Nominace na mistrovství byla pro mě opožděným vánočním dárkem, neboť mi o tom, že se můžu v případě mého zájmu MS zúčastnit, napsal Marek bez jednoho dne přesně dva měsíce po Štědrém dnu. Já jsem samozřejmě neváhala ani minutu, ale tomu, že moje nominace je skutečná jsem začala věřit snad až v den odjezdu. I proto jsem do poslední chvíle neřešila ve škole přeložení zkoušek a o cestě do Švýcarska řekla jen malému počtu lidí (abych pak nebyla za blbce.
Po vysněném rozhovoru s Jágrem, bylo pro mě mistrovství dalším vytouženým cílem. Převládalo u mě tedy natěšení a nevěřícnost, že se mi toto přání splní. Obavy jsem ale trošku měla taky – hlavně z toho, jak to bude probíhat v mixzoně. Z předchozích akcích, na kterých jsem byla, totiž většinou nikdo kromě naší eSports party nebyl.
Zpětně musím říct, že moje obavy byly zbytečné, i když je pravda, že na akcích, kde nebylo tolik novinářů jsem si to z pracovního hlediska pochvalovala víc. Věděla jsem, že hráče budu mít na rozhovor pro sebe nebo tam bude maximálně pár dalších novinářů, ale měla jsem jistotu, že na moje otázky dojde. To v případě mužského MS bohužel ne vždy platí… Byla to ale prakticky jediná nevýhoda celého šampionátu, jinak to pro mě byl jeden z největších zážitků v životě.
Ostatně nezapomenutelné okamžiky jsem začala sbírat už po cestě. Nejprve jsme s Markem málem ani nedorazili na místo srazu do Plzně, jelikož vlak měl opět nečekaně výluku a v Dolní Cerekvi, odkud jsme si mysleli, že už pojede, jsme zjistili, že výluka zřejmě končí až v Horní Cerekvi 🫣. Původní čekání na náhradní bus jsme ale naštěstí zavčas vzdali a rozhodli se přejet. A štěstí to opravdu bylo, jelikož náhradní bus jel před námi 😅, vzrušení pokračovalo i po šťastném nástupu do vlaku, když v našem vagóně jsme byli pouze my a jeden podnapilý muž, který neodbytnému průvodčímu odmítal ukázat jízdenku a říct, kam jede. Nakonec si bohužel pro něj po urputném naléhání vybral zastávku v opačném směru a následnou stanici byl vyprovozený ven 😃, čtyřhodinová cesta každopádně utekla rychle a ani na plánovaný spánek nedošlo.
Na místě setkání jsme navíc byli díky rychlosti Bolta jako první a Davidova maminka si kvůli nám málem neumyla ani hlavu. Její luxusní oběd v podobě hráškové polévky a čevapčiči byl každopádně ten nejlepší, jaký jsme za celé mistrovství měli.
Potěšilo mě, že zrovna mě pak pověřila jako “hlavní hospodyňku” naší výpravy, která bude kontrolovat, aby se nic z jejích dobrot, které nám nabalila s sebou nevyhodilo. Nebyl to lehký úkol, ale troufám si říct, že se přání splnit povedlo. Troška zelí se sice vyhodila, ale zase se podařilo najít ztracený med, bez kterého si David neuměl zbytek MS představit a jeho dočasnou nepřítomnost považoval za větší tragédii než následně rozbité zrcátko u jeho auta či pokutu za odtah aut. 😅
Pokud pak tohle mistrovství bylo z pohledu zkušených členů výpravy jedno z nejvolnějších, pro Davida to neplatilo. Ten nezahálel už po cestě do Švýcarska a za mé a Markovy asistence zvládnul udělat několik rozhovorů pro Tenisový svět, snažil se řešit tíživou situaci nešťastníka, který prosázel milion (do minusu) a při příjezdu do Švýcarska, kdy my jsme se kochali výhledem, doháněl resty ve čtení novin, kterých si vzal na poslední chvíli u rodičů celý štos, aby mně s Markem zřejmě nezáviděl, že celou cestu držíme na nohách Rojovu kytaru a měl na klíně taky něco. 😅
Naše auto kvůli nákupní zastávce sýrů dorazilo na místo jako poslední, a to jsme na milost vzali Albert, jelikož vysněný obchod sýrů se v nákupním centru nenacházel. Pokoje od původního plánu nebyly všechny po dvou, ale některé i po čtyřech. Každopádně mě se změna netýkala, jelikož Eliška s holkama zvládla zbytek přesvědčit, že máme největší zavazadla a potřebujeme pokoje po dvou. Mně by to ale snad ani nevadilo spát na pokoji s více lidmi (když by tedy nechrápali. Filip o tom ví své:), jelikož jsem stejně chodila spát většinou až nad ránem.
Po půlnočních návratech ze zimáku, který jsem často opouštěla většinou až s vyhazovem z tiskáče, totiž následovala večeře. Z jedné polévky, kterou jsem ochutnala první den a byla tak mastná, že se nedala sníst a bagety, kterou nám organizátoři dali a při našem štěstí na nás zbyla, se totiž na celý den najíst nedalo. Občas část party, která přijela na chatu dříve, připravila těstoviny a schovala i pro nás a nebo jsme měli takzvaně “co dům dal”. 😃
Co nedal byl spánek po večeři. Po jídle totiž následoval zpravidla Chytrák až klidně do půl páté ráno 😅, pokud by se rozdával diplom za nejméně hodin spánku, myslím že s Jirkou bychom byli největšími kandidáty.
