Všem od Fandy až po Lucku: Díky!

Všem od Fandy až po Lucku: Díky!

Kdybyste věděli, jak mi bylo po zdravotní stránce poslední den ve Fargu a další čtyři dny po návratu a jak mi bylo ve čtvrtek, kdy jsem nakonec přece jen odjel do Švýcarska na seniorské mistrovství, připoutali byste mě násilím k posteli. Tadeáš, když mě tu druhý den viděl s mou teplotou a červenýma očima, z nichž pořád kapala nějaká kašička, s neustále se spouštějící krví z nosu a nezdolně marnou touhou si odkašlat či třeba jen bez kašlání ze sebe vysoukat jednu větu, prohlásil, že se mu zdá, že k němu promlouvám odněkud ze záhrobí. 🙂

Výlet do Farga byl skutečně úžasný a unikátní a budu na něj navždy vzpomínat. Ono se řekne, že pořád někam jezdím a už mi to musí připadat všechno stejné a neustále se opakující, ale opravdu to tak není.

Tomáš i Lucka mě moc překvapili svou pracovitostí a mladickým elánem, bylo mi s nimi dobře. Jednak jsem se cítil zase o deset let mladší a jednak jsme všichni prožili zážitků, jakých neprožiju normálně třeba za rok.

Strašně důležité bylo, že jsme si tam našli kamarády, kteří nám ukázali svět okolo, že jsme jezdili autobusem s lidmi s podobně tragickými osudy, jako byl Scooby, že jsme měli krásné bydlení, kde jsme se (i když v zimě) mohli pohodlně vyspat, ze k nám byl český tým tak přátelský a taky že jsme se všichni tři měli rádi.

Byl bych rád, aby i Lucka s Tomem vydrželi spolu aspoň trochu v kontaktu, protože tenhle zážitek nás tři bude spojovat až nadosmrti. Bylo to strašně vesnické mistrovství, kde nikdo za nás nic neudělal, kde my jsme učili pořadatele místo aby oni říkali nám, co máme dělat. Tak trochu se mi zdálo – byť určitě nepatřičně – jako by nám to mistrovství patřilo.

Lidi si vážili, že jsme přijeli, byli jsme pro ně exotická návštěva. I z českého vedení výpravy doslova čišelo, jak jsou rádi, ze jsme přijeli dělat zpravodajství a bedlivě ho sledovali. Vůbec poprvé v historii nás tým vzal na hotel vlastním autobusem. V tom sehrála velkou roli Lucka, díky jí za to.

Vzpomínám na úžasný zážitek z Mory a Leksandu s Fandou Suchanem v roce 2007 a nikdy na tu překrásnou zimní švédskou krajinu nezapomenu. Bylo to poprvé a musím říct, že to byla rozhodující zkušenost pro to, že podobné akce od té doby pravidelně opakujeme. Hrozně mě tehdy učarovalo natáčení pro TV Nova. Kameru jsem držel poprvé na Štědrý den, pro mikrofon jsem si šel tentýž den pěšky okolo půlnoci (doprava nejezdila) a ve čtyři ráno jsem odjížděl na letiště…

Všechno bylo pro mě nové a těžké, ale Fanda byl největší profík, jakého jsem kdy poznal. Každý den psal skoro do pěti do rána nekonečně textů, a tak mě ani nevadilo, že spím na zemi u topení pod oknem, které nešlo úplně dovřít. Fanda je jeden z mých nejlepších kámošů, jakého jsem kdy poznal. Je to velká osobnost, stojí si za svým názorem a většinou si ho dokáže obhájit. I když Sjomin je Sjomin a ne Semin :-). Fando!!!

Fanda je kluk, kterému když něco říkám, tak si musím být úplně jistý obsahem nebo mě rozcupuje na hadr. V každém případě, určitě se mi to stalo i dříve, vzhledem k tomu, že se necítím být příliš sebevědomý a sebestředný, ale u Fandy jsem si naplno v určitých chvílích uvědomil, že v některých činnostech, ve kterých jsem toužil být hodně dobrý, je on výrazně lepší než já. Naprostou ukázkou jeho virtuozity byl hodnotící rozhovor s trenérem Vladimírem Bednářem po skončení mistrovství. To, s jakou bravurou ho vedl, mě naprosto dostalo. Do toho článku jsem si dovolil přidělat trenérův profil a je to jediný hokejový článek na iDnes.cz, pod kterým jsem spolupodepsán. Být podepsán pod tak excelentní článek vedle Fandy Suchana je pro mě dodnes obrovská čest.

