Mistrovství světa do 18 let v americkém Friscu bylo mou první zahraniční akcí. Ano, čtete správně, Frisco, a opravdu není řeč o tom cideru. Když jsem se minulý rok na srazu eSports dozvěděl, že pojedu na osmnáctky, byl jsem štěstím bez sebe. Jenže radost vystřídalo zmatení, když jsem zaslechl místo konání – texaské Frisco – čemuž jsem ale tehdy nevěnoval příliš pozornosti.
Naše čtyřčlenná elitní výprava se skládala ze mě, Janka Šimka, Martina Rambouska a Petra Kovala. Poprvé jsme se společně, přestože jsem některé znal již z jiných akcí, sešli 22. dubna v ranních hodinách na pražském letišti u Terminálu 1, kde po chvíli nastaly první komplikace. Byla to už nějaká doba, co jsem naposled cestoval letecky, a tak mě poněkud překvapilo, když nás paní od přepážky poslala k samo-odbavovacím zařízením. Všichni jsme tak nějak udělali to, co nám obrazovka s nápovědou radila, jenže po tom, co Petrovi odjel kufr, si všiml, že mu v ruce zůstaly dva štítky.
Bylo fakt brzo ráno, někteří z nás kvůli posunu času ani nešli spát, a tak jsme to tak trochu přešli a doufali, že z toho nebude větší problém. Hodinový let do Frankfurtu proběhl bez problému a stejně tak tomu bylo i v případě trasy Frankfurt-Dallas, která však trvala bezmála jedenáct hodin.
Nemilé překvapení nás čekalo po přistání, dva nenalepené štítky udělaly své, a Petrův kufr opravdu nedorazil. Situaci jsme samozřejmě hned začali řešit, což nám ale moc neusnadnili pánové, kteří „měli“ pomáhat cestujícím se ztracenými zavazadly. Ti se pouze zeptali, o jakou cestovní společnost jde a na základě toho nám předali krátký papírový manuálek a víc o nás nechtěli ani slyšet.
Poté jsme se tedy rozhodli pro přesun na ubytování, který trval asi přibližně 30 minut taxíkem. Osobně mě náš budoucí domov velmi mile překvapil. V několikapatrové bytové jednotce jsme měli velký byt s dvěma ložnicemi, každá z nich měla dokonce svou koupelnu, a s velkým společenským prostorem v podobě obývacího pokoje a kuchyně. Uprostřed celého komplexu byl bazén, který nám byl rovněž k dispozici.
Fantastické bylo také okolí, které, jak jsme se později dozvěděli od jednoho z místních, bylo jedním z nejbezpečnějších v celém dvěstětisícovém městě. Navíc vše, co jsme potřebovali, bylo v okruhu několika minut chůze. Při rychlejším tempu jsme v Comerica Center, hlavním dějišti turnaje, byli i během pěti minut, pokud nám zrovna nekomplikoval život semafor.
Počasí se poměrně střídalo, ale zaručeně bylo vždy dusno. Připadal jsem si, jako bych byl někde na tropické dovolené, ale zároveň nebylo v dohlednu žádné moře. Dvacet dva stupňů tedy spíš připomínalo teplý český červen, zároveň se ale několikrát zničehonic spustil déšť, takže duben jak se sluší a patří.
Samotné práce nebylo málo. Ve čtyřech lidech jsme obstarávali obsah pro web a sociální sítě Českého hokeje, Hokej.cz a také jsme se starali o běh onlajny.com. Já osobně jsem měl na starost hlavně tvorbu článků pro Český hokej a pomáhal jsem vytvářet pozápasové videorozhovory. Kromě toho jsem se snažil být nápomocen při tvoření obsahu na sociální sítě, jako například Instagram stories či jiného volnočasového obsahu. Tímto bych chtěl poděkovat Martinu Rambouskovi, že mi dal prostor vyzkoušet si něco nového a něčemu novému se také přiučit.
