Ačkoli jsem celý život hrál fotbal, paradoxně má moje sportovní srdce nejblíž k hokeji. Mistrovství světa jsem každý rok sledoval u televize, prožíval každý zápas… ale letos to bylo jiné. Letos jsem byl poprvé na MS – a rovnou jako redaktor.
Když přišla nabídka vyrazit s více než dvacetičlennou výpravou na mistrovství světa v hokeji, které se letos konalo v dánském Herningu a švédském Stockholmu, neváhal jsem ani vteřinu. Byla to příležitost, která se neodmítá. Cesta autem, dlouhé dny, náročný program – to všechno bylo úplně vedlejší. Představa, že budu na místě, kde se píší dějiny světového hokeje, že uvidím hráče z bezprostřední blízkosti a podívám se i do zákulisí, kam se běžný fanoušek nedostane – to bylo něco, o čem bych si dřív mohl nechat jen zdát.
Dobrodružství začalo 8. května v pět hodin ráno. Spolu s bráchou jsme nasedli na první ranní vlak z Břeclavi do Brna, kde už před hotelem Grand čekal připravený Vít Golda se svým autem. Zatímco jsme čekali na čtvrtého člena naší posádky – Martina Rambouska – začali jsme do auta nakládat zavazadla.
Přestože se čas odjezdu neúprosně blížil, Rambo stále nikde. Jako někdo, kdo sám často bojuje s dochvilností, jsem mu to ani nemohl mít za zlé. Po asi patnácti minutách se na obzoru konečně objevil – a vedle sebe táhl obrovský kufr. A to i přesto, že jsme od Johana Čápa měli v instrukcích jasně napsáno, že máme balit co nejúsporněji s ohledem na omezený prostor v autě.
A tak před Vítkem stála hned první výzva celého mistrovství – dostat do kufru auta nejen naše zavazadla, ale i zásadní náklad v podobě balíku piv. Celá situace začala připomínat real-life verzi legendární hry Tetris, kde byl každý centimetr k dobru. Po několika pokusech jsme to ale zvládli – všechno se nakonec do auta vměstnalo. Martin si mohl oddechnout, protože moc dobře věděl, že v případě potřeby by pivo mělo před jeho “suitcasem” jednoznačnou přednost.
Kolem sedmé hodiny ranní jsme se konečně vydali na cestu směr Herning. Čekalo nás zhruba čtrnáct hodin za volantem, s několika kratšími přestávkami na kávu a protažení. Když se blížila desátá večer, dorazili jsme společně se zbytkem výpravy v pořádku do našeho ubytování.
A hned první večer nás čekal první týmový rituál – dlouho plánovaná sýrová párty. Musím přiznat, že sýry nejsou zrovna moje srdcovka, ale atmosféra byla skvělá. Naštěstí se myslelo i na nás “nesýrové”, a tak nechyběly paštiky, salámy a další pochutiny. Syrový večer tak odstartoval naše mistrovství tím nejlepším možným způsobem.
Než se posunu dál, chci se na chvíli zastavit u místa, které se stalo naším druhým domovem na následující dva týdny. Náš dům měl všechno, co jsme potřebovali – pohodlí, prostor a jako bonus krásnou zahradu s posezením obklopenou lesíkem. Během pobytu se tu několikrát grilovalo, což výborně doplnilo už tak pohodovou atmosféru celé výpravy.
Skutečným srdcem domu se ale stala herna. Místnost, která sloužila jako naše večerní útočiště, byla vybavená malou saunou, velkou televizí s PlayStationem, kulečníkem, šipkami, stolním fotbálkem – a především pingpongovým stolem. Právě u něj se den co den odehrávaly bitvy, které svým nasazením a emocemi často překonaly i momenty z ledové plochy mistrovství světa.
Zvláštní kapitolou celého pobytu se stala rivalita mezi týmy Hlaďasi (já a můj brácha Michal) a Plzeňáci (David Schlegel a Jiří Beníšek). Každý večer po návratu ze stadionu jsme neváhali a šli si to znovu rozdat. Ať už jsme byli unavení jakkoli, pinec měl vždy přednost.
