Z novinářského hlediska můžu považovat rok 2015 jako zatím ten nejúspěšnější – s Českým florbalem jsem se podíval do Prahy na Superfinále florbalu a týden nato jsem se vypravil na MS juniorů do Švédska. Florbalovou cestu do Prahy jsem si zopakoval zhruba o čtyři měsíce později také s eSports, od 13. do 16. srpna zde probíhal věhlasný přípravný turnaj Czech Open. Tam jsem se stal společně s Tomášem Matouškem, Michalem Chadimem, Radimem Sochorem, Honzou Číhalem a Nikol Kuncovou součástí týmu onlajnistů, který sledoval zápasy elitní mužské a ženské kategorie.
Výprava do Prahy pro nás všechny začala už o den dříve – 12. srpna. O půl jedné mi měl jet z brněnského nádraží vlak přímo do dějiště turnaje, ovšem došlo ke zpoždění, kvůli němuž se neprotáhlo pouze mé čekání, ale také týmu brněnských Bulldogs, kteří měli cestovat stejným spojem jako já. Je vidět, že i hráči elitních klubů jsou pouze obyčejné osoby odsouzené k cestě vlakem po českých kolejích. 😀
V Praze jsme se nakonec všichni s různými časovými rozdíly sešli, protože téměř žádná cesta do metropole se neobešla bez zdržení oproti původnímu plánu. Mohli jsme se tak ubytovat ve čtyřhvězdičkovém hotelu Aramis v proslulé čtvrti Žižkov, o které jsem měl do té doby ponětí zejména z textů nekonvenčního rappera Řezníka. Vrcholem dne byla teambuildingová akce v podobě Laser Game, kde jsem se i přes nejvyšší střeleckou úspěšnost umístil na těch nejnižších příčkách. 😀
Jako šestnáctiletý nováček Czech Open jsem již od začátku byl předurčen k nevděčné roli pisatele krátkého preview k téměř každému založenému turnajovému zápasu, ze situace jsem však vytvořil svou silnou stránku a s postupujícím časem úroveň příspěvků narůstala. 😀
Po čas turnaje se stala mým „domovem“ hala Jedenáctka VS. Po prvním prohlédnutí zázemí ve mně převládaly pozitivní pocity, ty však postupně mizely a zcela moji mysl opustily po zjištění, že absenci wifi připojení nedokáže plně vynahradit ani můj USB modem, ten zde skoro vůbec nechytal signál. Ráno jsem došel na Jedenáctku s tím, že chci napsat nejlepší onlajny v mém životě, ovšem v některých chvílích jsem byl vůbec rád, že jsem naklikal střelce gólů a zpětně dopsal největší šance.
Psychicky zruinovaný jsem se tak po 18. hodině vydal zpět směr Žižkov, ale nečekal jsem, že moje cesta bude ještě zajímavá. Při cestě na halu jsem přestupoval z autobusu na druhý spoj na zastávce Spořilov, počítal jsem proto automaticky s tím, že tam vystoupím i na cestě zpět a bez potíží zde přeskočím na autobus 136. Ovšem ten v opačném směru vůbec nestavěl, přepnul jsem své myšlenkové středisko do nouzového režimu a rozhodl jsem se vzít to přes metro, jež ve mně vzbuzovalo největší jistotu. „Pokud se v Praze v MHD ztratíš, věř metru,“ znělo mé motto.
Nakonec jsem tedy docestoval do cíle a získal cenné ponaučení do dalšího dne. V pátek 14. srpna se už USB modem začal vzpamatovávat a začal mi konečně sloužit podle momentální potřeby, i když stále s notnými rychlostními rezervami. Občas jsem se cítil na hale poněkud osamocený, to změnil teprve švýcarský fanoušek, který si ke mně chodil nabíjet telefon a prohlížel nadcházející program jeho oblíbených týmů. Žádné dalekosáhlé debaty v angličtině jsme nevedli, spíše bych naši konverzaci nazval dostačující „užitkovou angličtinou“.
Den poněkud zdramatizoval fakt, že se budu muset k večerním utkáním od 20.00 přesunout z Prahy 11 na halu v městské části Vinohrady. Do té doby jsem tuhle halu viděl maximálně na videu a chtěl jsem se do útrob arény jednou podívat, spíše ale z pohledu diváka než bleskově se přesunujícího komentátora. Měl jsem cca 40 minut k přejezdu, což bylo tak akorát. Při pátečním perném zápasovém rozlosování a přímo úměrné únavě mě při vystupování na zastávce metra I.P. Pavlova dokonce přepadla v tom momentu spíše obtěžující touha po „slovním humoru“ a přemýšlel jsem, jakou asi má Pavel IP adresu.
Díky Radimově stoprocentní telefonní navigaci jsem našel konkrétní budovu a dokončil zbývající duely dne. S pocitem dobře odvedené práce a absolutního vyšťavení proběhl můj nástup do spoje, který mě dopravil do hotelového zařízení, kde jsem se dozvěděl, že zítra prozkoumám pro mě novou halu – SH Jižní Město.
Tam jsem opět strávil celý den, avšak zhlédl jsem řadu kvalitních střetnutí i z nižší mužské kategorie. Největší dojem na mě zanechal pan rozhodčí ze Slovinska, jenž na Jižním Městě odpískal několik utkání. Při jednom, v němž musely rozhodovat nájezdy, došel až ke mně a půjčil si můj papír s tužkou. Na ten si následně zapsal výsledky jednotlivých střílení a po konci mi jej vrátil, počmáraného papírku si cením jako nejvzácnější relikvie z celého turnaje. 😀
Neděle, finálový den. Všechny kategorie od juniorů až po elitní výběry dnes zažijí finálové souboje. Na mě připadl zápas ze všech nejdůležitější a s největší pravděpodobností i divácky nejatraktivnější – finále kategorie Muži Elita mezi Pixbem a Könizem. Ještě před začátkem ve mně převládala nervozita z hlavního zápasu, který vysílala také stanice ČT Sport. S Tomášem jsme však několikrát prošli útrobami haly, potkali pár hráčů a já asi díky tomu získal jistotu, že mi to dnes vyjde. Nevím, jak přenos působil na ostatní, ale já po konci finále na rozdíl od prvního dne věděl, že tentokrát jsem ten svůj nejlepší onlajn v životě napsal.
Nám akce skončila až ráno den poté, kdy jsme se postupně vytráceli z Aramisu a vydali se po vlastních osách do našich moravských domovin. Fotbalovou řečí držení míče bych popsal celkovou spokojenost s akcí poměrem 95 – 5. Upřímně doufám, že se se všemi ještě potkám a že to nebylo naposledy, co jsem se stal malým dílkem celého kolosu florbalového Czech Open.
