Musím přiznat, že jsem z mistrovství světa do 18 let měla velký respekt, protože jsem absolutně nevěděla, co čekat (i když jsem měla dva roky na to se alespoň psychicky připravit). Naštěstí část strachu opadla už cestou do Landshutu, když jsem s půlhodinovým zpožděním dorazila vlakem do Havlíčkova Brodu, kde už na mě čekal Milan Sochor. Znáte to. Zmizí prvotní šok a přijde takový ten pocit, že už nejde utéct.
Zbytky pochybností se rozplynuly v momentě, kdy jsme s Jankem Šimkem na ubytku asi půl hodiny nemohli zprovoznit indukční desku. Tímto děkuji dobré duši, která přes messenger fundovaně poradila. Sice zde bylo riziko, že nebudeme jíst, ale hned první večer jsme se hodně nasmáli, což naznačilo, jak bude náš pobyt v Německu vypadat. Tedy, že se budeme od rána do večera (někdy i od večera do rána, nebo teda možná od rána do rána) skvěle bavit, ale také se nám nebudou vyhýbat drobné problémy.
Díky skvělé partě jsme to všechno zvládli. První matchday jsme nemohli najít vstup na zimák a po dvou kolečkách okolo haly šli náhodnými otevřenými dveřmi okolo střídaček. Občas nám na videích chrčel zvuk, nefungovala karta nebo kamera. Na tribunách nebyly zásuvky ani stoly. Čeští hráči nepřišli na první tiskovku, protože je tam security nechtěla pustit. Nebudu lhát, o pár dnů později se mi to stalo taky. Pro další zápasy jsme si tak vytvořili vlastní mix zónu u nejhezčí šedé stěny v okolí a tiskáč si udělali ve VIPu.
A teď ty radostné drobnosti (drobnost no. 1 byl bezpochyby psíček chow chow, který se pravidelně pohyboval kolem naší ubikace). Každý náš den doprovázelo několik rituálů. Až se divím, že nám vydrželo bavit se 12 dní těmi stejnými věcmi. Něco málo jsme naznačili v našem takeoveru na instagramu, skrytý zůstal legendární playlist, kterému vévodil hit Ona ľubi pomaranče, nebo noční sledování toho nejlepšího z Riskuj! (aka Risk). Pár článků jsme napsali na naší prosluněné terase a stihli jsme oslavit i mezinárodní den tance – samozřejmě tancem a drobným domácím karaoke (do 6 do rána).
Teď k hokeji. Existovalo něco, bez čeho by snad ani nemohl začít žádný český zápas. Ano, správně. Kafe a dortík. Pro mě osobně se jinak odpolední zápasy českého týmu nesly ve znamení sociálních sítí a radosti z každého natočeného gólu – Matěj Vybíral může potvrdit. Pak jsem měla v průměru 40 minut na zpracování textů pro ČTK a hurá na onlajn z večerního utkání.
V Landshutu se hrálo od 19:30, takže vsetínská Liga juniorů mi celou sezonu byla dobrou průpravou pro udržení pozornosti v pozdních večerních hodinách. A nejen pro to. Jelikož kluci stále dodělávali texty z českého zápasu, byla jsem na onlajn sama. Naštěstí to byly poklidné zápasy, v kterých padalo jen 15 gólů, a všechno jsem bez problémů stíhala – je to jak prohra s Technikou 3:12, žádný stres. 🙂
O to víc jsem si zchladila žáhu na finále, které bylo nejlepším zápasem celého šampionátu. Turnaj skončil podle našich přání, a to vítězstvím Švédska, které porazilo vcelku namistrovaný výběr USA (jestli jsem nějakou písničku slyšela víckrát než pomaranče, pak je to rozhodně Party in the USA – tedy americký goal song). Nám se ovšem ještě loučit nechtělo a pobyt v Německu jsme si prodloužili. Už před mistrovstvím jsme si totiž naplánovali výlet do Mnichova, na který ale ani ve volných dnech nezbyl čas, a jelikož nikdo z nás nespěchal domů, tak to byla jasná volba.
O kvalitě akce tedy vypovídá i to, že mistrovství, které se konalo asi dvě hodiny od českých hranic, skončilo v neděli a já se domů vrátila v úterý odpoledne.
Bylo to nezapomenutelné. Jako mínus shledávám pouze to, že nemáme fotku u kinderkrankenhausu (uf, podruhé už to nepíšu). Je to asi jediné německé slovo, které jsme se pořádně naučili, jelikož cestou na zimák se objevovalo na každém rohu a navíc zní tak, no… německy. S tím souvisí to, že ani jeden z nás německy neumíme, takže jednou z oblíbených aktivit bylo vyhýbání se německy mluvícím lidem. Aby na nás neseslali nějakou kletbu nebo tak. Chápete. Vždyť i dějištím šampionátu Landshutu a Kaufbeurenu (asi? naštěstí jsme tam nemuseli jet) jsme hned po pár minutách dali pracovní názvy Lanžhot a Kaufland.
Do tohoto blogu se rozhodně nevleze vše. A i kdyby se tu všechno vlezlo, tak by to bylo zbytečné, protože většinu věcí běžný smrtelník, který nebyl součástí, nepochopí. Tímhle chci poděkovat za možnost jet na mistrovství. A jsem strašně ráda, že jsem tohle všechno mohla zažít právě s Jankem, Milanem a Matějem, lepší partu (a mental support při dopisování bakalářky) jsem si opravdu nemohla přát.
