Přestože jsem součástí firmy už delší dobu, na eSports sraz jsem dorazil poprvé teprve loni. O to větším překvapením pro mě bylo, když při závěrečné nominačce na světové akce zaznělo moje jméno ve spojení s mistrovstvím světa seniorů. Upřímně? Nečekal jsem to, ale těšil jsem se jako malý. Do té doby jsem se zúčastnil jen Karjala Cupu, a to je přece jen trochu jiná kategorie – třídenní krátký turnaj s menší výpravou. To šampionát dospělých je zcela jiný svět…
Přiznávám, že jsem měl předem trochu obavy, nevěděl jsem úplně, do čeho jdu, a navíc mi celá akce zasahovala do zkouškového na vysoké. Školu jsem ale musel hodit za hlavu – tohle se prostě neodmítá.
Samozřejmě jsem od kluků už dřív slýchával nespočet historek, které člověk na MS zažije, a sám jsem mnohým z nich nechtěl uvěřit. Po osobní zkušenosti ale musím konstatovat, že i ty nejbizarnější představy se zde střetávají s realitou. Je to prostě jeden velký kolotoč plný zábavy.
Naše dvacetičlenná výprava vyrazila do Herningu autem. Cesta byla dlouhá, připomínající klasickou dovolenkovou jízdu do Chorvatska, akorát bez teplého moře a se zásobou energetických drinků místo řízků. Trochu jsem si říkal, jestli není škoda, že se turnaj nekoná třeba v malebné Kodani. Herning je malé, ospalé město uprostřed ničeho, kde o hokej vážně není velký zájem. Ale co už, tohle si člověk nevybírá. A přestože atmosféra v hale občas připomínala zápasy druhé ligy, samotný zážitek byl naprosto unikátní.
Jako hokejový fanatik jsem si nechtěl nechat ujít ani minutu. Viděl jsem všechny zápasy, a to opravdu doslova. Od očekávaných duelů Česka, až po lahůdky typu Maďarsko – Kazachstán nebo Dánsko – Norsko. Často jsme si dokonce na notebooku pustili i souběžně hranou skupinu v Stockholmu. Můj
spánkový deficit to mnohdy trochu pociťoval, ale o nic jsem nechtěl přijít.
I z redaktorského pohledu to pro mě byla skvělá zkušenost. S Kubou Hladkým jsme vytvořili sehrané onlajnové duo a společně jsme spolu napsali i finále. Zápas od zápasu jsme si kladli větší nároky v množství příspěvků a snažili se naše textové přenosy přiblížit k dokonalosti. Kuba to se mnou často neměl lehké, někdy jsem ho trochu kočíroval a vyzýval k preciznosti, ale myslím, že nám to spolu šlapalo jako hodinky. Díky klukům z hokej.cz jsme měli rovněž volnost při tvorbě rozhovorů, téměř každý den jsme sbírali ohlasy zahraničních hráčů a dávali dohromady jejich příběhy. Byl to mnohdy trochu adrenalin, ale i obrovské zadostiučinění. Mluvit s kluky, které normálně sleduju v NHL, je něco, na co nezapomenu. Kromě toho jsem pomáhal i s hokejovým zápisem nebo střihem videí.
V Herningu jsme bydleli asi čtyřicet minut od haly, v obřím komplexu uprostřed pustiny. Jen pole, lesy, a my. Mně osobně toto odloučení od okolního světa vůbec nevadilo, po dnech strávených v hale vždy přišlo vhod. Navíc zde byla krásná příroda, a tak jsem si téměř každé ráno chodil zaběhat a
pokochal se dánskou krajinou. To Stockholm byl úplný kontrast, bydleli jsme asi jen pět minut od haly, což po dvou týdnech dojíždění přišlo vhod.
Přestože výsledek českého týmu neodpovídal očekávání, tento šampionát pro mě nebyl jen o hokeji. V hlavě mi hlavně zůstane skvělá parta lidí, se kterou jsme to všechno zažili. Kromě „kulturních“ zážitků, jako byla návštěva Legolandu nebo stockholmských muzeí, mi v paměti nejvíce utkví zážitky
z trochu jiného soudku. Téměř každý večer bylo o zábavu postaráno a člověk si po náročném pracovním dni trochu oddechnul. Klasikou se staly naše pingpongové bitvy, ve kterých jsme s Davidem Schlegelem dlouho drželi neporazitelnost. Bratry Hladké jsme téměř dennodenně doháněli k šílenství, ti však ukončili naši nadvládu v nejméně vhodnou chvíli – poslední večer při závěrečném mači. Poctivě jsme sice uznali porážku, zášť v nás ale pořád přetrvává.
Suma sumárum, celé mistrovství bylo jeden velký zážitek, na který nikdy nezapomenu. Díky všem, kdo byli u toho, a hlavně Davidovi za nominaci!