Proč se tu o tom tak rozepisuju? Vedle Fandy mi připadaly věci strašně lehké a bezproblémové. Sice jsme se párkrát ukázkově ztrapnili, což vznikalo zejména při natáčení rozhovorů, kdy jsem pod vlivem stresu občas zmatkoval. Nikdy nezapomenu, jak se mi dvakrát za sebou protočila kamera na stojanu při rozhovoru s Voráčkem, naší snahu sledovali kanadští novináři, a Fanda to glosoval poznámkou: „To víte, my jsme jenom takoví amatéři.“ Jenže toho strašně moc šlapalo jako na drátku a teprve později jsem si uvědomil, že nemuselo. Já byl taky začátečník a řada věcí se mohla zkazit a touhu podobné akce opakovat pošramotit, ale nestalo se.

Bylo to super mistrovství a když jsme poslední noc nedokázali v deset večer najít žádnou otevřenou hospodu v Leksandu, alespoň jsme se hodinu klouzali po nějaké velké zamrzlé louži…

V únoru 2008 jsme vyrazili s Kubou Hlaváčem a Míšou Miškovským do polské Toruně. Po patnáctihodinové cestě vlakem jsme v pět ráno dorazili do rodiště Mikuláše Koperníka, abychom se o pár dní později strachovali při souboji s Ukrajinou, zda český tým dokáže tohoto hokejového trpaslíka porazit. Ještě v 57. minutě to bylo 3:2… Bydleli jsme v nejlevnějším hostelu ve městě na pokoji pro nekonečně velký počet hostů. Když nás pak na pár dní z provozních důvodů přesunuli na trojlůžák, prožili jsme pocit nečekaného blahobytu.

Nikde jinde na světě jsem nečekal na objednané jídlo 80 minut, nikde jinde na světě mně neumožnili platit v McDonaldu embosovanou platební kartu. Na druhou stranu, Toruň je krásné historické město. Do haly jsme chodili pěšky okolo sochy Jana Pavla II., kterou zdobily stovky zapálených svíček v kteroukoliv denní hodinu, opravdu působivé byly historické budovy místní univerzity.

Kuba s Míšou odvedli oba vynikající práci. Míša se sice poslední dva dny roznemohl, ale na to, že mu bylo 16 let psal velice vyzrále. Přišel o návštěvu exkluzivní sushi restaurace v centru města. Na sushi chodí naše výpravy za hokejem pravidelně, ale takhle nóbl podnik jako s Lahváčem jsme ještě nikdy nenavštívili. Byli jsme v Toruni jedinými českými novináři a pracovali jsme pouze pro píšící média. Pro mě byla radost s kluky pracovat, získali jsme k sobě nejen pracovní, ale i velmi přátelský vztah. Suchý humor Mišáka chvílemi narážel na mé trochu pomalejší vedení a vzpomínám si, že jeden z vtipů jsem pochopil až po týdnu doma v Plzni 🙂

I Kuba má velký smysl pro humor. Myslím, že z obou budou jednou velcí profíci, ale podle mě už jimi jsou.

Třetí cestu za mládežnickými reprezentacemi jsme podnikli letos na přelomu roku s Míšou Slavíkem a Honzou Hrabalem do kanadské Ottawy. Věkově to byla nejstarší výprava, ale i tentokrát to byla trefa do černého. Měl jsem tu čest opět s absolutními profesionály, Hraboš promlouval živými vstupy do Radiožurnálu jako Josef Laufer. Přísahám, že něco podobného bych ani na desetinové úrovni nikdy nedokázal, kdybyste mně hrozili polechtáním motorovou pilou. Oba kluci umějí výborně psát, jsou velmi svědomití a spolehliví. Společně jsme objevili krásu cestování tzv. shuttle busy, které nás přepravovaly od oficiálních hotelů k oběma ottawským halám. Bylo to zdarma a výrazně nám to zvýšilo pohodlí.

Sice jsme bydleli v centru Ottawy, ale v nejlevnějším hotelu ve městě na pokoji s desítkou lidí. Na pokoji nikdy nebyla noc. V noci sténal alkoholik, od čtyř pravidelně zvonily telefony a nad ránem se hlasitě modlili muslimové. Pracovali jsme pro tři české a slovenské televize, Radiožurnál a čtyři další tisková média a dvě agentury.

S Míšou Slavíkem jsme si strašně pochutnali na jogurtu s ostružinou a skořicovém Latté ve Starbucks, Attaturk (přezdívka Míšy Slavíka) navíc neustále překypoval humorem, který je přesně podle mého gusta. Smál jsem se od rána do večera a celé mistrovství bylo pro mě nádherným zážitkem.

