„Takhle mladou dvojici jsme samotnou ještě nikdy nikam neposlali.“ Tuhle větu nám David loni v Budapešti, do které jsem cestoval společně s Vojtou Jurákem, neustále opakoval. Nicméně uběhl rok a hádejte, co následovalo? Soumič letí za moře. Do té velké Ameriky. A hlavně sám.
USA. Země, do které jsem se chtěl podívat asi nejvíc ze všech. Logicky jsem tedy měl velká očekávání, stejně tak ale i strach. Od začátku bylo jasné, že to bude “sranda”. To, že budu bydlet na dormu společně s dalšími sedmi lidmi v hotelu, který David označil jako nejhorší, ve kterém kdy bydlel, to mě ještě nerozhodilo. O cestě se to ovšem říci nedalo. Čekal mě přestup v Moskvě a na JFK v New Yorku. Samozřejmě se to neobešlo bez úsměvných komplikacích.
Po krátkém letu z Prahy jsem přistál v Moskvě. Na přestup jsem měl něco málo přes hodinu. Po přistání v Rusku se mi automaticky přetočily hodiny na místní čas. Z neznámého důvodu se to ale mému iPhonu úplně nepovedlo – ukazoval o hodin víc, než skutečně bylo. Výsledkem byl běh přes celé letiště, napříč asi třemi terminály a následné zmatené pobíhání u gaty, ze které se odlétalo až za necelých 60 min. Když jsem pochopil, kde je problém, asi dvacetkrát jsem se ptal ostatních cestujících, zda je opravdu o hodinu méně oproti mému „chytrému” telefonu. Vypadal jsem asi hodně zmateně. Nicméně jsem Matičku Rus opustil a konečně jsem letěl vstříc Americe.
Od úvodního nadšení až k chrápajícímu černochovi
Po první noci jsem měl den volna, a tak jsem vyrazil do města. Po centru, pokud se tomu tak dá říkat, jsem ze vydržel procházet několik hodin, ochutnal jsem chicken wings, prohlédl jsem si zimák (ten byl v 7. patře a jezdilo se tam výtahem!). Vracel jsem se nadšený, že jsem opravdu viděl Ameriku. Tu velkou Ameriku, kde je úplně všechno a ještě něco navíc. Ach, jak velký to byl omyl. V Buffalu nebylo vůbec nic. Všechno jsem totiž prošel během toho prvního dne.
Jediné, co mě opravdu nadchlo byly Niagarské vodopády. U těch jsem se řídil sloganem letošního MS v hokeji – „musíte to vidět zblízka”. K přírodní senzaci jsme připluli lodí a měli jsme ji opravdu na dosah. Ani lehká sprška vody z řeky Niagara neuškodila, jelikož ke konci mého pobytu v zámoří začalo být konečně alespoň trochu letní počasí (první dny po příletu jsem klepal kosu i v zimní bundě).
Co se týká hokeje, výsledkově to bylo jednoznačně zklamání. Naše reprezentace se musela poroučet z elitní divize. Není se čemu divit, vždyť se celé akce účastnil také jeden redaktor s neblahou vizitkou – já. Na kontě už mám redaktorskou účast v klubu, který po sezoně zkrachoval, i jednu poměrně čerstvou zkušenost pádu do 1. ligy. Po dvou letech strávených ve Lvu, který krachnul, jsem totiž přesídlil do Slavie. Ta už po roce mé přítomnosti spadla do první ligy. Sestup sledge hokejové reprezentace do druhé divize byl však ještě rychlejší. Stačilo mi s týmem strávit jen 10 dní.
Přesto na tenhle reprezentační výběr budu určitě vzpomínat v nejlepším. Do Buffala odcestovala skvělá parta, která mě rychle přijala mezi sebe. Několikrát jsem měl dokonce možnost večeřet s týmem na hotelu. S nadsázkou jsem nejednou opakoval, že na stadion nemusím kvůli onlajnu nijak spěchat. Kdybych náhodou přišel pozdě, kluci by na mě snad i počkali. 🙂
Díky jejich ochotě jsem se podíval i na zajímavá místa, kterých jinak Buffalo moc nenabízelo. Poprvé v životě jsem viděl baseball nebo jsem navštívil kanceláře v jedné z nejvyšších budov Buffala (Seneca Tower). To bylo ale asi tak všechno zajímavé, co v Buffalu bylo. Všudepřítomné uzavírky silnic, nějaké rekonstrukce a bezdomovci neustále pokřikující: „Hey bro, do you have any change?“ časem začali být při nejmenším nepříjemné.
Asi nejde opomenout ještě jednu moc příjemnou historku ze závěru mého „výletu“. Když jsem se vracel na naši společnou ubytovnu, hotel, hostel (nebo jak tomu říkat) spolubydlící už spali. Nic překvapivého. Ku podivu jsem si ale musel zvláště tiše počínat i při odchodu na stadion, zase všichni spali. To jsem mohl jen závidět. Hrozný hluk, který noc co noc dělala podivná klimatizace a metro, které přímo pod okny vyjíždělo z podzemí a měnilo se na tramvaj, mi lezlo na nervy. Korunu tomu všemu nasadil až jeden z mých spolubydlících. Nepochopitelně hlasitě chrápajícího Afroameričana už jsem bral jen jako takový vtip na závěr mého pobytu. Město, které nikdy nespí. I tak by si Buffalo mohlo říkat. Ne však kvůli zábavě nebo nekončícím oslavám…
Země plná kuřecích křidélek, hamburgrů a coly mě rozhodně bavila. Pokud bude možnost, rád se tam ještě někdy podívám. Jedno je ale jisté, Buffalo si jako cílovou destinaci nevyberu.
