Strach a stres. Člověka někdy tyto dva ne zrovna pozitivní faktory zasáhnou tak prudce, že je jimi naprosto svázán. Musím se přiznat, že já patřím přímo k extrémním případům, které tito pánové umí ovládnout a tropí si s nimi, v podstatě co chtějí. Navíc v doslova nejméně vhodné okamžiky, ke kterým u mě patřily ty těsně před letošním mistrovstvím světa v ledním hokeji.
Na nevšední událost jsem se od chvíle, kdy jsem na ni byl coby všetečný sportovní pisálek nominován, nesmírně těšil. Jenže krátce před jejím začátkem mě zaskočili svým nenadálým útokem, ba bych hokejovou terminologií prohlásil až nepříjemných krosčekem, právě strach a stres, či chcete-li tréma. Najednou jsem – pár dní před plánovaným odletem do Moskvy – svůj pohled na celý šampionát úplně změnil a nejraději bych zůstal doma „za pecí“, jako nějaký „Hloupý Honza“. Když už jsme ale u nadsázky á la pohádkové prostředí, nesmím zapomenout ještě na jednu velice důležitou postavu. V pohádce by to mohl být třeba princ, princ David. Nenechte se však mýlit, tenhle „princ David“ při šermířských soubojích nerozbíjí zrcadla a nevybírá si budoucí choť jako jeho kolega ze slavné hudební pohádky Co takhle svatba, princi? Naopak. Svým diplomatickým uměním (příslušníkům panovnické dynastie ostatně nesmí chybět) mě přesvědčil, abych na mistrovství přeci jen jel a strach se stresem zahnal na míle daleko. Jako nějaká pohádková strašidla.
Ještě předtím, než se mi otevřely brány metropole širé Rusi, mne čekala jedna, dalo by se říct, adrenalinová premiéra. Poprvé jsem usedl do letadla a při vzletu zažil lehký pocit nejistoty, leč vzápětí ji vystřídal klid. Bylo vzrušující pohybovat se na úrovni roztodivných bílých či šedých boubelatých mraků, na které jinak hledím jako na stovky kilometrů vzdálené. Přesně tak mi zase připadala krajina pode mnou, jež střídala podobu lesů, polí, luk a měst. Podobu Moskvy na sebe však navléknout nemohla. Jižní moskevské letiště Domodedovo, na němž jsme přistáli, totiž od samotného velkoměsta leží dobrých devadesát kilometrů. Takže jsme s kolegou Matějem Lažou, s nímž jsem cestoval, hned vyzkoušeli první ryze ruský dopravní prostředek. I přes řadu přemlouvání od mile se tvářících chlapíků to nebylo taxi, nýbrž speciální vlak zvaný Aeroexpress.
Ten pelášil po kolejích jako divý a za necelý fotbalový poločas, tedy pětačtyčiřicet minut, jsme se ocitli v centru Moskvy. Druhý den mělo mistrovství začít, ale kde na něj poutají reklamy, billboardy nebo velké vývěsní plachty? Propagace této velké akce mi v tuto chvíli připadala nulová. Zato dlouhé ulice, či spíše bulváry, lemovaly zástupy mužů v černém. Ne, další díl populární americké akční komedie se zde netočil, to „jen“ příslušníci Schutzstaffel, tedy promiňte, moskevské policie (když tyto dvě složky jsou si tak podobné…), trénovali na velkolepé oslavy devátého května. Právě v tento den si Rusové připomínají konec druhé světové války, která pro ně – i zásluhou „geniální“ taktiky soudruha Stalina – znamenala opravdovou tragédii.
Podél strážců zákona jsme putovali po ulici Pavěleckaja, kde se mělo nacházet naše ubytování. Ať jsme ale chodili, jak jsme chodili (i s mapou), stále jsme onen dům, který se měl na necelý měsíc stát naším domovem, nemohli najít. Občas nám při nesmělém dotazu v jazyku Shakesperově pomohli samotní policisté, abychom se k objektu alespoň více či méně přiblížili. Nakonec jsme jej přeci jen nalezli, jenže u vchodů žádné zvonky… Nebyly to ty správné. Budovu jsme tak obešli a ejhle, to bylo ono! Pomocí kratičké domluvy a výtahu jsme se dostali až k útulnému apartmá o několika pokojích se sympatickou paní domácí. Pro změnu epizodní scénka z dobrodružného románu.