Teď do Farga jsme jeli s Tomášem Houskou a Luckou Mužíkovou. Upřímně řečeno, ani jednoho jsem pořádně neznal. Znal jsem jejich články a jejich práci, ale lidsky jsme přišli do kontaktu minimálně. Věděl jsem, že to jsou oba poctivci, Lucka drží už léta nad vodou plzeňskou mládež, Tomáš byl jedním ze strůjců zázračného vzepětí slávistické redakce, ale nevěděl jsem, co od nich můžu čekat.

Byla to však dobrá volba. Po prvních článcích mě asi oba nenáviděli a přemýšleli nad tím, s jakým týpkem to mají co do činění na konci světa, protože jsem jim vysvětloval pomocí svých často jistě přehnaných a někdy i nepatřičně podaných prohlášení, že články je třeba psát úplně jinak. Oba ale dokázali na mé připomínky prakticky okamžitě reagovat a po nějakých třech dnech už byla práce obou špičková.

Tomáš zvládal zatím nejlépe ze všech rozhovory pro televizi. Na rozdíl od Fandy Suchana nebo Míšy Slavíka jsem ho prakticky nikdy nemusel upozorňovat, jak se má ptát, abychom dostali odvysílatelnou odpověď. Lucka bravurně zvládala zpravodajství pro rozhlas.

Rozuměli jsme si i lidsky. Lucka se podle mě uplatní v rozhlasu nebo v televizi. U nikoho jiného kromě Tomáše Zetka jsem podobný pocit ještě neměl. Je poctivá a pracovitá, chová se jako profesionálka, navíc je to holka a Evropa teď zažívá velký trend přivádět do sportovního televizního zpravodajství ženy. Dobře vypadá, dobře mluví. Člověk se před ní musí mít pořád ve střehu, každou chybu mi vrátila i s úroky a přesně to si zasloužím. 🙂 Jsem rád, že je z Plzně, díky tomu snad zůstaneme ve větším kontaktu.

Tomáš mě hrozně překvapil tím, jak dokáže všechno zařídit a zajistit. Byl do všeho úžasně nadšený. Je opravdu velice schopný a v životě má šanci to dotáhnout hodně daleko, ať už v novinařině nebo jako manažer. Hrozně mi sedl i jako člověk a i když jsem s ním před mistrovství strávil osobně přibližně dvě hodiny, připadám si teď tady v Curychu, jako bychom se znali roky. Má hrozně vtipné „seky“, hrozně rychle se učí a touží po nových a nových podnětech. Upřímně řečeno, Tomáš mi bude hodně chybět i jako kamarád.

Stejně jako další kluci, se kterými jsem podobnou akci absolvoval a spíš na ně vzpomínám, než že bych s nimi trávil nějak mnoho času. Za Mišákem jsem byl jednou na celý den v nemocnici, s Attaturkem jsem prožil jeden letošní finálový zápas v Karlových Varech a jednou jsme vyrazili do pivovarského domu v Praze, Fanda mi představil svou přítelkyni a jednou jsme byli na squashi. Občas si zavoláme a sleduju jejich práci… Během toho jsme jakoby zase aspoň na chvíli spolu…

Juniorské šampionáty vždycky provází kouzlo toho, že jsme často jedinými novináři, kteří o události celou zemi informují. Noviny, rádio, televizi i internet. To nás jednak velmi zavazuje, jednak to přináší určité vzrušení. Vždycky si najdeme ale čas i na spoustu osobních zážitků, které přicházejí díky novému prostředí a novému typu práce. Pro mě osobně je to dvakrát v roce únik od tradiční manažerské práce ke skutečné novinařině a mám tenhle čas strašně rád.

Vždycky se snažím vzít na podobné akce ty, kteří svou prací výrazně vyčnívají nad ostatními, chtějí se věnovat novinářské práci a podobná akce jim umožní získat řadu zkušeností a kontaktů. Moc bych si přál, aby všichni, se kterými jsem měl tu čest prožít společný čas a spoustu zážitků, byli šťastní jak v osobním tak pracovním životě.

Show 6 Comments

6 Comments

  1. Paleček i ode mě 🙂 Těším se na mluvenou verzi na letošním srazu!

  2. Lahvac

    Musíme během letní nudy zajít na sushi i v Praze 🙂 Bylo to neskutečný!

  3. Kohy

    Jak já bych někam vyrazi na mistrovství… ale to mě dřív někdo vyrazí 🙁

  4. Tada

    Priste at je to prosim trochu delsi, nemohu se toho nabazit!

  5. HoH

    Krásné řádky, které mi zalily oči nejednou slzou!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *