Mistrovství světa je jeden z vrcholů kariéry nejen pro sportovce, ale i pro nadšence nebo začínající žurnalisty. Pokud je zakončen úspěchem v podobě medaile týmu, kterému ji přejete, je o to chutnější a zážitkově bohatší.
Deset let čekání je u konce
Stojím v rohu mixzony a očima přes dav u mantinelu hledám českou vlajku stoupající ke stropu Nokia arény. Přes veškerý šum, který vzniká v prostoru určeném novinářům, se snažím vnímat národní hymnu. Cítím hrdost, že to tým dokázal. Po deseti letech veze z mistrovství světa placku. Po snovém obratu z 1:3 na konečných 8:4 v posledním zápase proti USA má bronz zlatou příchuť. Teda aspoň pro mě.
V ruce mám papír s poznámkami. Opadá ze mě tíha, která by v případě porážky byla hodně svazující, protože vracet se domu s prázdnou, a ještě odpovídat na otázky, co se stalo a co bylo špatně se nikomu nechce. Nemá ani smysl se na okruhy napsané na kuse listu upínat.
Z ledu se nejprve rychlým krokem odchází američtí hráči, v jejichž obličejích lze číst, jak moc pro ně hořká porážka je. Smutnou atmosféru výběru USA ale několikanásobně převrší česká radost. Silný moment, který si chci uchovat ve své paměti. Češi rozdávají úsměvy na všechny strany a radují se ze zisku bronzové medaile.
Pojedeš jako náhradník
Je středa 29. ledna 2020 večer, v koupelně si čistím zuby. Pět minut před půl jedenáctou mi na mobilu cinkne zpráva od Davida, ve které se píše: „Ahoj Adélko, mohl bych Ti prosím zavolat?“ Orosím se. „Co se děje? Udělala jsem něco špatně?“ pomyslím si. Před necelým týdnem jsem se vrátila ze zimní olympiády dětí a mládeže, přemýšlím tedy, jestli jsem něco nepokazila. Vzápětí odepíšu a ptám se, jestli se něco stalo. David mi následně volá. Má pro mě zajímavou nabídku, která se jen tak nevidí. „Nominujeme tě jako náhradníka na mistrovství světa,“ zní z něho úst. Nevěřím tomu, je mi pár měsíců osmnáct a ještě zpracovávám, jaká skvělá příležitost se mi naskytla v polovině ledna v projektu „Mladí novináři“, ze kterého jsem se před pár dny vrátila. Samozřejmě souhlasím, a to i přesto, že mám minimální zkušenosti, ale touha poznání a zlepšování mě žene vpřed.
O pár dní později posílám klukům informace, které jsou k získání akreditace potřeba. O možné cestě na začátku května do Švýcarska zatím mlčím, neví o tom ani moji nebližší. Říkám si, že je ještě čas. Musím si vše nejprve zpracovat v sobě, jsem přeci jenom náhradník a jistota, že opravdu pojedu na mistrovství za pár měsíců není stoprocentní.
Pak ale přichází březen a na hlavní scénu s ním pandemie covidu, která sužuje celý svět. Nikdo neví, co se bude dít, kdy se každodenní život vrátí do normálu. Postupem času se ruší všechny akce, nedohraje se ani české extraligové play off. Pro blížící se mistrovství se stává klíčové datum 21. březen, kdy se oficiálně a definitivně odpíská. Až v tomto okamžiku oznamuji rodičům, že existovala šance, že budu součástí esporťácké výpravy do země helvétského kříže.
„Nemůžu, maturuju“
V červnu 2020 se covidové restrikce zmírňují, odjíždím tedy na sraz. Nominace se na blížící akce z důvodu nejistoty neoznamují. Proto ani s možnou cestou na nadcházející světový šampionát na přelomu května a června 2021, který má hosti Riga, nepočítám.
Zhruba tři týdny před hokejovým mistrovstvím mi volá neznámé číslo. Zvednu zvonící telefon. Slyším Pavla, který mi oznamuje, že jsem na seznamu nominovaných z loňského roku a jestli můžu jet do Lotyšska. Jsem zaskočená, nečekala jsem, že se tahle možnost může objevit.
