Zdravím vás. Má první výprava za sportem do zahraničí se uskutečnila po třinácti odsloužených sezónách v redakci BK Mladá Boleslav, když jsem byl nominován do Stockholmu na třetí podnik Euro Hockey Tour v sezóně 2024/2025. Jakmile jsem se seznámil se jmény čtyř ostatních účastníků (plus dvou, kteří byli s týmem), člověk si uvědomí, jak ten čas letí. Nejen redakčně, ale i v jiném ohledu. Byl jsem totiž nejstarším účastníkem.
Sraz jsme měli 5. února na Terminálu 2 na letišti v pražské Ruzyni v tomto složení: Navigátor, Žrout, Učedník, Univerzál a Textař. Cesta byla fajn a start byl včas. Do Bruselu, kde jsme měli mezipřistání, jsme dokonce dorazili o pět minut dříve oproti itineráři cesty a odpočívali pod obrazem božím (asi, dle obrazu výše), než nám otevřeli letadlo směr Stockholm, do kterého se nad Švédském silně opíral vítr a zdálo se mi, že jsme v tom hučení větru o křídla dosedli až v půlce ranveje a ubrzdili to velmi těsně. Aspoň zde nemrzlo, vyjma nocí.
Navigátor nás dovedl buso-tramvajo-pěšky do hotelu Biz Apartment Hammarby Sjöstad ve čtvrti Södermalms. Na první pohled se to nezdálo, ale je to velice rozsáhlý objekt s 28 pokoji na každém patře, kterých bylo snad devět, a my byli na šestém, kde jsme měli rezervovány jeden dvojlůžkový a jeden třílůžkový pokoj. Navigátor s Učedníkem a Textařem šli do tří a přečíslili Žrouta s Univerzálem. Ačkoliv jsme byli na opačných pólech celé chodby, po celou dobu jsme byli úzce v kontaktu.
Ubytování bylo velmi pohodlné a překvapilo mě vybavení. Nechybělo ani žehlicí prkno s žehličkou, kávovar, rychlovarná konvice apod. „Manželská“ postel naštěstí byla dvojdílná, tak se na obou pokojích udělala mezírka.
Ještě ten večer jsme vyrazili obhlídnout okolí, prosondovat, kde se dá co spapat a za kolik, a naštěstí jsme měli kousek od hotelu Lidl a COOP, abychom měli co k snídani, a potom jsme měli školení o správném fungování kamery s mikrofonem a o jejich držení, kdy náš školitel trval na tom, aby si to každý vyzkoušel nyní a pak i naostro v herních dnech. Po večeři jsem musel spěchat s preview na první zápas se Švédy, na který jsem se dobrovolně přihlásil ještě na letišti. Ostatní měli poté volno, ale po náročné cestě šli povětšinou dřív spát.
Ráno jsme si dali sraz dole v recepci a Navigátor našel super zkratku přes baráčkové a panelákové sídlišťátko k Avicii Areně (viz mapa). Tam jsme si vyřídili akreditace, prošli od tamní ostrahy osobní prohlídkou důkladnější než na letišti, a pozorovali první trénink našich hokejistů i nové barvy v aréně, jež procházela celý rok rekonstrukcí.
