Jestli mě poslední měsíce něco naučily, tak to, že to vždy dobře dopadne. Před pár měsíci mě totiž nevzali na Olympiádu dětí a mládeže do Prahy, což mě tehdy hodně mrzelo a upřímně jsem nevěděl, co budu s celým volným pomaturitním červnem dělat. Pak se ale ozval David s nabídkou na Mistrovství světa v hokejbale a upřímně – neváhal jsem ani sekundu.
Nebudu lhát, že jsem nebyl trochu nervózní. Po třech letech u firmy první větší akce, a to ještě v hokejbale, o kterém jsem předtím věděl tak maximálně to, že jde o „lední hokej, akorát že na pevném podkladu“. Na druhou stranu jsem ale do Ostravy, kde se šampionát konal, odjížděl s tím, že to vlastně bude skvělá zkušenost a možnost poznat kolegy, které jsem předtím maximálně znal z Facebookových profilovek.
Prvotní plán byl jasný – přijet do Ostravy, najít ubytování a pak se přesunout do restaurace Osaky, kde jsme měli mít první sraz. Krok jedna vyšel podle představ, ten druhý až na drobné problémy také (tímto se zpětně omlouvám paním z ubytování, protože jsem se nejprve snažil zadat správné heslo do špatného kódového zámku a dost možná jej nechtěně zablokoval). A do Osaky už jsme mířili ve větším počtu lidí, kteří se potkali na pokoji. Tam jsme se najedli, pořešili pár nezbytností, přesunuli zpět na ubytování a šli na kutě, protože nás čekalo devět dlouhých pracovních dnů.
Ještě ten večer mi Johan přidělil pár zítřejších rozhovorů na kameru, což mě trochu zaskočilo, protože jsem nikdy předtím nedělal rozhovor, už vůbec ne na kameru a k tomu jsem ještě měl po nemoci trochu horší hlas. Další den ale naštěstí všechno jakž takž vyšlo a žádné faux pas se nekonalo.
Celých devět dnů, kdy šampionát trval, se pak odehrával v podobném duchu – ráno okolo deváté na halu, tam strávit s krátkými přestávkami celý den a někdy okolo desáté nebo jedenácté večer zase zpátky domů. Výjimkou byly pouze třídenní „exkurze“ do centra Ostravy, kam jsme několikrát zamířili s novinami, letáčky, náramky i volnými vstupenkami a šířili tak povědomí o tom, že se vůbec nějaký hokejbal v Ostravě hraje.
Hokejbal ale samozřejmě nebyl jediným tématem. Ve volné chvilce jsme samozřejmě zapnuli i souběžně probíhající fotbalový mundial. A co jsme si už vůbec nemohli nechat ujít, byl český zápas proti Mexiku, který se hrál od tří hodin v noci. Takže plán byl jasný – abychom nerušili ostatní spolubydlící, kteří raději dali přednost spánku, jsme koupili vstupenky do kina a jeli sledovat fotbal tam. Samotný průběh zápasu či výsledek raději ponechám bez komentáře, ale i tak to za mě byla fajn teambuildingová akce, kterou vzhledem k času i místu asi moc členů výpravy na své letošní bingo kartičce nemělo.
Jedinou drobnou kaňkou na celém mistrovství jsou dva české finálové neúspěchy českých výběrů. Jak ženská reprezentace, tak ta mužská podlehla ve finále USA a bohužel se i letos rozloučila se stříbrem na krku, což i nás v redakci logicky mrzelo, protože předtím procházely oba výběry turnajem naprosto suverénně. Jak říkal v pozápasovém rozhovoru Tomáš Wróbel: „Sport je prostě krutý.“
Já jsem si ale mou premiérovou akci užil na maximum. Na interview v němčině asi nikdy nezapomenu, stejně tak na rozhovor o německém hokejbale s Ianem Ortim a nebo na moment, kdy britského hráče při rozhovoru na kameru obestoupili jeho spoluhráči a vytvořili mu takové kulisy, že přes ně chudák ani neslyšel otázky. I parta byla v tiskáči skvělá a za to musím všem svým kolegům, jmenovitě pak Liboru Slanému přezdívanému Slaňas, ještě zpětně poděkovat. Díky moc!
Závěrem bych chtěl moc poděkovat Davidovi za to, že jsem mohl být součástí týmu a zažít celý týden v Ostravě. Děkuji, moc si toho vážím a doufám, že to nebyla poslední akce.
