Moskva? Podceňovaná megalopole, která má co nabídnout

V květnu jsem měl možnost být přítomen na Mistrovství světa v ledním hokeji v Moskvě. Zážitek na celý život a jedny z nejlepších týdnů, jaké jsem kdy zažil, bych rád sepsal do pár odstavců, aby si i ostatní mohli udělat obrázek o tom, jak to vlastně v Moskvě chodí, co se na takovém šampionátu děje a proč jsem zrovna já mohl být přítomen na tak úžasné události.

Ahoj Matěji, tady David..

Jak jsem se k tomu vůbec dostal? Jakožto redaktor a onlajnista v brněnském extraligovém klubu jsem si v lednu odbýval jako vždy svůj komentovaný přenos, když jsem nazval puk černým nesmyslem. Toho si všimla na facebooku jedna brněnská stránka se zhruba stotisícovou fanouškovskou základnou a dala jasně najevo, že daný komentátor je asi hodně mimo, když nazývá předmět na ledě černým nesmyslem.

Jak to tak běžně bývá, screenshot se rychle objevil na facebookové stránce onlajnistů a ačkoliv jsem u většiny našel pochopení, našli se samozřejmě i tací, kteří odsuzují jakékoliv jiné výrazy než kotouč a puk. V komentářích se rozpoutala vášnivá debata a mezi diskutujícími lidmi se objevil i komentář Davida, ve kterém stálo, že se možná podívám do Moskvy. Bral jsem to spíše jako vtip, nicméně mi o nějaký ten týden později zazvonil telefon.

„Ahoj Matěji, tady David Schlegel. Uvolnilo se nám místo na Mistrovství světa v Moskvě.“ Po desetiminutovém monologu jsem samozřejmě neváhal s pozitivní odpovědí a přislíbil, že pokud to jen trochu půjde, bez váhání pojedu.

Cesta za dobrodružstvím

A tak se i stalo. Na začátku května jsem měl v Brně sraz s Petrem Komárkem, redaktorem z prostějovského klubu, odkud jsme odjeli se Student Agency směr hlavní město. Jelikož jsme na letišti Václava Havla měli být v pět ráno, přečkali jsme 3 hodiny na pražském bytě mé kamarádky a po třetí hodině ranní začala naše dobrodružná noční cesta Prahou na letiště. S jedním přestupem na Karlově náměstí jsme zvládli dojet na místo určení, kde už vše proběhlo podle plánu a se zastávkou v Bruselu jsme byli nakonec ve 14 hodin v Moskvě.

Dobrodružství v podobě cesty z letiště až na byt, kde jsme měli bydlet, proběhlo bez problémů a po delším hledání nás ve druhém patře moskevského bytu přivítala milá Ukrajinka, která nás provedla bytem a ukázala nám, kam si máme lehnout. O dvanáct hodin později dorazil i zbytek party a po výměně prvních dojmů jsme se vydali s vidinou brzkého vstávání raději spát.

První dny turnaje a oťukávání s Moskvou

První den šampionátu má samozřejmě každý povinnost vyřídit si své akreditace. To jsme tedy udělali i my, k velké spokojenosti všech zúčastněných to proběhlo bez sebemenších komplikací a tak jsme začali nedočkavě vyčkávat večerní duel mezi domácími favority a českou reprezentací. Před zmiňovaným zápasem nás však čekala premiéra v podobě utkání švédských borců s Lotyši. Poctivě jsme si rozdělili práci a vrhli jsme se do toho. Pozápasové rozhovory i on-line přenosy byly zprvu lehce nervózní, všichni svou práci ale nakonec zmákli skvěle.

Po nečekané večerní výhře Vůjtkovy party jsme se po práci s pár klukama odebrali na pivko a obhlídku moskevských podniků. Jestli je něco na ruském hlavním městě opravdu super, je to taxi služba. Jak cenově tak kvalitou jsme byli více než mile překvapeni. Domů jsme se dostali někdy kolem šesté hodiny ranní, což bylo asi dvě hodiny po svítání. Naše večerní hospoda se trochu protáhla a my jsme tak stihli i ranní obhlídku Rudého náměstí.

Holky z Moskvy? Jo, tak to by šlo…

Není asi žádným překvapením, že jsme každý den potkávali tisíce a tisíce lidí, ať už po cestě na stadion, na stadionu, nebo na jiných veřejných místech v nejsevernější světové megalopoli. I my jsme čekali, že to tak bude. Co jsme ale nečekali, byla neuvěřitelná spousta žen tak krásných, že většina těch českých by se mohla klanět jejich kráse. Chcete-li někoho zaměstnat na delší dobu v Moskvě, dejte mu úkol, ať najde nějakou šeredu. Lehké to tedy mít určitě nebude.

A že jsou Rusové nepříjemní? Dostali jsme se do kontaktu hned s několika Rusy, ale ačkoliv se na vás tváří jakkoliv zle, ve výsledku jsou opravdu skvělí a přátelští. A pokud jde o mladé Rusy v klubech a hospodách, tak ti si chtějí hlavně popovídat a pomoci vám. Takové jsou naše zkušenosti. A že by angličtina byla nějaký problém? V Moskvě tedy rozhodně ne.