Jakmile trénink skončil, natáčely se videa a psaly články. Prvního se s vervou chopili Navigátor s Učedníkem, zatímco Textař s Univerzálem se postarali o články. A Žrout dělal co? Nežral, ale učil se stříhat video úplně stejně jako dva další a také jako sám vedoucí výpravy, protože (jak jinak) technické problémy s rozměry videa. Žrout si myslel, že jim předejde koupí nového notebooku den před odletem :))), ale i tak, ty, co se objevily, vyřešil (ale to si on také jenom myslel :)))
Na návrh Univerzála a Textaře jsme po vyřešení videí a článků navštívili na ostrově Djurgården slavné Muzeum Vasa s obří zachovalou lodí ze 17. století, což je jedna z nejvýznamnějších technických památek té doby na světě. Samotný pohled na ni byl impozantní a dechberoucí, další expozice byla velmi poučná a podávala svědectví, jak se tenkrát žilo. Co zamrzí, tak že není vstup povolen dovnitř lodi, protože ta je nepřetržitě ve stavu opravy a skoro 400 let staré dřevo by zátěž turismu nevydrželo. I tak jsem zadoufal nahlas, že bych jednou rád viděl tuto loď (originál, nikoliv repliku), jak se stane opět plavby schopnou a odbyde si svou druhou panenskou plavbu se všemi fanfárami, tentokrát s daleko lepším koncem. Celkem škoda, že se nedochovala závěrečná zpráva objasňující příčiny ztroskotání této lodi při první panenské plavbě. Dále jsme navštívili nedalekou kavárničku u přístavu, kde se Žrout málem zamiloval do tamní servírky vysoké jak Eiffelovka a ona do něj, zdálo se málem taky, když mrkala očkama, začala zmatkovat při podávání kávy, kterou téměř přelila přes okraj hrnku. Před návratem do haly jsme vyhledali ještě Aviciiho muzeum, kde jsme se zdrželi jen chvilku.
Zpět ve skoro po vršek spodní polokoule zaplněné Avicii Areně jsem psal onlajn velice zajímavého utkání, v němž jsme přejeli Švédy 4:1. Po skončení zápasu a natočení videí přišel Navigátor se stížností. Dohnalo nás, že si Žrout myslel, že vyřešil problém se střihem, protože se objevil nový zádrhel se střihovým programem, který kvůli černému pozadí byl na první dobrou prakticky nezjistitelný. Navigátor přiměl Univerzála a Učedníka, aby celá videa přeformátovali nějakým super pomalým internetovým programem do správného rozměru, ale udělat byť jen první video trvalo celou věčnost. Žrout znovu zapojil mozkové závity a problém nakonec mnoha pokusy vyřešil v samotné střižně da Vinci, tentokrát už definitivně. Díky tomu se naskytl prostor naučit to i Učedníka, který se tomu dosud vytrvale vyhýbal, ale měl dvě věci: smůlu, že musel, a nakonec pak radost, že to už také umí. I tak jsme opouštěli arénu až před půlnocí, kdy nás odtamtud vyháněla sekuritas. Práci jsme si přinesli na pokoje, kde se vše pod dohledem Navigátora do jedné ráno dodělalo.
V pátek jsme měli po tréninku týmu víceméně volno, tak se šlo do města. Prošli jsme historické centrum Gamla stan na ostrově Stadsholmen. Vstupné do většiny z toho bylo ale drahé, tak jsme si to prohlédli jen zvenčí a Navigátor přišel s náhradním programem. Jeli jsme autobusem na periferii, kde jsme přešli ohromnou louku k muzeu sportu, kde byly zajímavé atrakce, v nichž se nejvíce vyžívali Textař s Navigátorem. Byla tam elektronická atletická dráha měřící výbušnost rozběhu, nebo lezecká stěna či prudkost hodu házenkáře na terč. Navigátor se alespoň rychlostí něco přes 50 km/h přiblížil polovině rekordu profesionálů.
Před setměním jsme museli běžet zpět, abychom stihli v Avicii Areně tamní utkání hvězd. Žrout s Navigátorem sledovali utkání švédských legend jako bratry Lundquistovy a jiné proti jejich zahraničním tradičním soupeřům, mezi nimiž nechyběli čeští bývalí hokejisté Patrik Eliáš a Jiří Tlustý. Ostatní trojice, kterou střídavě doplňoval Navigátor, dodělávala dole v pressce své nedodělky, abychom pak mohli ochutnat vynikající bagety z obchodního domu hned vedle areny.
