Když se mi doneslo, že jsem byl vybrán na letošní MS juniorek, hned jsem začal hledat, kam že se to podívám. Když jsem zahlédl slovo Kanada, byl jsem nadšený, že po loňské zkušenosti v USA poznám zase nový kus světa. Pohled na mapu Severní Ameriky mě ovšem následně lehce zklamal. Buffalo, kde jsem loni sledoval sledge hokejový šampionát, a St. Catharines, do kterého jsem zamířil letos, od sebe dělilo jen něco málo přes 50 kilometrů. Zklamání však trvalo jen několik minut. Pak jsem si uvědomil, jak fajn je to, že se po roce podívám za moře. Navíc za hokejem.
I cesta byla o mnoho příjemnější. Oproti loňsku chyběla zajížďka do Moskvy a taky jsem nejel sám. Vyrazil jsem se slávistou Radimem Sochorem, který ovšem fandí nějaké jiné Slavii než té pražské. Do teď ani nevím jaké přesně, prostě někde tam u nich na Moravě. Každopádně má to štěstí, že může studovat v Praze a chodit i na zápasy té opravdové Slavie, na kterých jsem ho také poprvé potkal.
Po přistání v Torontu jsme museli vyrazit na bus, který nás zavezl přímo do St. Catharines (něco přes 100 kilometrů). Dle toho, co jsem našel na internetu, měl jet poslední autobus už někdy v 6, a neměli jsme tak úplně moc času. Cestou k autobusovému nádraží jsem byl dost nervózní a chtěl jsem i běžet. Tomu ale zabránil Radimův klid, který mě však ještě více znervózňoval. K odjezdovému terminálu jsme dorazili přesně načas. Následně jsem také zjistili, že nejdeme posledním busem a naše (respektive má) nervozita byla zbytečná.
Do naší cílové destinace jsme dorazili večer. Po příjezdu mě hotel a jeho okolí celkem uchvátilo. Bylo krátce po Vánocích a kolem malebných domečků nechyběla všemožná světýlka. A hotel samotný? Ten přesně zapadal do této čtvrti. Starší dvouposchoďová vila rozhodně měla něco do sebe. Navíc to ani nebyl hotel v tom pravém slova smyslu, ale spíše rodinný dům, ve kterém nám byl pronajat pokoj. Z rodiny, co by měla tento byt obývat, jsme však téměř nikdy (kromě příjezdu) nikoho nepotkali, což působilo přinejmenším zvláštně.
Právě kvůli našemu ubytování, které se vymykalo všem, které jsem na eSports cestách potkal, jsem zvolil takový nadpis blogu. Takže všem, co čekali nějaké zážitky ze seznamování se s hráčkami (a že bylo na výběr…) se tímto omlouvám. A proč teda vlastně chladná romantika? V hotelu na nás čekala manželská postel a především ne úplně teplé prostředí. Pro místní to asi bylo běžné, mně přece jen chyběl na 22 stupňů vyhřátý pokoj.
Zimu podtrhl jen sníh, který napadl až v polovině našeho pobytu. To, že přes noc napadlo něco přes třicet čísel, překvapilo v celém městě jen dva lidi – dva Čechy, kteří na něco takového nejsou zvyklí. To nám potvrdily také servírky v naší oblíbené „snídaňovně“, které tvrdily, že to rozhodně není hromada sněhu.
Koneckonců dámy, které nám nosily naše palačinky s javorovým sirupem, vajíčka, slaninu, toasty a domácí hranolky (ano, většinou všechno naráz k jedné snídani), také dokázaly pobavit. Jedna z nich se totiž ptala, jestli hrajeme hokej nebo kde jsme se tam vůbec vzali. Druhá už se s námi bavila před tím a hned svou kolegyni chtěla informovat: „No, they are here just for the girls.“ Vzhledem k tomu, že jsme tam skutečně byli kvůli holkám, tak to bylo vyznělo drobet vtipně. Jakmile to servírka dořekla, začala se smát. Holt někdo jezdí do Kanady za holkama, někdo tam jezdí pracovat – a občas obě varianty splynou dohromady.
Abych neopomenul hokej, kvůli kterému jsme tam jeli… No, jak to říct… Já na ty úspěchy asi nemám úplně štěstí – krach Lva, pád Slavie, sledge hokejový sestup. Na druhou stranu mě pak nepřekvapilo, že holky nevyhrály až do zápasu o umístění jediné utkání. Pak ale svoje představení aspoň trochu vylepšily výhrou ve střetnutí o páté místo.
Nás konec holek v čtvrtfinále také mrzel. Nakonec i kvůli tomu, že jsme se museli na poslední zápas přesunout do druhé, menší a především od hotelu vzdálenější haly. Zase taková změna to ale nebyla – Radimovi šel internet stejně blbě na obou stadionech (a vlastně vůbec všude, kde ostatním šel normálně, což ho dost popouzelo) a jídla bylo v pressku taky stejně – tedy vůbec žádné. Nebudu lhát, tohle mě zklamalo, čekal jsem po této stránce něco lepšího (šampionát byl jinak na výborné úrovni – nové stadiony atd.).
Jídlo jsme museli „užírat“ dobrovolníkům, jejichž balíček s obědem nám jednou nějaká dobrosrdečná paní nabídla, protože jim zřejmě přebývaly. No a když nám ho jednou nabídli, tak jsme tam začali chodit pravidelně. Nic extra to nebylo, samé (neúspěšné) pokusy o zdravou stravu, ale tak co.
Chuť nám spravovaly snídaně, které nás zasytily až do večera, kdy jsme si našli čas na nějaký ten povedený burger. Takže jsme se špatně rozhodně neměli!