Náš pobyt na chatě ve Fribourgu nám ale nezpříjemňoval jen Chytrák, ale i další hosté, kterých se u nás protočilo hned několik a dva slovenští novináři, kteří s námi bydleli od začátku, se možná občas nestačili divit, že pořád vidí nové tváře.😅 Hned od druhého dne David poskytl azyl Terce z Refresheru, která bude i díky naší partě vzpomínat na MS ještě dlouho. Z obýváku, kde spala první noc, jí uklízečka vyhodila, a tak musela vzít na milost pokoj s Davidem, odkud se následně přestěhovala zpět do obýváku, ale už radši bez matračky a spala na gauči. Oproti tomu, co měla na předchozím ubytování, to ale byl pětihvězdičkový hotel.
Kromě ní našli na chatě nocleh na jednodenní přespání i Pelda a “pan Blesk”. Jeho jméno si nepamatuju, ale to vlastně ani není podstatný 😅, podstatný je to, že když začal vykládat, na co se Rulíka zeptá, až vypadneme, tak jsem se nestačila divit. Že je schopný se na takové otázky opravdu zeptat, jsem pak sama zjistila, když se Červenky ptal, kam pojede na dovolenou.🤦♀️
Dalším velkým zážitkem pro všechny byly organizované výlety, které Švýcaři evidentně pořádali jen pro nás, jelikož kromě nás se jich vždy zúčastnili maximálně další čtyři lidi, z toho dva byli také Češi. A to netušili, že my žádný článek o jejich gastronomii ani krásné přírodě nenapíšeme.
Oběd, na kterém jsme si z menu mohli vybrat, co jsme chtěli, a ještě si dát i dezert, byl každopádně pro většinu hlavní motivací na výlet vyrazit, ale i samotná návštěva čokoládovny nebo výlet lodí po jezeře v Murtenu stál za to.
Výlet lodí zdarma jsem si pak užila ještě jednou i v Curychu, kde jsme narozdíl od Fribourgu mohli jezdit zadarmo MHD, ani tak si ale Curych rozhodně nezískal moje srdce tak jako Fribourg, kde jsem se na stadionu po pár dnech cítila jako doma a kromě hokeje jsem se těšila i na setkání s dobrovolníkem u ohlasů. Každodenní krátké rozhovory s ním, mi vždycky zlepšili náladu. S ním spojená mi pak v hlavě nejvíc zůstane vzpomínka, když Berenika nahrávala norský rozhovor a on nevěřícně přišel za námi a ptal se, jestli umí norsky a my mu odpověděli, že ne, že to přeloží AI. 😂😅
Já jsem pár skutečných anglických rozhovorů udělala. Kvůli rozhovoru s Gabrielem Nitzem jsem se dobrovolně vzdala i návštěvy sýrárny. Ani u rozhovorů s cizinci jsem však neměla štěstí, abych je s nimi mohla dělat jen já. Toto přání mi paradoxně splnil jen Marek Alscher po prohře se Slovinskem a můj největší reprezentační oblíbenec Ondřej Beránek po Kanadě. Rozhovor s ním na MS byl jedním z dalších splněných snů. Mrzí mě, že zrovna tento okamžik nemám zdokumentovaný. Mám ale aspoň fotku z rozhovoru s kladenským Philem Pietronirem, se kterým jsem měla možnost mluvit vůbec poprvé a svým milým přístupem si řekl o to, aby byl mým aktuálně nejoblíbenějším pravidelně hrajícím Rytířem.
Postupem času byl zimák jediným místem, kde se dalo schovat před úmorným teplem, které ve Švýcarsku až na pár úvodních propršených dnů panovalo. Já jsem ale na zimáku dobrovolně chtěla trávit co nejvíc času, vidět co nejvíc zápasů a být u všech důležitých okamžiků. Moc dobře si totiž uvědomuji, jak velké štěstí jsem měla, že jsem na mistrovství mohla být a že už možná taky nikdy v životě tolik zápasů včetně finále během tří týdnů nikdy neuvidím.
U dalšího historického úspěchu Čechů jsem sice bohužel nebyla, ačkoliv jsem jim možná jako jediná věřila. Ani vítězné finále pro Švýcary, kterým to přál naopak snad úplně každý jsme neviděli a ani moje tajné přání nekonečného zápasu se nekonalo. Přesto jsem mohla aspoň u jednoho nezapomenutelného historického úspěchu být, a to když Norové v zápase o bronz senzačně porazili Kanadu a slavili tak vůbec první svoji medaili na světovém šampionátu. Nejen za to jsem moc ráda, že jsme u toho mohla být.
Chtěla bych tak ještě jednou moc poděkovat eSports, hlavně Davidovi a taky Ondrovi, místo kterého jsem letos na MS mohla být, že mi tenhle splněný a nezapomenutelný zážitek umožnili. Díky moc
