Píše se rok 2021, Česko už opět půl roku žije v lockdownu, začíná se ale blýskat na lepší časy. Mezi první uvolnění patří otevření škol, které je naplánováno na květen. Datum se shoduje i se začátkem Mistrovství světa v hokeji v Rize. Do určité chvíle mě nenapadlo, že by tyhle události mohly mít souvislost, kromě toho, že budou připomínat, že svět je zase v pořádku a pandemii pomalu porážíme.
To se ale změnilo ve chvíli, kdy mi volal David Schlegel s nabídkou, jestli bych nechtěla jet s nimi na MS, že jim někdo vypadl a nabízí to mně. Koukala jsem jak puk. Když jsem nastoupila v roce 2018 do redakce Motoru u nás v Budějcích, byla jsem šťastná, že jsem tam a nikdy by mě nenapadlo, že se můžu dostat až na Mistrovství světa. Chvíli jsem z hovoru s Davidem byla v šoku, ale strašně šťastná. Hlavou mi běželo, jak to udělat. Pustí mě ve škole? Zrovna teď, když se otevírají školy? Své obavy jsem řekla i Davidovi a slíbila, že se druhý den ozvu hned jak promluvím s ředitelem. Mé obavy se bohužel naplnily, kvůli blbému načasování jsem nebyla z práce uvolněna, pan ředitel mi však řekl, že příští rok by to šlo, jelikož vše bude vědět dopředu a situace ohledně covidu by mohla být klidnější. Bála jsem se, že nabídka ze strany esports už nepřijde, a tak jsem se stala snad jedinou učitelkou v ČR, která obrečela otevření škol. A nenáviděla Babiše zas o něco víc. Blbě to načasoval.
Naštěstí nominace na MS ve Finsku přišla a tentokrát mi v cestě nestálo už nic. Pro někoho teda byla menší překážkou daleká cesta, já mám ale velké štěstí, jelikož disponuji speciální schopnosti, a to sednout do auta a okamžitě usnout. Můžu si to dovolit, protože neřídím. Moje cesta tedy vypadala tak, že jsem v Praze nastoupila a probudila se v Tallinu, kde jsme přestupovali na trajekt.
Občas jsem se ale probudila na přestávku na záchod. A na jedné zastávce někde v Litvě začaly kolovat zvěsti o tom, že na ubytování pro tamperskou skupinu není sprcha. Trochu jsem koukala, ale říkala jsem si, že to přeci není možné. Pak někdo řekl, že sprcha tam je, ale pouze saunová. To mě uklidnilo a nic mi nebránilo v klidu sednout do auta a spát dál.
Když jsme po několika hodinách dorazili na ubytování, prohlíželi si místo, které bude naším domovem pro následující dva týdny, měla jsem pocit, že se nacházím v ráji. Ale pak to přišlo. Sprcha tu opravdu není. A sakra… co budu dělat? Prvotní reakce byly rozpačité, ale pak se nakonec vše vyřešilo. V sauně se dala ohřát voda v sudu, kterou jsme se mohli umýt. Vždycky jsme si nabrali ze sudu vodu do lavoru a polévali se takovou naběračkou. Nakonec to bylo příjemné a mělo to své kouzlo. Horší bylo mytí hlavy, na dlouhé vlasy to chtělo asistenci, to se nedalo zvládnout. Mou asistentkou na mytí hřívy se stala Adél a já jí to vždy oplatila. Takže vše se vyřešilo, a naopak jsem si netradiční večerní hygienu užívala.
Největším zážitkem ale nebyla „sprcha“ v sauně ale samotná sauna. Co by to také bylo za výlet do Finska bez finské sauny. Skoro každý večer probíhal saunový ceremoniál, který se skládal z roztopení sauny, samotného saunování, polévání horkých kamenů, následné točení ručníkem a skok do jezera na závěr. V mém případě se nejednalo o skok do jezera, ale o pomalý vlez a potopení těla (bez hlavy). Poprvé mě to úplně bolelo, voda byla šíleně studená, mé tělo není zvyklé. Ale na konci MS se zlepšovaly výkony nejen našich hokejistů ale i moje výkony v otužování.
Co se týče naší práce, mohla jsem si toho hodně vyzkoušet, dále se posunout. Bála jsem se, abych vše zvládla, jelikož jsem furt nechápala, proč zrovna já. Obavy ale byly zbytečné. Vždy se našel někdo, kdo mi, popř. poradil, pomohl a já si i samotnou práci velmi užívala. Nejvíce mě bavilo točit videa s fanoušky.
Bylo to prostě skvělý, moc jsem si to užila a budu na tohle vzpomínat do konce života! Děkuji moc za tenhle zážitek. Viděla jsem své idoly Pastrňáka a Granlunda, borce, co pomohli svým týmům k medaili a zajistili tím, že Mistrovství světa v Tampere nebylo pro mě a další fanoušky jedno malé zklamání, ale jedna velká radost. Jsem šťastná, že jsem je viděla naživo hrát.
Česko na tohle čekalo 10 let, já celý život. Je to prostě splněný sen.