Večer za námi dorazil i zbytek naší novinářské výpravy a mohli jsme se tak všichni začít plně koncentrovat na začínající zápolení těch nejlepších hokejových reprezentací.
Projít až do jeho epicentra však nebylo zase tak snadné. Vstup do moskevské VTB arény neboli Ledového paláce, jako by se rovnal tomu nejpřísněji střeženému trezoru. Není žádným tajemstvím, že si Rusové na perfektní úroveň svých bezpečnostních oddílů potrpí, a opatření v rámci mistrovství světa nebyla žádnou výjimkou. Armáda, ostraha a policisté se psy, detektory nebo rovnou samopaly bedlivě strážily každičký kousek prostoru, kde se denně pohybovaly tisíce nadšených hokejových příznivců, případně také houfy po informacích lačnících žurnalistů. A co teprve, když se na ploše ledového kolbiště objevil druhý nejmocnější muž Ruské federace Dmitrij Medveděv. To se už se schylovalo k pikantní ouvertuře celého turnaje. Domácí sborná narazila hned na úvod na český tým. „Krasnaja mašina“, jak hlásal rudě zářící nápis na stadionu, si však pořádně zadrhla motory. Bum, prásk, pic! A svěřenci Vladimíra Vůjtka „bolševika“ k údivu domácího publika srazili do kolen.
I já jsem z toho pochopitelně měl ohromnou radost, ale slavit na tribuně rozhodně mým úkolem na šampionátu nebylo. Zato ohlasy s hráči po zápasech, to už byl poněkud jiný a zásadnější šálek kávy, nebo spíše sklenice kvasu, abych trochu harmonizoval s ruskými podmínkami. Chvíli před koncem téměř každého duelu jsem tak letěl z novinářské tribuny dolů do mix-zóny, kterou hráči vždy procházeli. Souboj českého mužstva s Ruskem pro mne v tomto ohledu nebyl prvním. O něco, co by se, dejme tomu, dalo nazývat ohlasem, jsem se pokoušel již po předchozím utkání Švédska s Lotyšskem. Tre Kronnor si překvapivě s houževnatými Lotyši dlouho nevěděly příliš rady a udolaly je až v prodloužení. Přesto jsem jako respondenta pro krátký pozápasový rozhovor, zvolil hráče ve žlutém dresu – brankáře Jacoba Markströma.
Dvoumetrovému urostlému chlapovi s rezavými vousy jsem položil jednu otázku, pak druhou (samozřejmě anglicky, švédštinu neovládám). Pokaždé se mi dostalo výstižné odpovědi a musím konstatovat, že švédská jednička mezi třemi tyčemi ovládala angličtinu opravdu zdatně. Pak jsem položil další dotaz: „Jak nám může vaše výhra na úvod turnaje pomoci?“ Markström se začal přátelsky smát a přidal naprosto smysluplnou odpověď. Byť měl v nohách kilometry a v mix-zóně panoval dosti značný hluk, pochopil mé přeřeknutí a mě tím vlastně vysvobodil z hrozícího trapného okamžiku. Také by se jako pohádkový princ-osvoboditel neztratil….
To už jsem ale moc odběhl od původní dějové myšlenky. Po vítězném střetnutí českého národního týmu s Rusy panovalo v mix-zóně veselo. Nechyběla tu početná sorta českých mediálních zástupců, kteří se mačkali jeden na druhého na umělohmotné panely. Právě ony byly tím jediným, co oddělovalo novináře od hokejistů. V řadě dobře naladěných borců se mi – po domluvě s tiskovým mluvčím české reprezentace, panem Zikmundem – podařilo odchytit střelce a první a současně vítězné branky, obránce Tomáše Kundrátka. Hovořil jsem tím pádem se svým krajanem, ovšem pozor, na region přesným krajanem. Tedy aspoň co se týče kultury – Tomáš Kundrátek stejně jako já pochází z Hané. A tak jsme si během rozhovoru povídali, povídali a čas letěl. Inu, znáte to: Hanák, než se rozkéve…. Až interview konečně skončilo a ke mně přišel pan Zikmund: „Vy ty rozhovory zkracujte. Tady je to fofr, tři otázky a dost,“ pověděl mi přísně. Ve skutečnosti to však zle vůbec nemyslel. Jeho profese mu to holt kázala. Navíc, když viděl, jak se má rozmluva s Kundrátkem vleče, myslel si v nadsázce, že se o něm chystám napsat knihu. Třeba na to v budoucnu opravdu dojde, kdo ví.
