Po účasti na posledním MS dospělých v Dánsku a ve Švédsku jsem dostal možnost být součástí z mého pohledu turnaje ještě atraktivnějšího – šampionátu dvacítek. Juniorský hokej se s tím seniorským moc srovnávat nedá, pro mě osobně ovšem představuje mnohem větší zdroj zábavy – taktikou nepříliš svázané zápasy, velký set rychlosti a hokejových dovedností, a hlavně přestřelky nabité góly. S těmito očekáváními jsem do Minnesoty odjížděl a mé představy byly naplněny.
Naše výprava byla o poznání skromnější, do „State of Hockey“ jsme z Prahy odlétali pouze ve dvou s Kubou Ručem, načež na nás již v Minneapolis čekal Rambajz (Martin Rambousek) a Liboros (Libor Novák). Cesta nám zabrala vcelku téměř 24 hodin. Jediná komplikace nastala po příletu do Chicaga, kde nás na dlouho zdržela imigrační kontrola, a tak jsme nestihli navazující spoj. Naštěstí další let následoval už za hodinu, a tak jsme do hlavního města Minnesoty dorazili včas ve večerních hodinách.
Ubytováni jsme byli v krásném hotelu v docházkové vzdálenosti od 3M Arena at Mariucci. Naše ubikace disponovala pěkným interiérem, fitness centrem, a hlavně bazénem s vířivkou – ta po návratu ze zasněženého města vždy bodla. Náš pokoj byl sice poněkud stísněnější, na malém prostoru jsme ve čtyřech sdíleli dvě manželské postele, vypořádali jsme se s tím ale v pohodě.
Ještě před odletem mě lehce znervózňovaly velmi nízké teploty, které v Minneapolis často klesly až k hodnotě – 25 °C. Ve výsledku ale moje obavy byly zbytečné, nikdo z nás neumrznul, ani nás nepostihla nějaká větší viróza. Člověk si jen musel dávat pozor a nosit hřejivé termoprádlo, vrstvu navíc a teplého kulicha.
Celý turnaj utekl jako voda, zápasy plynuly jeden za druhým a v pracovní náplni člověk skoro ani nevnímal, jaký den je. Najednou nás čekal semifinálový zápas proti Kanadě. Bitva, na kterou se každý těšil, a nejeden Kanaďan z ní nemohl dospat. A ejhle – po neskutečném průběhu jsme Javory zase sekli a čtvrtým rokem v řadě si zajistili medaili.
Pro mě osobně se jednalo asi o nejsilnější divácký zážitek, během něhož jsem byl přítomen přímo na stadionu. I když si člověk v novinářské pozici nemůže úplně dovolit skákat radostí, mnohdy to bylo těžké a párkrát jsem se neudržel (zejména po Poletínově vítězném gólu). Následné finále už takový náboj nemělo, což bylo znát jak na samotných hráčích, tak i u zbytku osazenstva. Samotná návštěvnost byla velkým zklamáním celého turnaje. O Minnesotě je známo, že se jí přezdívá stát hokeje, vypadalo to však na pravý opak. Pouze zápasy Američanů a někdy Kanaďanů navštěvovala obstojná kulisa, jinak bylo v halách poloprázdno.
Mimo hokejové dění jsme měli i dostatek času prozkoumat Twin Cities. I když toho v Minneapolis a St. Paul není k vidění tolik jako v ostatních amerických městech, snažil jsem se využít veškerý volný čas na maximum. Dvakrát jsem navštívil Mall of America, největší obchodní dům v USA, do kterého se slétávají lidé z celé země jen pro tento nevšední zážitek. Celý areál je neuvěřitelně rozlehlý, tvoří ho hned několik pater a ve středu celého objektu se nachází zábavní park. Spolu s Rambajzem jsme nemohli vynechat čtvrť, ve které byl zabit George Floyd. Tato oblast působila velmi negativní atmosférou a necítili jsme se vůbec bezpečně. Nesměla chybět ochutnávka burgeru, jehož vlastnictví si občané Minnesoty hrdě přivlastňují – Juicy Lucy. Maso plněné chutným sýrem opravdu stálo za to! Největším zážitkem pro mě ale byla návštěva zápasu amerického fotbalu v U.S. Bank Stadium. Téměř 70 tisíc fanoušků vytvořilo vskutku parádní show.
Se všemi novináři z Česka jsme utvořili fajn partu a měli o zábavu postaráno. Nezapomenutelnými vzpomínkami se pro mě stanou příběhy od Bártiče, Kubovy monology nebo Liborovy parodické skladby.
Celý turnaj jsem si moc užil a strávil několik pracovně náročných dní v obklopení super lidí. Děkuji moc za možnost zúčastnit se a doufám, že se na podobnou akci v budoucnu ještě někdy podívám. Díky eSports!
