům Matěji Mayerovi a Martinu Voltrovi za spolupráci, přátelské prostředí a trefný humor. Merci beaucoup!
