Blog z MS žen v Kamloops

V době, kdy se zveřejňovala nominace na zahraniční cesty, jsem působil u eSports něco málo přes půl roku, tudíž jsem ani nedoufal, že by se mohlo mé jméno v seznamu objevit. V červenci loňského roku jsem byl na dovolené v Norsku a jednoho pozdního večera jsem seděl na verandě a najednou přišla notifikace s Davidovo příspěvkem. Otevřu, projíždím post a na mé jméno jsem nenarazil. “Okej, tak třeba příští rok,” říkám si. Příspěvek jsem však raději projel ještě jednou a vidím – MS Žen – Kamloops – Jan Havlovic. Toto zjištění mě velmi příjemně překvapilo a hned jsem začal googlit, kam že se to s eSports podívám.

Čas plynul velmi rychle, a já si rázem uvědomil, že zítra ráno odlétáme. Ohledně letu jsem měl poměrně obavy, neboť nás čekala cesta, která dohromady zabrala zhruba 24 hodin. Nakonec vše proběhlo vcelku pohodě a do místa určení, tedy Kamloops, jsem se ve zdraví dostali. Nicméně, nutno uznat, že při posledním letu z Vancouveru do hostitelského města naší trojici polil pot, neboť letadlo od společnosti Air Canada vypadalo přinejmenším pofidérně. Naštěstí vše dobře dopadlo, avšak hned po příletu se objevila nepříjemnost v podobě Láďova ztraceného kufru….

Za velkou louží jsem nikdy nebyl, tudíž chvilku trvalo, než jsem si vlastně uvědomil, jak je Kanada odlišná od evropského stylu. Hned první večer jsem zašli na večeři do místního fastfoodu, kterých je zde opravdu požehnaně. Co vám budu povídat, přežrali jsme se jako prasata…. A hned poté jsme zvládli i úkol v podobě nalazení obchodu s alkoholem. Pivko po celodenní cestě opravdu bodlo!

Druhý den jsem se po úspěšném vyřízení akreditací dozvěděli o možnosti bezplatného odvozu pro akreditované osoby. Nejdříve jsem se drželi zkrátka, neboť jsme nechtěli zneužívat pohostinosti místních lidí, avšak postupem času se lenost dostavila a nejčastějším řešením situace s odvozem byla věta – “Vojto, zavoláš tam?” 🙂

Kamloops je malé městečko na půl cesty mezi Vancouverem a Calgary, tudíž jsme příliš nechápali, proč je MS zrovna tady. Ano, Kamloops je malé, roztáhlé městečko, nicméně hned po prvním dnu jsme cítili pohostinost místních lidí, kteří mají neustále úsměv na tváři, jsou otevření a dělají vše proto, aby se člověk v jejich městě cítil jako doma. A opravdu, z místní atmosféry byl každý z naší tříčlenné partičky nadšený!

Hlavním posláním naší mise bylo samozřejmě ženské MS, avšak samotnými výsledky a výkony bych se zaobírat příliš nechtěl, to si můžete přečíst na hokej.cz. Při cestě do Kamloops jsme s klukama debatovali, jak si práci rozdělíme a představovali jsme si, jak si každý večer minimálně dvě, tři pivka dáme. Opak byl pravdou, dvě pivka jsme si dali, avšak na pokoji a v průběhu dodělávaní restů, které se nám za celý den nahromadily.

Práce bylo opravdu “jako na kostele”, nicméně díky skvělé partě, kterou jsme vytvořili, jsme všechny obtíže a překážky velmi hravě zvládli. Bylo pro mě velké překvapení, jak jsme se jako parta dokázali za necelých jedenáct dní stmelit a nejlepší na všem je, že naše konverzace neutichla příletem do Prahy, avšak pokračuje i měsíc po skončení MS díky naší skupinové konverzaci na FB.

Hlavním dnem, na který jsme se všichni tři těšili, byla sobotu. První den, kdy jsme si šli opravdu vyhodit z kopýtka. Atmosféru v podniku “Frick and Frack” nám zpříjemňovala trojice “fotrů”, neboli tátů tří hráček z českého výběru. Pivka rychle přibývala, stejně jako sranda u stolu. Následný průběh večera už velmi detailně popisovali kluci ve svých blozích, nicméně já se vám pokusím přiblížit jinou část večera.

Party už se blížila ke konci a jediný, kdo chtěl na Columbia Street zůstat, byl nezletilý Vojta. Díky mým přesdvěčovacím schopnostem jsme Vojtu přesvědčili a mohli vyrazit na pokoj. Zajímavostí je, že nás vezla dívčina,, která s námi strávila podstatnou část večera, i tak tvrdila, že neměla ani jeden drink. Normálně bysme jí za volant asi nepustili, ale v danou chvíli nám to bylo vcelku jedno – hlavně už do postele! Problém nastal, když jsem zjistil, že jsem ztratil peněženku. Následoval návrat na Columbia Street, kde jsem pochopitelně nepochodil. Vojta dosáhl svého, vrátil se na Columbia Street a já se vydal na vlastní pěst hledat své ztracené doklady, peníze, kreditky…

Pamatuji si, že jsem cestou narazil na jednoho asijského poldu, kterému jsem zřejmě něco říkal, avšak pochybuji, že z mého kostrbatého mluveného projevu něco pochytil. Po zhruba 45 minutách hledání jsem padl na pokraj vyčerpání, stopl jsem si taxi, které mi v 6:43 dovezlo na pokoj. Ano, byla to hodně zajímavá párty.

Problém nastal druhý den, neboť se hrálo už 13:00. Kluci vyrazili beze mě, nicméně i já jsem na sebe nenechal dlouho čekat a dorazil za nimi. Hned po příchodu do “tiskáče” se mi dostalo úsměvného pohledu sedícího Vojty, který situaci evidentně nezvládl, prostě si opřel hlavu o stůl a usnul. Den jsme nakonec přečkali, nicméně jako správní Češi jsme si večer pivečko prostě neodpustili!

Závěrem bych chtěl poděkovat Láďovi i Vojtovi za skvělé zážitky, které bych někým jiným jen těžko zažil! Zároveň bych chtěl mockrát poděkovat celému vedení eSports v čele s Davidem, neboť bez něj bych se na takovou akci jen stěží podíval!