Postupně mých rozhovorů přibývalo a přibývalo a společně s jejich počtem šla nahoru i má kvalita jejich provedení. Mluvil jsem kupříkladu mimo jiné skoro se všemi českými hráči, čímž jsem – upřímně a neskromně řečeno – uspokojil i své ego hokejového fanouška. Jedné kuriózní situaci jsem však přeci jen nevyhnul.
Pro web hokejové Ligy mistrů jsem dostal za úkol udělat interview s kapitánem Švýcarska Andresem Ambühlem. Země helvétského kříže zrovna trénovala před důležitým zápasem s Čechy, který měl rozhodnout o tom, zda postoupí či nepostoupí do čtvrtfinále. Švýcaři po skončení tréninkové jednotky prošli „mixem“ a my jsme ještě s jedním kolegou úspěšně zkušeného mazáka s desítkou na drese zastavili. Kolega se ptal jako první, byl starší a navíc měl na Ambühla přichystáno daleko víc otázek než já. Když už se jeho dotazy chýlily ke konci, přišel švýcarský tiskový mluvčí (správně by se asi mělo říkat manažer pro média) a naznačil, aby kolega po hokejistově odpovědi rozhovor ukončil. Následně odešel na druhou stranu mix-zóny.
Kolega ještě položil jednu otázku nad rámec a poté skončil. A protože manažer pro média byl stále v nedohlednu, osmělil jsem se dotázat Andrease Ambühla také já. Švýcarský kapitán si mne vyslechl a začal mi odpovídat. V tom jej ale přerušil navrátivší se mluvčí – mimochodem, jmenuje se tak trochu legračně, Janos Kick – a odvedl ho do kabiny. Přitom ke mně ještě prohodil: „To snad není možné, vy jste opravdu šílený. Říkal jsem poslední otázka….“ V ten moment jsem se cítil docela provinile, ovšem pak mi došlo, že k tomu není důvod. Choval jsem se jen jako novinář – a těm se prostě takové věci někdy stávají. Bral jsem tedy tu příhodu pouze jako dobrou zkušenost do budoucna, ostatně jako všechno, čím jsem si během mistrovství světa prošel.
Vzápětí nastalo čtvrtfinále a do té doby téměř suverénní český tým změřil síly s mladičkým výběrem Spojených států amerických. Stejně jako spousta mých kolegů jsem věřil, že přes něj hladce přejdeme a otevřeme si brány semifinále. Jenže ouha, Američané nás vyřadili po samostatných nájezdech a mne tak po utkání čekaly rozhovory se zklamanými hráči se lvíčky a orlicemi na hrudi. Uvědomil jsem si však jeden podstatný fakt – i takové chvíle novinář ve své kariéře mnohokrát zažije a nesmí jim podlehnout. Rozmluvy se zkroušenými reprezentanty pro mě tak znovu platily za vhodný a solidní poznatek.
I proto jsem se ve finále tolik těšil na finále. O zlato si to rozdaly Kanada s Finskem a kolébka hokeje nakonec po sedmi letech turnaj přeci jen ovládla (v roce 2007 toho shodou okolností dosáhla také v Moskvě). V mix-zóně jsem si vytipoval rozveseleného kanadského zadáka Michaela Mathesona a interview s ní stálo skutečně zato. Byl plný pozitivních emocí, euforie a pořádně nevěděl, jak a co mi má odpovídat. Každopádně i praxe formou takovéhoto rozhovoru se mi náramně hodila. K tomu jsem si ještě mohl vychutnat ten úžasný pocit, když se jen několik decimetrů ode mě objevil posvátný pohár pro světové šampiony. Mocná to nádoba, říkal jsem si v duchu. Mocného jsem v ten slavný den viděl ještě něco, přesněji někoho. Ruský prezident Vladimir Putin mne ale tolik nenadchl. S Kanaďany, ověnčenými zlatými medailemi, jsme se pak s kolegou ještě potkali na letišti, když jsme dějiště mistrovství opouštěli.
S partou úžasných lidí jsem prožil jeden velký nevšední zážitek, na který budu bezesporu vzpomínat po celý život. V paměti mi už nenávratně utkvělo, jak jsem se přes nervy dostal až k světovým šampionům v ledním hokeji pro rok 2016.
