Hokej je můj život, to je jednoduše skutečnost. A také ten nejdůležitější důvod, proč jsem týden před Mistrovstvím světa ve Švýcarsku kývnul na last minute nabídku zaplnit volné místo v eSports partě, která do Švýcarska letos vyrazila. Hokej jednoduše miluju.
Jet na mistroství světa je navíc velká čest a zároveň jsem tuto výzvu přijal s velkou pokorou, respektem. Ve čtvrtek 14. května nad třetí hodinou ranní bylo veškeré dobrodružství zahájeno. Nasedl jsem v Ústí nad Labem do svého auta a vyrazil. První zastávkou byl Liberec, kde jsem u rodiny Schlegelů vyzvedl Volvo a společně s Davidem jsme vyrazili směr Plzeň, kde byl první malý vrchol mistrovství světa.
Oběd u maminky Davida, kde se sešla velká část výpravy. Tato „hodovačka“ obsahovala několik chodů a všichni, jak by řekl David, pořádně baštili. Čevapčiči, polévka, zákusky, káva. Klobouk dolů před Davidovou maminkou, jak naše břicha na cestu připravila. Po této baště jsme jíž vyrazili Volvem směr Fribourg. Posádka ve složení já, Adam Bagar, Vašek Plachta a Marek Dvořák. Na dlouhé cestě jsme se de facto všichni navzájem poznali a jen co jsme se nadáli, vytahovali jsme telefony a fotili švýcarské scenérie, které nás od první chvíle uchvátily.
Další věc, která mi zůstane dlouho v myšlenkách byl příjezd k naší chatě, která se měla stát na tři týdny naším útočištěm. Chalet Saint Joseph v malebné vesnici Cerniat v nadmořské výšce 927 metrů, byla zasazena do prostředí, které je mému srdci nejbližší, jednoduše blízko k oblakům. Všude kolem nádherné kopce, cestičky, jedno převýšení za druhým, pasoucí se krávy se svými tradičními zvony, odbíjející kostel – dokonalost.
První večer přišlo rychlé seznámení se všemi účastníky zájezdu. Některé tváře jsem dobře znal, naopak několik nových jsem měl tu čest poznat. Ve společenské místnosti došlo k přivítání, obeznámení s programem a také proběhla tradiční sýrová párty. Při rozdělování úkolů jsem měl velké štěstí, jelikož do komentátorské dvojice jsem „nafasoval“ Kopejdu, který se stará o hokej v Novém Jičíně. Společně jsme svými myšlenkami doprovodili celkem jedenáct utkání na mistrovství světa a stali se z nás legendy (což si myslíme tedy pouze my dva).
Od pátečního dne 15. května se rozjel postupně kolotoč zápasů. Od prvního dne jsme řešili největší zapeklitost turnaje, a to drahé parkování. První den jsme vyřešili cizí účtenkou ze země a zaparkovaným čumákem auta do křoví. Následně jsme šli tři kilometry přes pole, což je celkem epický příchod do dějiště mistrovství světa, konkrétně do BCF Areny ve Fribourgu.
Postupně se také rozjíždělo moje zapojení do chodu celé skupiny. Vyjma onlajnových přenosů jsme si vzali na starost natáčení materiálu na sociální sítě pro český národní tým, které nás absolutně naplňovalo. Plno materiálu na sociální sítě a hlavně kontakt s fanoušky, kteří si přijeli mistrovství světa užít. Ať už ve fanzoně nebo přímo v hale byla vždy naprosto skvělá, uvolněná nálada, tak jako jsem měl pocit já celé tři týdny z celého Švýcarska.
Zápasy se střídaly jeden za druhým a pokud mě paměť neklame, vynechali jsme s Kopejdou maximálně dvě utkání naší skupiny ve Fribourgu. Nabírali jsme rozhovory s hráči, starali se o zápisy, vyzkoušeli jsme si hokej opravdu ze všech úhlů, což je vlastně ta největší zábava. Každý den probíhal také tradiční boj o bagety v tiskáči nebo večerní pozdní příjezd na chatu s tradičním psaním prewka a pivem na ukončení dne.
Program mistrovství byl navíc obohacen o volné dny, kdy jsme měli možnost poznat krásy země helvétského kříže. A že jich je. Obzvlášť pro mě jsou hory, jezera, výšlapy a švýcarské scenérie, to, co je mému srdci rozhodně nejbližší. Užíval jsem si každý moment, kdy jsme mohli poznat nějaký nový kout této překrásně země. Vypíchl bych cestu do Gruyères, kde jsme na místním hradě měli možnost poznat místní gastronomické speciality. Chuť fondue mám na jazyku snad ještě nyní při psaní blogu. Jednoduše gastronomický orgasmus v puse.
