Podívat se díky práci sportovního redaktora (téměř) na druhý konec světa? Taková příležitost se neodmítá. Když mi byla nabídnuta možnost jet na mistrovství světa juniorek, první, co mě praštilo do očí, bylo dějiště turnaje – Sydney. „V Austrálii se hraje hokej?“ blesklo mi hlavou. Místo klokanů mě ale čekala tuhá zima. Juniorské MS se totiž konalo v městečku Sydney na severu kanadské provincie Nové Skotsko.
Už od Břeclavi jsme společně putovali směr Kanada s mým parťákem Jakubem Hladkým, se kterým jsem strávil následujících 14 dní. Velkou výhodou bylo, že jsme se už dobře znali – nemalou porci času jsme spolu strávili už během květnového mužského MS. Společnost to byla víc než příjemná. Společně jsme řešili každý článek, výlet do obchoďáku i nejrůznější cestovní zádrhele.
Ten první přišel už cestou z vídeňského nádraží na letiště. Kvůli zpoždění vlaků jsme nestihli poslední spoj a spolu s dalšími desítkami cestovatelů ztroskotali uprostřed Vídně. Naštěstí jsme narazili na čtveřici českých turistů, se kterými jsme si rozdělili cenu za Uber. Komfortní cesta to ale nebyla – ve stísněném voze jsem měl na sobě tašku i kufr a ani milimetr k hnutí.
Na letiště jsme se nakonec dostali a další větší komplikace přišla až v Montrealu. Po sérii zákeřných otázek tamní úřednice jsme skončili na imigračním oddělení. Když si nás ke stolečku zavolal maskulinní Kanaďan s pleškou a plnovousem, polil mě studený pot. Myšlenka, že nás do země javorového listu nepustí, nebyla vůbec příjemná.
Úředník byl ale nakonec velmi vstřícný. Po chvilce vysvětlování jsme dostali finální razítko a mohli vyrazit směr Sydney. Po téměř třiceti hodinách cestování jsme dorazili na ubytování. To bylo velmi útulné – kromě silnějšího topení nám v podstatě nic nechybělo.
Velkým tématem bylo počasí. Zpočátku jsem měl obavy, protože před dvěma lety v lednu napadlo v této oblasti tolik sněhu, že zkolabovala téměř celá městská infrastruktura. Letos ale byla předpověď výrazně příznivější. Po většinu dní bylo v přímořském městě dokonce lépe než v Česku, teploty se pohybovaly jen mírně pod nulou. Když ale přituhlo, bylo to znát. Písnička „severní vítr je krutý“ by našla pochopení i šest tisíc kilometrů od místa svého vzniku.
Po krátkém spánku začal pracovní kolotoč onlajnů a článků pro hokej.cz. Na stadion jsme chodili pěšky, zhruba čtyřicet minut. Po cestě nás nečekaly žádné dechberoucí výhledy – Sydney je postindustriální město vystavěné na půdě původních obyvatel kmene Mi’kmaq, z nichž nemalá část v oblasti stále žije. My jsme se setkali jen s jedním z nich v supermarketu, kde nám ochotně pomohl najít javorový sirup.
Samotná práce na zimním stadionu mě velmi bavila. Členové realizačního týmu i hráčky byli vždy maximálně ochotní a ve všem nám vycházeli vstříc. Pár slov jsme prohodili i s rodiči hráček, kteří byli často překvapení, že potkávají další české tváře tak daleko od domova.
Rychle jsem si zvykl i na hokej juniorek a naplno prožíval cestu českého týmu k bronzovým medailím. Ve finálních minutách utkání o třetí místo jsem nervózně sledoval každý odražený puk a spolu s týmem odpočítával vteřiny do konce.
Nakonec vše dopadlo nejlépe, jak mohlo. Juniorky získaly třetí medaili v řadě a propukla nefalšovaná euforie. Trenér dorazil na pozápasové rozhovory kompletně promočený, ale s úsměvem na tváři. Sám pak přiznal, že z realistického pohledu snad turnaj ani nemohl dopadnout lépe. A nezbývá než souhlasit.
Zpětně budu na celý turnaj vzpomínat jen v dobrém. Na příjezd Filipa Prokeše z Českého hokeje, který kvůli špatnému počasí dorazil o tři dny později a na svůj kufr čekal dalších několik dní. Na cesty na stadion přes místní hororový hřbitov. Na výpravy do supermarketu v tak silném větru, že jsem musel chodit pozadu. Na milé a zvědavé místní obyvatele, kteří se s vámi dali do řeči téměř o čemkoliv. Na jejich jídlo, které mi opakovaně zvedalo cholesterol do zdraví ohrožujících hodnot. Na práci dlouho do noci. I na cestu zpět přes Montreal, kde jsme si čekání na spoj do Vídně zkrátili procházkami po centru města i výšlapem na místní horu – s kufrem v ruce.
Na závěr bych chtěl poděkovat všem, díky nimž mám možnost podívat se do tak odlehlých koutů světa, kam bych se při svých osobních cestách pravděpodobně nikdy nedostal. Speciální poděkování patří kolegům z hradeckého hokeje a samozřejmě celé firmě eSports.cz, od které jsem nominaci na tuto akci obdržel. Vnímám to s velkou pokorou a vděčností a budu se snažit makat dál, abych se v budoucnu mohl podívat i na další zahraniční akce.
