Když by mi někdo před půl rokem řekl, že strávím začátek léta (a své jednadvacáté narozeniny) v Ázerbájdžánu, nevěřil bych mu. Účast na přednášce zabývající se molekulární biologií (o které vím velké kulové) by mi v té chvíli připadala mnohem pravděpodobnější, ovšem opak byl nakonec pravdou. Nejen, že jsem na žádné přednášce nebyl, ale díky eSports.cz se mi naskytla možnost strávit více než dva týdny v Baku na prvních Evropských hrách.

„Takhle mladou dvojici jsme samotnou ještě nikdy nikam neposlali.“ Tuhle větu nám David loni v Budapešti, do které jsem cestoval společně s Vojtou Jurákem, neustále opakoval. Nicméně uběhl rok a hádejte, co následovalo? Soumič letí za moře. Do té velké Ameriky. A hlavně sám.

Po Švédsku Švýcarsko. Co se týče akcí esports, stal se ze mě tak trochu vymetač nejdrazších zemí, kde bych normálně byl asi o chlebu a vodě. Mistrovství světa osmnáctek v Zugu a Lucernu bylo právě po EHT ve Stockholmu druhým turnajem, kam jsem byl vyslán a znovu jsem domů přijel s dobrým pocitem.

Na mou první eSports akci jsem se dostal vlastně náhodou. Když mi na začátku března volal Áda, zda bych neměl zájem jet s ženskou reprezentací na mistrovství světa do Francie, že to jeden člověk odřekl, v první chvíli jsem ani netušil, o jaký sport že se to má jednat. Popravdě, o ženském hokeji jsem neměl do té doby skoro žádný přehled. Ovšem představa, že poznám nové lidi, navštívím Francii, a hlavně že blíže poznám holky, hrající ten nejlepší sport na světě, mi nedovolila odmítnout.

Když se řekne „Rouen“, už to pro mě není jen velká neznámá kdesi na severu Francie. Rouen… Vybaví se mi deset mimořádných dní tohoto roku, které jsme strávili jako redaktoři v dějišti ženského mistrovství světa v ledním hokeji. „Hokej, ženy, zpěv,“ dala by se charakterizovat naše dubnová výprava. Co víc si přát?

Potkají se Hradečák, sparťan a Budějovičák. Ne, takhle nezačíná film ze zákulisí fanouškovského prostředí se scénářem Texaského masakru motorovou pilou, nýbrž cesta na mistrovství světa žen do francouzského Rouenu. S Matějem Mayerem a Tomášem Lichnovským jsme vyrazili společně s týmem, což bylo pro naši spolupráci obrovské plus. Taky proto jsem byl trochu nervózní, ale byla to ta zdravá nervozita (a jakmile jsem si poprvé sáhl na puk, bylo to v pohodě 😀 ).