Kvalitní vodka za stovku

Regál s klasickým ruským alkoholem byl v našich nonstop potravinách slušně zaplněn a ceny byly více než přijatelné. Aby si člověk koupil kvalitní vodku, stačilo mít v kapse tři sta rublů, tedy zhruba sto českých korun. A pokud by vám někdo říkal, že Moskva je jedno z nejdražších měst na světě, určitě mu nevěřte. Stejně jako vodka, také jídlo se dá sehnat za super ceny a Praha je v porovnání s ruským velkoměstem pro boháče.

Čtvrtfinálové slzy

Po neuvěřitelné jízdě českých hokejistů základní skupinou přijel Vůjtkův tým prověřit celek USA. Čtvrtý tým petrohradské skupiny rozhodně nebyl favoritem a miliony lidí jak v Česku, tak v ostatních zemích světa tušily, že tohle čtvrtfinále by mělo být lahůdkou. Opak byl pravdou. Ačkoliv se hráči se lvem na hrudi dostali do vedení, nedokázali uhlídat hvězdného Matthewse, který srovnal stav zápasu, a Američané nakonec ovládli nájezdy. Se svěšenými hlavami tak čeští hráči odcházeli do kabin a my jsme v tu chvíli pocítili, jak těžké to občas mají televizní reportéři, když musí vyzpovídat obrovsky zklamané hrdiny, kteří by nejraději zalezli do postele a tři dny by tam zůstali.

A tak jsme se i my, také zklamáni z neúspěchu, museli ptát Lukáše Kašpara, proč neproměnil samostatný nájezd, který vždycky s přehledem promění, poslouchat, jak nešťastně a zároveň omluvně se snaží odpovědět a nakonec se s ním rozloučit stejně tak, jako se všichni hráči rozloučili se světovým šampionátem.

Velkolepé finále, ale vlastně celkem nuda

Vidět finále MS v hokeji naživo, to jsem si nikdy ani nedokázal představit. Teď jsem věděl, že budu u toho a ačkoliv nebudou hrát naši, tak jako tak si to užiju. Opak byl pravdou. Během finále se mi chtělo spíše spát. Ať už to bylo celkovým vyčerpáním z hokeje nebo opakovanou návštěvou moskevského klubu Kamčatka, zkrátka se mi zavíraly oči. Jedno ale vím jistě. Za poslední roky jsem nudnější finále nezažil. Že Kanada, která o rok dříve smetla Rusko šesti brankami, bude hrát s Finy v šedesáté minutě 1:0, to jsem opravdu nečekal. Finové si po povedeném průběhu turnaje sami podkopli nohy přílišným respektem k soupeři. Na Kanadu si téměř nic nedovolili a Connor McDavid si tak připsal zlatou branku.

Na závěrečný ceremoniál přišel také Vladimír Putin. Když se dostal ke slovu, atmosféra v Ledovém paláci neuvěřitelně zhoustla. Každý přítomný Rus napjatě poslouchal a vnímal každé slovo a po jakékoliv větě přišel obrovský aplaus z řad fanoušků. Ruský prezident pogratuloval Kanadě k zisku zlaté medaile, poděkoval domácí sborné za bronz a popřál hodně štěstí organizátorům dalšího mistrovství. Vidět mocného Putina na vlastní oči jsem nakonec vyhodnotil jako ještě o něco silnější zážitek, než vidět hokejové finále.

Brno, už jsem tady zas

Stejně jako do Moskvy, i zpět jsme museli být na letišti nelidsky brzo. Abychom stihli letadlo, museli jsme o půl třetí odejít z bytu. Jelikož finále skončilo někdy kolem jedenácté a na pokoj jsme se dostali po půlnoci, zkoušet spát už nemělo cenu. Navíc jsme se museli ještě sbalit. Taxikář nás hodil až před letiště, kde nás čekalo poslední příjemné překvapení našeho skorotřítýdenního tripu. Při cestě do letištní haly jsme si totiž všimli, že z autobusu kousek od nás vystupují muži s něčím blyštivým na krku.

Je to tak. Byli to Kanadští hokejisté s manželkami a přítelkyněmi, ověšeni zlatými medailemi. Když se zároveň s námi na letišti odbavili, naše cesty se rozdělili. My jsme mířili směr letadlo Vídeň, kluci ze zámoří si nejspíše hledali spoj přímo do své rodné vlasti.

Po chutné snídani jsme brzy přistáli ve Vídni, kde nás nabral opět žlutý autobus, který nás zavezl až do nejhezčího města jižní Moravy – do Brna.

Vše tedy dopadlo, jak nejlépe mohlo. Pln zážitků a pozitivních dojmů jsem se vrátil zpět domů. Za skvělý čas strávený v Moskvě bych rád poděkoval všem lidem, kteří mi umožnili se tam podívat, tedy hlavně klukům z Komety, kteří mi dali šanci a pak Davidovi, který se nebál mě s sebou vzít.