Mám ale jasné priority – dodělat školu. „Nemůžu, maturuju,“ odpovídám. Cítím i drobnou lítost a v hlavě hledám způsob, jak zvládnout obojí. Nezbývá moc času, jak do šampionátu, tak do maturity. Proto v tomhle boji vyhrává „zkouška z dospělosti“, protože příprava a nervy už jsou nějakou dobu na pochodu. „Třeba se mi cesta poštěstí příští rok,“ pomyslím si v duchu.
Na červnový sraz už jedu s čerstvou maturitou v kapse a klidným vědomím. Už v pátek večer se oznamují nominace a moje jméno v jedné z nich figuruje. Skutečně potvrzeno, pokud covid dovolí, pojedu v květnu 2022 do Finska na mistrovství světa.
Čekání za bronz rozhodně za to stálo
V prosinci začíná kolotoč řešení akreditací a kvůli koronavirovým mutacím nikdo neví, za jakých okolností a podmínek šampionát plánovaný v druhé polovině května proběhne. Do toho koncem února 2022 dochází k vpádu ruských vojsk na Ukrajinu a já cítím, že má vysněná cesta na hokejové mistrovství je znovu ohrožena.
Plánování pokračuje, v květnu se ladí poslední detaily. Ve čtvrtek 12. května v brzkých ranních hodinách skutečně vyrážíme auty směr Tampere. Nevím, co mě čeká, ale cítím, že jsem za ty dva roky dokázala pochytit nové věci, které bych nyní mohla i více uplatnit.
Když se ohlédnu zpětně, nedokážu si sama sebe představit, co bych na MS v 18 letech zvládla. Byla jsem ještě pískle, a stále se tak cítím, v té době ještě víc nepolíbená.
V pátek dopoledne přijíždíme do centra šampionátu a začíná velká jízda. Snažím se užívat si každý moment, každou chvíli, ať už se jedná o hokej, pokec s naší početnou výpravou, nebo procházka v Tampere. Pokouším se nasávat zdejší atmosféru i zkušenosti, které tahle vrcholná akce nabízí.
Stále nevěřím, že se to skutečně podařilo. Jsem ráda, že mám možnost vyzkoušet si od všeho něco – onlajn, rozhovory s hráči i fanoušky, tvorbu článků na hokej.cz…
A to až do posledního dne, kdy čtveřice nejlepších týmů bojovala o cenné kovy. Můj pohled na zisk bronzu už jsem popsala. Je to splněný dětský sen. Jako malá jsem sedávala přilepená očima k televizi a hltala každý zápas. Nedokážu ani popsat, co pro mě znamenalo být přímo v dějišti.
Byla to pro mě nezapomenutelná jízda okořeněná posledním zápasem české reprezentace, který byl podpořen mottem mistrovství „making miracles“. Výhru vnímám jako takový malý nečekaný zázrak. Moje první účast na světovém šampionátu a hned placka.
Je spousta momentů, které jsem zažila a které nechci zapomenout. Ať už jsou to ty negativní, ze kterých se můžu poučit, nebo ty kladné, kterých rozhodně bylo mnohem více a jsou zdrojem mé motivace. Vytvořila jsem si spoustu silných zážitků, poznala skvělé lidi, vyzkoušela si roztopit finskou saunu.
Jsem neskutečně vděčná, že jsem mohla být součástí. Doufám, že jsem byla i v některých ohledech přínosná. Děkuji moc Davidovi i ostatním za příležitost, která mě motivuje nadále se zlepšovat, děkuji partě, která se na MS sešla. Byla to nezapomenutelná jízda, o zábavu rozhodně nebyla nouze. Jsem vděčná i o neskutečnou dávku nových zkušeností. Třeba se zase někdy naskytne další příležitost. Budu na sobě makat, abych příště byla ještě lepší. Zůstávám nadále otevřena novým věcem.
Kiitos eSports, kiitos Tampere & Helsinki!