Přestože česká osmnáctka prodloužila své čekání na medaili, tak musím turnaj jako takový hodnotit velmi kladně, tedy aspoň co se herní stránky týče. Je vlastně hrozně zajímavé se pozastavit nad tím, že jsem pravděpodobně sledoval budoucí hvězdy NHL a nebudu lhát, z turnaje mám pár favoritů, u kterých doufám, že to dotáhnou daleko. (na dálku zdravím L.J. Mooneyho).
Co mě teda ale nemile překvapilo, byl absolutní nezájem o tento turnaj. Na naše utkání s domácími Američany pořadatelé sice vyhlásili návštěvnost přes 2000 diváků, realita ale spíš odpovídala tak sedmi stovkám, a to jsem možná ještě hodně nadhodnotil. Nejinak tomu bylo po zbytek turnaje, na medailové duely se dostavila sotva polovina kapacity jinak krásné haly. Samotný tiskáč nebyl také příliš vybavený, k dispozici jsme měli vodu, kafe a popcorn. To ale neberu jako nějaké větší negativum, to nejdůležitější jsme měli a možná jsem jen rozmazlení z Česka.
Během volných chvil jsme samozřejmě neseděli jen zavření doma, ale navštívili jsme několik míst v okolí. V tom našem nejbližším toho ale moc k vidění, kromě spousty obchodů, nebylo. Absence městské hromadné dopravy nás tak trochu odkazovala na cestování taxíkem, protože místo, jež bylo autem vzdáleno přibližně 15 minut, bychom přes všechny ty silnice, křižovatky a semafory šli tak dvě a půl hodiny, na což nebyl vždy úplně prostor.
Jako úplně první jsme navštívili Arbor Hills Nature Preserve, která se nacházela jen kousek od Frisca. Menší přírodní rezervace nabízela několik stezek včetně té, na níž riskujete střet s divou zvěří. Přibližně uprostřed se nacházel vyhlídkový altánek, ale to bylo tak nějak vše. Jedno odpoledne jsme také věnovali návštěvě Dallasu, kde jsme navštívili výškovou budovu Reunion Tower, odkud je vidět na celý Dallas, nebo památník J. F. Kennedyho.
Zdaleka největším a nejsilnějším zážitkem byla návštěva slavné NHL, a to ještě v době, kdy probíhalo play-off. Věřím, že v rámci celého státu, minimálně aspoň jeho severní části, by na vás dýchlo, že Dallas Stars bojují ve vyřazovacích bojích, protože tam tím lidé opravdu žijí. Jenže zažít to na vlastní kůži je dost nepopsatelný pocit, navíc ještě na místě, kde se opravdu fandí a zlehka to připomíná evropský standard. Je mi jasné, že atmosféru podpořil pozitivní výsledek 6:2, ale kdo ví, možná právě proto mě to tak okouzlilo.
V neposlední řadě ještě stojí za zmínku podnik Cosm, jehož služeb jsme využili na šesté utkání mezi Stars a Avalanche. V uvozovkách by se dalo říct, že jde o takové speciální kino, kdy obrovská zahnutá obrazovka vysílá pro čtyři patra návštěvníků. Zajímavé je to v tom, že využívají záběry z kamer, jež jsou umístěny na mantinelech a různých jiných strategických bodech po stadionu, a tak si připadáte, jako byste byli přímo na místě. Aktuálně mají jen dvě pobočky na celém světě, první v Dallasu a druhou v Los Angeles, i proto jsme se to rozhodli vyzkoušet.
Závěrem bych už jenom rád poděkoval eSports za důvěru a možnost vycestování na jiný kontinent. Byla to skvělá zkušenost, za níž jsem opravdu neskonale vděčný. Nerad bych také zapomněl na partu, díky které bylo MS U18 a také celý pobyt naprosto fantastický. Díky!
P.S. Pevně věřím, že se Petrův kufr jednou najde