Dalším úchvatným místem, které mě v dobrém slova smyslu vzalo, byl výlet do městečka Spiez, které leží na jižním břehu Thunského jezera. Zde jsme obdivovali s Kopejdou, Anet, Eliškou a Rojem krásy místního jezera, hradu, proběhlo samozřejmě i mnoho foto scenérií, dobré jídlo. A na závěr koupání v jezeře, které bylo doslova a do písmene dokonalé a nabídlo i několik velmi vtipných scén, na které si jistě aktéři tohoto výletu rádi s úsměvem vzpomenou.
Na závěr geografické vložky, bych zmínil výlet do Montreaux, které leží na břehu Ženevského jezera, což samo o sobě mluví za vše. Zde jsme si zapózovali u sochy Freddieho Mercuryho, pochutnali na místní zmrzlině, pizze a samozřejmě nesmělo chybět zchlazení se v jezeře. V Montreaux také proběhla jedna z nejzábavnějších scének, která mi vehnala slzy do očí a musím ji v tomto blogu heslovitě zmínit, aby si ji pár přítomných připomnělo. Scéna s Davidovým přejetým ručníkem, který nemohl vytáhnout zpod kol švýcarského auta, mi vykouzlí úsměv na tváři asi už kdykoliv.
Na závěr pobytu ve vesnici Cerniat byla uspořádaná grilovačka, kde jsme všichni jako jedna parta seděli u jednoho stolu, popíjeli a dokreslovali Rojovu hru na kytaru zpěvem, pokud se to tak dá nazvat. Druhý den už přišel nucený přesun do dvou hodin vzdáleného Curychu, kde českou reprezentaci mělo čekat čtvrtfinále s Finskem. Curych jsem znal z předchozí účastí na EHT, přesto jsem byl nadšený z ubytování, které se nacházelo blízko Curyšského parku, který symbolizoval švýcarskou pohodu. Samotné utkání už tak pohodové nebylo a náš výběr skončil v turnaji velmi brzy po velice mdlém výkonu, který nejednoho fanouška zklamal.
Turnaj však pokračoval dále a my jsme si našli své aktivity, které nás naplňovaly. Rozhovory v norštině či finštině jsou také velkou vzpomínkou, kterou se oslím můstkem mohu přesunout právě k norskému týmu, kterému jsme se po celý turnaj celkem detailně věnovali a velmi oblíbili. Hráči jako Haukeland nebo Steen jsou v tuto chvíli pro nás již absolutní legendy. Odměnou poté byly bronzové medaile pro tento severský tým, kdy ve velmi emotivním utkání padla Kanada. Po bronzovém zápase jsme nasbírali snad jedenáct ohlasů norské strany a napsali tak bronzovou tečku i my.
Dokonalým závěrem by byly i zlaté medaile pro domácí švýcarský výběr, který měl na růžích ustláno po celý turnaj. Nutno říct, že jakou atmosféru vytvořilo deset tisíc fanoušků ve Swiss Life Areně, se jen tak nevidí. Dechberoucí chorály, při kterých mi naskakovala husí kůže po celém těle a to jsem vychován tribunami na vsetínském Lapači (kde je pochopitelně atmosféra ještě o kuse dále). Hokejový pánbůh si však v poslední moment turnaje udělal krátkou pauzu a zlaté medaile přisoudil Finsku.
Ihned po utkání jsme vyrazili auty zpět do naší vlasti a celkově třináct hodin jízdy byla dostatečná časová chvíle, kdy si člověk mohl uvědomit, jak moc velké zážitky, zkušenosti měl možnost zažít a které si přiveze domů. Budu na tento turnaj vzpomínat do konce života, protože moje hokejové srdce létalo vysoko v horách a tím pádem velmi blízko k oblakům.
Tento blog je pro mě možností také poděkovat. V první řadě celé firmě eSports, se kterou jsem spojený již přes patnáct let a umožnila mi tento zážitek a možnost se ve své práci zdokonalovat a inspirovat se od dalších kolegů. Další velké poděkování zaslouží kluci Danda Kinc a Lukáš Zrotal za organizaci, jelikož jsme měli po celý pobyt opravdu nadstandardní servis a péči. V neposlední řadě všem, kteří společně ve Fribourgu a Curychu vytvořili jednu eSports partu. Jsem šťastný. Hokej je totiž můj život.
