Vidět zápas českého národního týmu na mistrovství světa je snem asi každého hokejového fanouška, včetně mě. Ideální příležitost jej zrealizovat se naskytla minulý rok, kdy se turnaj odehrával v Praze a v Ostravě. V té době jsem však hrubě podcenil jak cenu, tak rychlost prodeje vstupenek a v době, kdy jsem si chtěl lístky zakoupit, zbývala volná místa už jen na „atraktivní duely“ typu Rakousko – Francie.
Když mi někdy v průběhu minulého prosince přišla na facebooku zpráva, že jsem byl vybrán do novinářského týmu eSports pro nadcházející mistrovství v Moskvě, ani chvilku jsem neváhal. Na tři týdny jsem nechal školy a vydal jsem se na východní kraj Evropy.
Přílet do ruské metropole se odehrál hodinu nebo dvě po půlnoci, o několik minut později jsme již s kolegy stáli před moderní halou VTB Ice Palace. Právě toto místo nám bylo na mistrovství snad větším domovem, než byt v centru Moskvy, ve kterém jsme prakticky pouze přespávali.
Hned první den mi nadělil nezapomenutelný zážitek. Radost, byť z důvodu snahy zachování profesionality trochu potlačená, z výhry 3:0 nad domácím Ruskem a zaskočené pohledy domácích novinářů mi z paměti nesmaže už nic. „Krasnaja mašina“ selhala již v prvním zápase.
Pak ale přišly první komplikace. Spolu s Martinem Tellingerem jsme měli jiné akreditace než zbytek výpravy a organizátoři moc nevěděli, kam nás mají posadit. Nejdříve nebyl problém zajít na tribunu pro novináře, ještě ten den odpoledne už jsme ale z tohoto místa byli vyhnáni. Celá situace se vyřešila až poslední týden, kdy nám bylo řečeno, že si každý den ráno musíme zajít pro bonusovou akreditaci, kterou pak musíme ještě ten den večer vrátit. Do té doby jsme celý turnaj s pořadatelskou službou hráli hru na schovávanou, přičemž jsme většinou prohráli.
Slibně rozehraný turnaj pak pro českou reprezentaci skončil už ve čtvrtfinále. Má vize o tom, že uvidím Vůjtkovu výpravu zvednout pohár pro vítěze turnaje, se rozplynula. Kupodivu mne však předčasný konec našich borců na mistrovství nezarmoutil tak, jak bych čekal. Zjistil jsem totiž, že díky celé atmosféře turnaje a faktu, že jsem se jí mohl pocítit na vlastní kůži, mi bylo vlastně jedno, kdo vyhraje.
Zlato si domů nakonec brala Kanada, domácí sborná si v Moskvě nechala bronz. Moskva se s námi rozloučila lijákem, v Praze pak nebylo počasí o moc lepší. Osmdesáté mistrovství světa bylo u konce. Jednomu Čechovi se splnil sen.