Plzeňáci byli na začátku považováni za jasné outsidery, ale na stole předváděli výkony, které nás s bráchou nejednou zaskočily. Série porážek se natahovala, a to i přesto, že většina zápasů byla nesmírně vyrovnaná a nervy pracovaly na obou stranách. Vyhrát nad nimi se pro nás stalo doslova osobní misí.
A právě poslední večer před Michalovým odletem zpět do Česka přišel zlom. Po několika dalších těsných prohrách jsme se chystali na úplně poslední duel. Věděli jsme, že teď nebo nikdy. Emoce, koncentrace i touha zlomit tu sérii – všechno bylo na maximu. A tentokrát to konečně klaplo. V dramatickém zápase jsme po výsledku 2:1 na sety Plzeňáky porazili a mohli si konečně užít sladkou chuť vítězství. Rivalita pokračovala dál, ale my si ten večer mohli říct: zvládli jsme to.
Nutno ale dodat, že i přes veškerou soutěživost mezi námi po celou dobu nechyběl humor, férovost a vzájemný respekt. Davidovi, Jirkovi a celé naší partě bych chtěl poděkovat za všechny skvělé momenty a vzpomínky, které jsme u pingpongového stolu společně prožili.
Herning nám dal skvělé zážitky, partu i nezapomenutelné momenty mimo stadion. Teď je čas podívat se na mistrovství očima mojí pracovní role.
Jelikož šlo o mou první tak velkou sportovní událost, byl jsem opravdu rád za každou příležitost zapojit se a získat zkušenosti v týmu. Na začátku jsem se hlavně věnoval psaní onlajnů přímo ze stadionu a zaznamenávání zápisů z utkání. Postupně si mě ale pod svá křídla vzali Šimon Rogner a Filip Prokeš, se kterými jsem měl možnost vyrazit do terénu a natáčet rozhovory s fanoušky.
Natočené materiály jsem pak dostal i k sestříhání, což pro mě byla další cenná zkušenost. Zvlášť bych chtěl poděkovat Filipovi, který mi při práci s kamerou a střihu poskytl spoustu užitečných rad a trpělivě mě vedl. Velké díky patří také Šimonovi a všem klukům, kteří mi po celou dobu byli oporou a vždy ochotně pomohli, kdykoliv jsem měl otázky nebo potřeboval poradit.
Pro mě asi největším zážitkem ale bylo, že jsem měl možnost psát finálový online přenos ze zápasu Švýcarsko – USA po boku Jiřího Beníška. Většinu onlajnů, které jsem během mistrovství psal, jsem tvořil právě s Jirkou, se kterým jsme si při práci rychle našli společný rytmus. I přes naši rivalitu z pingpongových večerů jsme při psaní vždy dokázali zapomenout na soupeření a fungovat jako tým.
Kdybych měl shrnout celou naši výpravu na letošní mistrovství světa v hokeji, nemám si na co stěžovat – byla to parádní zkušenost plná nezapomenutelných zážitků, které mi zůstanou na celý život. Samozřejmě se objevily i menší komplikace, ale nikdy to nebylo nic, co by nás opravdu zastavilo nebo výrazně ovlivnilo celkový dojem z turnaje. Vždy jsme dokázali najít řešení a pokračovat dál.
Kromě každodenních výprav na stadion jsme si také udělali čas na několik výletů a zážitků mimo ledovou plochu. V Dánsku jsme navštívili Legoland, který byl příjemným zpestřením, a ve Švédsku jsme zavítali do muzea slavné skupiny ABBA i do fascinujícího muzea lodi Vasa. Tyto chvíle nám umožnily poznat Dánsko a Švédsko i z jiné stránky než jen z hlediště stadionu.
Chtěl bych poděkovat všem, se kterými jsem mohl strávit tyto nezapomenutelné tři týdny. Spolupráce byla skvělá nejen v zákulisí stadionů, ale i mimo ně. I když zde nezmiňuji všechny členy výpravy, patří jim všem stejně velké díky. Společně jsme vytvořili kolektiv, který překonal má očekávání.
Během těchto týdnů jsem potkal spoustu nových lidí a navázal několik skvělých přátelství, která si velmi vážím. Ještě jednou velké díky všem, kteří byli součástí této jedinečné zkušenosti!
Na úplný závěr bych rád zvlášť poděkoval Davidu Schleglovi, který mi umožnil zúčastnit se letošního mistrovství světa. Velmi si toho vážím, děkuji.
