Nominace na zahraniční akce jsou vždycky napínavé. V koutku duše doufám, že se někde mé jméno objeví. Letos tomu tak skutečně bylo. Byl jsem vybrán na cestu do zámoří! Když jsem +četl, že poletím do Kanady, byl jsem více než nadšený. Poté ale přišla mírná rána. Mistrovství světa žen do 18 let. Honza Šlapáček a Filip Lefenda mi to dávali každý den sežrat, že “babskej hokej” stojí za prd. Říkám si, že mají pravdu, je to ženský hokej, navíc do 18 let, to musí být nudné. Opak ale byl pravdou. Nesmírně mě tato kategorie chytla a začal jsem se o ni zajímat. Také jsem se začal zajímat, jak slečny, které na MS jedou, vypadají. Ovšem poté mi David Schlegel zavolal a já mu musel slíbit něco, co bych raději nezveřejňoval.
David Soumar, jméno, které mi téměř nic neříkalo. Začal jsem si v eSports zjišťovat, kdo to vlastně je. První překážkou pro mě bylo, že je to slávista. Obrátil jsem se na Jakuba Mezlíka, marketingového specialistu HC Slavie Praha. Ten mi tvrdil, že je David v pohodě, rozumí sportu a dá se s ním pokecat. V tu chvíli jsem začal být klidnější, neboť jsem byl do té doby mírně nervózní z toho, že si nebudu s daným kolegou vůbec rozumět.
Let trval něco málo přes deset hodin, David postupně začal odkrývat, že Slavia Praha není nejlepší tým v republice, že není nejlepší ani v první lize. Čas od času si postěžoval na svůj “milovaný” klub. Není také divu. Kdo by si na pražskou Slavii nestěžoval, vždyť je to cirkus. Po přistání v Torontu jsme měli nějakou dobu na dopravení do míst, odkud nám jel autobus do St. Catharines, tedy města, kde se mělo MS žen do 18 let odehrát. David byl více nervózní, než bylo zdrávo, z toho, že to nestihneme. Možná to bylo způsobené tím, že jsem tak trošku flegmatik, ale měl jsem zato, že to stihneme v pohodě. A taky že ano, stihli. Sedli jsme si do autubusu s tím, že ty 2 hodiny musíme vydržet nespat, abychom se alespoň trošku srovnali s časem. Trvalo mi asi dvě minuty, než jsem vytuhnul a celou cestu prospal. David zodpovědně zůstal vzhůru a vzbudil mě po příjezdu do St. Catharines.
St. Catharines nás mírně překvapilo, neboť jsme na každém rohu viděli pozvánky na onu hokejovou akci. Česko drželo rekord v návštěvnosti na MS žen do 18 let, ale my si už po pár dnech říkali, že je jasné, že jej Kanada letos překoná. Na zápasy Kanady chodila plná aréna, atmosféra byla fantastická, stejně tak jako zázemí. Co nás ale zaskočilo ještě více, tak bylo ubytování. Místo ubytovny na nás čekala krásná dvoupatrová vila, ve které to vypadalo jako na zámku. Přeci jen jsme ale jednu vadu objevili. Jestli v pokoji bylo 18°, tak hodně přidávám. Vždy nás ale zahřálo to, že jsme leželi na společné manželské posteli. Ne, to si samozřejmě dělám srandu, oba jsme tam jeli hlavně poznat české krásky a pracovat.
V Kanadě jsme trošku postrádali sníh. Jednoho rána jsme se ale probudili a nevěřili vlastním očím. Přes noc napadlo třicet, možná čtyřicet, čísel sněhu. Celou cestu na snídani jsme si říkali, jak je to vlastně možné. Ale při příchodu do naší oblíbené “snídaňovny”, kde jsme si každý den vychutnávali brunch (vajíčka, slanina, lívance, toasty a litry javorového sirupu), nás velice sympatická servírka, jejíž hlas zněl, jak kdyby prochlastala poslední dva týdny a každý den vykouřila tři krabičky cigaret, ujistila, že je to zde zcela normální, že tohle je ještě slabota.
To, že naše holky ve čtvrtfinále se Švédkami vypadly, bereme s Davidem na svá trička. Já mám v posledních 3 měsících sázkařskou krizi – co vsadím, to nevyjde. A David? Ten kam jede, tam se prohrává. Uvedu pár příkladů. Když začal dělat pro Lva Prahu, klub krachl. Po přechodu do pražské Slavie sešívaní sestoupili. Suma sumárum, Češky sice v zápase měly o dvacet střel více, ale já o pět tisíc méně, protože prohrály 2:3.
Holky nehrály o medaile a zasáhlo to i nás. Museli jsme se totiž vydat do haly, která byla hodně vzdálená od našeho hotelu. A také tam nefungoval internet, ostatně jako téměř nikde po celé Kanadě. Press centrum tam vůbec nebylo, dobrovolníci ani nevěděli, co to vlastně je. Boj o pátou příčku holky zvládly, a tak na konci turnaje panovala dobrá atmosféra. Finální den jsme si užili na maximum a pak už nás čekala dlouhá cesta letadlem, kterou nám ale zkracovala whiskey s colou. Pokud bych tedy měl shrnout celý “výjezd”, jsem rád, že jsem Davida poznal a Kanadě dávám deset z deseti!