V sobotu jsme si přivstali, čekal nás všechny nabitý program se špatnými stravovacími návyky a stresem s tím spojeným. Já psal od čtyř onlajn, zase Švédy, kteří před téměř vyprodanými tribunami opět zklamali, a podezříval jsem se z toho, že jim nosím smůlu, když jsem tam byl z velké části z naší výpravy samojediný, protože zbytek byl zase dole v pressce a zpracovával videa s články, nejvíce jich měl Textař při pomoci Navigátora a Učedníka s Univerzálem, jenž zastal jakoukoliv pozici. Jejich přízviska jsou dle jejich pracovního zařazení jasné, ale co Žrout?
Kvůli nabitému programu museli všichni obědvat, spíše už skoro večeřet bez oběda jednotlivě, ale jeden z výpravy to kapku přepískl. Snědl veliký sýrovozeleninový švédský hamburgr s hranolky a po opuštění Avicii Areny, kdy Navigátor navrhl pizzerii kousek od dříve zmiňovaného COOPu a Lidlu, si tam dal obrovskou Americkou pizzu, kterou si musel nechat zabalit na zítra, protože tu nebyl schopen ani dojíst, jak byla velká a hutná. Navíc se předešlý den nechvalně proslavil nezdravou svačinkou v podobě plného pytle brambůrků před spaním a vydatnou snídaní po snídani, prase nenažrané, takže se stal terčem vtípků všech ostatních, ale on to vzal sportovně a tento titul si navrhl a prosadil sám. I tak se na další den nevyhnul nařízené přísné dietě, kdy směl pouze dojíst tu pizzu o pauze mezi zápasem Čechů se Švýcary. A myslíte, že dodržel zbytek? Ani náhodou. Na zápas severského derby si přinesl bílou čokoládu a před zraky Učedníka nevěřícně kroutícího hlavou ji celou spořádal.
K nedělním zápasům: S Čechy a Švýcary, které jsem komentoval, jsem se nemýlil v tom, že nám bude dělat potíž jejich urputnost, o čemž jsem se předešlý den bavil o pauze s Robertem Zárubou (což byla pro mě velká čest, hlavně s ohledem na náš nabitý program i jejich k tomu nebývalo moc příležitostí), který mě upozornil, že budou Švýcaři po šichtě se Švédy unavení. No, unaveně moc nevypadali, to spíše potom Švédové, o kterých jsem usoudil, že mají letos asi nejhorší reprezentační tým, který po takových 30 letech, co hokej nějakým způsobem vnímám, pamatuji. No, nebudu se pouštět do sáhodlouhých soudů, ale se Švýcary jsem to považoval za smůlu, kdežto nyní s Finy to byla do očí bijící neschopnost. Mají o čem přemýšlet.
Na závěr neděle jsme si dali poslední večeři, zasmáli jsme se rozdaným přezdívkám, zabalili věci a vybavení, abychom byli v pondělí v pět ráno připraveni na cestu na letiště. Cesta do Mnichova, kde jsme přestupovali, byla docela větrná a trochu to s letadlem za letu házelo, nicméně piloti byli šikovní stejně jako ti z cesty tam ve středu. Jenže v Mnichově jsme kvůli technickým problémům (na letišti, nikoliv s letadlem) zůstali asi o hodinu a půl déle, a tak se Navigátor s Univerzálem museli pustit do práce, kterou měli v plánu udělat až po příletu, tak nač tam marnit čas, že?
V Praze jsme se v metru rozloučili, každý jel jiným směrem, vrátit se domů, do práce, školy a samozřejmě do domovských redakcí. A schválně, uhodnete, kdo je kdo?
Za sebe to uzavírám, že bych se do Stockholmu rád ještě vrátil. Užil jsem si to a jsem rád, že jsem měl možnost to tady trochu poznat. Škoda, že nezbylo moc času navštívit tamní Národní muzeum na Djurgårdenu a mnoho dalšího, tak snad mi to někdy jindy vyjde, tentokrát už soukromě.
